Davové šílenství amerických médií

Akce známá jako Měsíc černošské historie (Black History Month) se oficiálně, jako akce podporovaná státními institucemi, v USA drží od 70. let. Jestliže vycházíte z přesvědčení, že Donald Trump je rasista, který je v Bílém domě obklopený rasisty, kteří se chtějí nějak odvděčit rasistům, kteří Trumpa zvolili, budete pochopitelně jako novinář dávat pozor na to, jak Trump tuto akci pojedná. Bude ji ignorovat? Řekne k ní něco nehorázného? Rovnou ji zruší?

Skutečně, zdálo se, že jste nešpicovali uši nadarmo. Trump měsíc nezrušil, ale musel ho aspoň přejmenovat. Z Měsíce černošské historie se stal „Měsíc afroamerické historie“ (African-American History Month). Nebylo sice příliš jasné, proč to přesně Trump rasista udělal – African-American je stylisticky neutrální. Ale zřejmě prostě chtěl zachovat svou stopu, a tak černochy znovu symbolicky zotročit nebo tak něco. Zpráva se rozletěla éterem.

Až na to, že Trump nic nepřejmenoval. Je sice pravda, že „Black“ se používá častěji, ale od roku 1976, kdy Gerald Ford jako první prezident Měsíc oficiálně vyhlásil, se v oficiálních dokumentech prezidentů a Kongresu vyskytují oba názvy. Šlo o naprostou neudálost, jež ovšem na sociálních sítích zabrala nemálo času a energie.

Trump nejenže Měsíc nezrušil, ale uspořádal při jeho příležitosti snídani se svými černošskými podporovateli. Tam si zase vysloužil pozornost a posměšky médií, když bezděky prozradil, že si myslí, že Frederick Douglass, známý černošský abolicionista (1818–1895), je žijící postava. Byla kolem toho spousta dobrých vtipů („Těším se na jeho další články,“ napsal redaktor časopisu The Atlantic, kam Douglass kdysi přispíval).

Jenže když se podíváte na video Trumpova vystoupení, z jeho slov a tónu nelze nijak dokázat, že chová tuto mylnou domněnku. Trump zmiňuje nové muzeum afroamerické historie ve Washingtonu, kde se člověk může poučit o reverendu Martinu Lutherovi Kingovi, a pokračuje, že „Frederick Douglass je dalším příkladem někoho, kdo udělal (has done) úžasnou práci, a vidím, že je čím dál tím víc oceňován. Harriet Tubmanová, Rosa Parksová a další miliony černých Američanů, kteří udělali z Ameriky to, co je dnes“. Gramaticky v té větě není nic, co by nutně muselo z Douglasse dělat přítomně činnou osobu. Další Trumpem jmenované osoby jsou všechny po smrti. Kdyby ty věty pronášel kdokoli jiný, nikoho by nenapadlo, že si myslí, že Douglass žije. Jenže – Trump.

Uvedené dva příklady jsou docela nevinné, ale lze na nich ukázat, kde se to šílenství bere.

Odvíjí se jednak od vnějších, technických faktorů. Americká média chudnou, velká část webů si nemůže dovolit platit novinářům to co dřív. Neduh, který známe i u nás – servery přebírající bez velkého rozmyslu zprávy od sebe navzájem –, funguje i tam. Tlak internetu na rychlost je drtivý, být první znamená pro web cenné kliky a pro autora na sociálních sítích lajky a sdílení, cenná pro status i pro sebevědomí. V takových chvílích jde ověřování stranou. A do toho, jaký dávají pozorovaná fakta a informace smysl, tedy co je „news“, ovšem logicky mají příležitost vstoupit takzvaná kognitivní zkreslení, jež jsou vlastní všem lidem. Zejména konfirmační zkreslení – tendence upřednostňovat ty informace, které potvrzují to, co už si myslíme, a vypouštět, podceňovat, různě „odvysvětlovat“ či aktivně nevyhledávat informace, které náš názor zpochybňují. Tendence ke kognitivnímu zkreslení není hřích. Vyplývá z přirozené lidské potřeby nějak si pořádat velké množství informací, jež nás bombardují, a dávat jim použitelný smysl. Ale pochopitelně podléhá zvlášť silně emocím a stranickosti. Je věcí profesionálního sebevědomí novinářů a mediálních organizací, že si této zrádnosti vlastní mysli jsou vědomi a zabezpečují se proti ní – tréninkem a organizací práce.

Jenže v éře Trumpa bezpečnostní opatření selhávají. Problémem tu nejsou „fake news“, jiný hit poslední doby. Prvotní tvůrci fake news jsou si vědomi, že šíří něco, co není pravda, případně je jim to úplně jedno. Američtí novináři jako celek ještě nepodlehli, alespoň ne vědomě, pocitu, že jsou teď členy „odboje“, a že tudíž jejich „nejvyšší odpovědností není sloužit pravdě, ale revoluci,“ abychom citovali někdejšího chilského komunistického prezidenta Salvadora Allendeho. Ale konfirmační zkreslení dělá divy.

Takže třeba detroitská televize FOX2 (lokální televize, jež není totožná s celostátní Fox News) odvysílala 2. února zprávu, že matka jednoho občana z blízkého Dearbornu, která byla iráckého původu, se kvůli Trumpovu imigračnímu příkazu nemohla vrátit z Bagdádu domů a zemřela tam. Zpráva se rozletěla po celých USA – byla to živoucí ilustrace lidské ceny, kterou musí Američané za Trumpův imigrační příkaz platit. Jenže druhý den vyšlo najevo, že dotyčná žena ve skutečnosti zemřela již 22. ledna, již pět dnů před vydáním Trumpova příkazu. Její syn televizi lhal, což se může stát, a ona si jeho tvrzení neověřila, což by se stávat nemělo.

