1

Třicetiletá válka Arabů právě začíná

Témata: , , , , , ,

V historii posledního tisíciletí se poměrně často setkáváme s periodou nějakých 20-30 let, kdy čas proměny chvátá rychleji a pak se zase zpomaluje. Na velkou dynamickou změnu je zapotřebí alespoň oněch nepřesných a empirických dvou až tří desetiletí. Nebudu se na tomto místě pouštět do obrovské literatury o ekonomických či civilizačních cyklech. Je jich mnoho a všechny kulhají. Myšlenka „třicetiletého“ cyklu je uklidňující alespoň v tom, že není pravděpodobné, že člověk by ve zmatku prožil celý svůj život.

Čtěte také nejčtenější text Václava Cílka v historii ECHO24.cz: Vyhořelá generace. Hrozí nám infarkt duše

Arabista Rainer Hermann v knize o Islámském státu (Konečná stanice Islámský stát?, český překlad vyšel v Edici 21 nakladatelství Academia, 2016) uvádí několik údajů, které staví celou situaci Blízkého východu do jiného světla. Především my všichni žijeme v mediálním světě, který zajímá, kdy dobudeme Mosul či Aleppo, nebo kdo bude vládnout v Damašku či Bagdádu. Jenže tento vojenský aspekt je druhořadý. To, co je podstatné, se týká okamžiku, kdy začne fungovat stát. Je to jako s řeckým dluhem, kde skutečným bodem obratu bude kladná obchodní bilance Řecka. A to je přesně to, co nevidíme, protože jsme zaslepení splátkovým kalendářem.

V roce 2011 svět s nadějemi vzhlížel k „arabskému jaru“, což je mimochodem metafora odvozená z „pražského jara“ roku 1968. Některé arabské státy se zatím nerozpadají, ale bez ropy nejsou schopné přežít hospodářsky. Zakopaný pes arabského světa není v sektářském násilí, ale v nefunkčních státech. Obyvatelé své státy obvykle nechtějí, protože jim nic nepřinesly, ale zároveň potřebují mít alespoň nějaké životní jistoty a pocit bezpečí. Proto vyměňují loajalitu ke státu za loajalitu k náboženským organizacím.

Ve všeobecném zmatku státních armád a nestátních milicí placených z mnoha různých, často protichůdných zdrojů, jako je šíitský Írán i sunnitské organizace napojené na Saúdskou Arábii rozehrávají své hry i další mocnosti jako Francie, Anglie a z velkých hráčů USA, Rusko a nověji i Čína. Kromě řady politických důvodů zde stále existuje silný motiv boje o kontrolu nad ropným průmyslem. Irák a asi i Írán mají největší potenciální zásoby ropy na světě, o kterou se nějakou formou bojovalo nejméně od roku 1928, kdy proběhla tajná jednání tří velkých ropných firem o ovládnutí globálních zdrojů a distribučních kanálů ropy. Je to ostatně téma zpracované v mnoha knihách a televizních dokumentech. To jen v posledních několika letech máme falešný pocit, že ropy je nadbytek a že ropné problémy jsou jednou provždy vyřešené.

Většina arabských států po svém vzniku podlehla pokušení rentiérského státu placeného buď z ropných poplatků či v případě Egypta ze Suezského průplavu, anebo dokonce mezinárodní pomoci. To je situace současného Egypta, jehož sto milionů občanů drží nad vodou zejména americká potravinová pomoc a ropné peníze ze Saúdské Arábie. Každým rokem přibývá necelý milion Egypťanů. Čekám velké a nebezpečné zhroucení Egypta, protože nejpozději během deseti let se Saúdové začnou dostávat do ekonomických potíží, neboť jejich vlastní populace velmi rychle roste.

Podívejme se na čísla. V roce 1960 měl Egyptě stejně velký příjem na hlavu jako Jižní Korea a Sýrie byla ještě bohatší. Dnes má Korea pětinásobný příjem oproti Egyptu. Už dnes dosahuje množství mladých nezaměstnaných lidí v Egyptě kolem 40 %. Světová banka spočítala, že do roku 2020 by v arabském světě mělo vzniknout asi 100 milionů nových pracovních míst, které by absorbovaly rostoucí dav mladých nezaměstnaných Arabů.

Egyptský stát není schopen přežít ekonomicky. Na jaře 2016 bylo možné za 100 euro dostat 700 egyptských liber, na podzim to už bylo 1800 liber. Energetické subvence, které egyptský stát vyplácí svým obyvatelům, jsou větší než zisk všech státních podniků. Stát kromě toho subvencuje některé potraviny, léky a pitnou vodu.

Abychom si uvědomili hloubku problému, stačí si zapamatovat údaj, že v roce 2011 vyvezly všechny arabské státy méně průmyslového zboží než Filipíny. Vyrůstá hněvivá, z budoucnosti vyloučená a neschopností státu podvedená generace. Aby stát fungoval, potřebuje lidi, kteří se s ním identifikují, což je stále obtížnější. Tím víc se však posilují kmenové, oblastní či náboženské identity. Na mnoha místech, jako například v Mosulu, to znamená konec náboženských minorit včetně křesťanských církví, které zde žily 1600 let. Zhruba 70 tisíc křesťanů muselo odejít a mnoho z nich bylo zabito. Ale i tak má Irák nejméně tři identity (sunnitskou, šíitskou a kurdskou), Sýrie jich má ještě mnohem víc a i Libye se rozpadá do nejméně tří oblastí.

Je jen otázkou času, kdy rostoucí islámský terorismus zasáhne Evropu doopravdy citelně. Bude to velké mediální téma, emoce se rozkývají jako v hollywoodském filmu, ale upřímně řečeno z věcného hlediska to bude zpráva asi tak na úrovni srážky dvou vlaků. Důležitá bude klidná a rozumná odezva evropských států. Tady je nutné říct, že česká muslimská komunita je po těch mnoha letech společného života jako celek mimořádně dobře integrovaná, protože mnoho jejích členů pochází z bývalého Sovětského svazu, Bosny či Levanty. Jsou to naši lidé.

Naproti tomu osud Blízkého východu a severní Afriky se jeví jako velice temný, protože tamější státy přestávají hospodářsky fungovat. Potřebují dovést skoro všechno – potraviny, průmyslové zboží včetně automobilů i umělá hnojiva. Přicházející robotizace dál zamíchá kartami, vynese technologicky silné ekonomiky a oslabí všechny ostatní. Specialisté na Blízký východ proto někdy hovoří o počátku třicetileté války Arabů. Je poměrně jednoduché vyhrát nějakou další bitvu, ale bez ropy by bylo skoro nemožné zařídit fungující stát. A do tohoto chaosu přicházejí klimatické změny. Není divu, že se v arabském světě rozvíjí, podobně jako u nás za husitů (což je jiná zhruba třicetiletá epizoda evropských dějin), myšlenka konce věků.

/
Autor je geolog a esejista

Pracuje v Geologickém ústavu AV ČR, zabývá se vývojem krajiny, klimatem, životním prostředím a proměnami světa. Učí či učil na českých i zahraničních univerzitách. Publikoval desítky studií, ale i knihy pro širší veřejnost (Krajiny vnitřní a vnější, Dýchat s ptáky, Kameny domova  a další). Spolupracoval na asi stovce dokumentárních filmů i řadě uměleckých výstav. Je ženatý, má dvě dcery, žije a pracuje v Praze a na cestách.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.