Jedno z řady tvrzení, jež se v první chvíli rozšířilo o Trumpově imigračním exekutivním příkazu, znělo, že se na jeho přípravě nejen nepodílely různé vládní úřady, jež ho pak měly naplňovat, ale že ani neprošel prověrkou právníků z odboru ministerstva spravedlnosti, která se jmenuje Office of Legal Counsel (OLC) a má na starosti zkontrolovat, zda všechny exekutivní příkazy splňují elementární právní nároky (což neznamená, že by nutně musely být dobré příkazy nebo že je nakonec nějaký soud nezruší). Je to nepřesně, ale přibližně srovnatelné s tím, jako kdyby u nás nějaký zákon neprošel Legislativní radou vlády. Což mimo jiné posilovalo přesvědčení, že Trumpův příkaz je první projev snahy o extralegální diktaturu, že bude záhy zrušen a neposlouchat ho je jedině správné a vlastenecké. Teprve když úřadující šéfka ministerstva spravedlnosti Sally Yatesová minulé pondělí oznámila, že odmítá příkaz obhajovat, připustila ve svém prohlášení zároveň, že byl zkontrolován OLC.

Jedna z věcí, která se Trumpovi aspoň podle názoru protitrumpovských konzervativců povedla, byl jeho návrh na soudce Nejvyššího soudu. Soudce Neil Gorsuch byl prakticky jednomyslně chválen jako vysoce erudovaný právník a velmi korektní soudce. Odpůrci mu mohou vytýkat jen to, že je konzervativní, ale ne nějaké profesní pochybení. Takže už když se objevila zpráva, že Gorsuch na střední škole založil studentský klub jménem „Fašismus navždy“ (přišla s tím americká redakce britského listu Daily Mail), znělo to trochu zoufale. A skutečně, ukázalo se, že zdrojem byla studentská ročenka, což je v Americe jakási obdoba našich maturitních tabló. Studenti si v nich často vymýšlejí a profesor z Gorsuchovy školy novinářům potvrdil, že šlo o vtip vycházející z toho, že Gorsuch rád provokativně diskutoval, ale žádný takový klub nikdy nezaložil.

Ve čtvrtek zase New York Times rozšířily zprávu, že tání ledů mezi Bílým domem a Kremlem přináší plody – ministerstvo financí uvolňuje sankce proti Rusku. Záhy se ovšem ukázalo, že šlo o drobnou technickou změnu, kde zahrnutí ruské FSB v jednom exekutivním příkazu znamenalo, že vzhledem k ruským poměrům se příkaz vztahoval i na vývoz zboží, které Američané v úmyslu sankcionovat neměli. A že práce na změně byly odsouhlaseny a zahájeny ještě za Baracka Obamy. Reportér New York Times Peter Baker chybu celkem rychle opravil – ale tweet, v němž původní zprávu oznamoval, měl pět a půl tisíce retweetů. Tweet obsahující korekci jen 234 retweetů.

V takovýchto situacích se ukazuje, že sociální sítě jsou novinářova smrt. Tím, jak na nich mluví, co sdílejí a jak to komentují, totiž novináři ukazují, jak uvažují. Jejich zpravodajství se snaží tvářit korektně a neutrálně, ale na Twitteru vidíme, jak s nimi cvičí emoce. Jak nekriticky lapají každou zprávu, jež slibuje potvrdit, že Trumpovo úřadování je naprostá katastrofa, přehlídka bezpráví, ignoranství a zlých úmyslů.

Je to neštěstí právě v této době, kdy potřebujeme vědět jako sůl, co se opravdu děje, co je dezinformace a co výmysl. V situacích, kde stojí tvrzení proti tvrzení, se prostě konzument zpráv potřebuje rozhodnout, komu bude věřit. Jestliže se z anonymních zdrojů objeví přepis Trumpova telefonátu s mexickým prezidentem, v němž mu Trump pohrozí, že pošle do Mexika americké vojáky, a Bílý dům tvrdí, že to byl nepochopený vtip, komu věřit? Jestliže anonymní zdroje sdělí médiím, že Trump australskému premiérovi po pětadvaceti minutách hovoru plánovaného na hodinu praštil telefonem, a Bílý dům prohlásí, že hovor skončil zdvořile, komu věřit? Jestliže Washington Post napíše, že Trumpův poradce Steve Bannon se dostavil k ministrovi vnitřní bezpečnost generálu Kellymu a chtěl po něm, aby při uplatňování imigračního příkazu nedělal výjimku u držitelů zelených karet, a Kelly to odmítl – a Bílý dům prohlásí, že žádné takové setkání se neuskutečnilo, komu věřit? Bílému domu, když víme, že Donald Trump opravdu nezřídka pronáší neuvěřitelné věci a jeho Bílý dům funguje neortodoxně? Anebo novinářům, kteří jsou ochotni poslat dál zprávu, že americký soudce založil studentský klub „Fašismus navždy“?

Troufám si tvrdit, že česká média mají lecjaké neduhy, ale s takovýmto kolapsem důvěryhodnosti nemáme zkušenost. Známe slepotu, známe ideologickou tendenčnost ve výkladu, známe stádní myšlení, známe případy psaní za peníze. Ale, přinejmenším pokud jde o referování o činnosti našich domácích subjektů, nejsme na tom tak, abychom každé zprávě, kterou jsme neviděli odvíjet se na vlastní oči v reálném čase, museli dát den času, než se ukáže, jak to je.