Rusko versus Západ. V čem byla studená válka jiná
V čem všem nebude současná roztržka Západu s Ruskem stejná jako studená válka? Mimo jiné v názorech veřejnosti. Podívejme se na několik zajímavých dílčích údajů ze dvou zemí, které drží rozhodující moc – Německo a USA.
Poválečné Adenauerovo Německo bylo pevně ukotvené na Západě. To, co se může zdát jako fráze, je ve skutečnosti velmi smysluplné. Historicky Německo samo sebe považovalo za mocnost středu, jež k Západu plně nepatří jak geopoliticky, tak kulturně. Adenauer, západní Němec z Kolína, měl ovšem hlubokou nedůvěru k pruské tradici („Asie,“ měl údajně před válkou ve zvyku si odfrkávat, kdykoli ve vlaku překročil Labe).
Dal proto přednost Německu, byť rozdělenému a ne plně suverénnímu, ukotvenému v západních strukturách před Německem sjednoceným, ale neutrálním – s takovými nabídkami Rusové od války párkrát přišli.
Jeho diplomacie se řídila heslem: S Moskvou budu jednat, ale teprve poté, co si to předjednám v Paříži a ve Washingtonu. I německá Ostpolitik, s níž přišli koncem 60. let sociální demokraté, se odehrávala v kontextu primární západní orientace. Po celou tu dobu se ovšem samozřejmě projevovaly záškuby staré centrální orientace, jež na sebe v tehdejších poměrech brala svéráznou podobu: přijetí německé viny za válku vyústilo ve větší ideologickou smířlivost vůči komunismu.
V 80. letech pěstovala SPD až nechutně blízkou spolupráci s východoněmeckou vládnoucí stranou a na nastolení stanného práva v Polsku generálem Jaruzelským v roce 1981 německá vláda reagovala velmi dvojznačně.
Později udělal nejvíc pro znovuoživení německého politického nacionalismu Gerhard Schröder. Nezávislý německý postoj prosazoval nejen při rozhodování o válce proti Iráku, ale, což se tolik nepřipomíná, i v Evropské unii. „O německém rozpočtu se nebude rozhodovat někde v Bruselu,“ napsal tehdy do Financial Times – což ovšem nebyla pravda. Pakt stability stanovoval zcela jednoznačně, že o německém rozpočtu se bude spolurozhodovat v Bruselu.
Jak se na to Němci dívají dnes? Podle průzkumu Infratest z konce března se na otázku „Jaká by měla být pozice Německa v konfliktu Ruska s NATO a EU?“ vyslovilo jen 45 %, že pevně na straně Západu, ale podle 49 % by mělo být „mezi Západem a Ruskem.“ Zajímavé je podrobnější rozdělení. Na první pohled nepřekvapí, že východní Němci jsou neutrálnější než západní (60 % vs. 46 %). Nejméně prozápadní jsou nezaměstnaní. Ale je to složitější.
Prozápadnější jsou lidé nad 45 let. A snad nejzajímavější je, že vzdělanější lidé jsou méně prozápadní než lidé s nižším vzděláním, a že hned po nezaměstnaných jsou nejméně prozápadní skupinou mladí lidé (jen 32 %). Skoro to vypadá, jako by zažitá loajalita k Západu vycházela z módy, jako by to bylo něco, co pro část mladých už nerezonuje – můžeme si to představit třeba jako antikomunismus u nás.
Tomuto naladění skvěle vychází vstříc to, že Němci přejali sovětskou ideologii druhé světové války, jak to popsal Timonthy Snyder v eseji, který Echo24 zveřejnilo: Nositelem antifašistického boje byl Sovětský svaz, jehož dědicem je Rusko. Zemím, které se od Sovětského svazu osamostatnily, je přisouzena role nositele podezřelých antisemitských tendencí (Baltské země, Ukrajina, Polsko).
To, že Ukrajina byla specifickým cílem nacistické kolonizační politiky; to, že pro baltské země a pro část Ukrajinců druhá světová válka znamenala mimo jiné sovětskou agresi; Stalinovy antisemitské čistky – to všechno se pro Němce z dějin vytrácí. „Žádná jiná země nepřinesla v druhé světové válce tolik obětí jako Rusko,“ argumentoval nedávno bývalý německý ministr zahraničí Westerwelle v rozhovoru pro jeden americký časopis. Jenže Ukrajinců padlo v poměru k počtu obyvatel víc než Rusů – a část z nich zabili sovětští vojáci. Německo ovšem de facto přistupuje na Putinův názor, že Ukrajina není pořádná země.
K pochopení toho, jakému veřejnému mínění se zodpovídá americká vláda, je zase třeba vědět něco jiného: Obamovu zahraniční politiku hodnotí Američané nyní nejhůř za celou dobu, co je v Bílém domě (53 % negativně, 38 % pozitivně podle dubnového průzkumu pro NBC News a Wall Street Journal). Jen 37 % schvaluje to, jak řeší ukrajinskou situaci. Jenže celých 47 % si přeje, aby se Amerika méně angažovala ve světě. Leckdo už se zamýšlel nad paradoxem, že Obama dal Američanům zahraniční politiku, jakou si přáli – stahování se ze světa – a oni ho za to častují negativním hodnocením.
To, jak zvládá prezident ukrajinskou krizi, hodnotí Američané víceméně podle stranických měřítek – republikáni jsou kritičtější. Zajímavější ovšem je, že jen 31 % se domnívá, že to, co se děje na Ukrajině, je pro USA velmi důležité (29 % soudí, že to vůbec není důležité). Přičemž ti, kteří tvrdí, že situaci pozorněji sledují, ji nepovažují za důležitější. I tady přináší nejzajímavější zjištění pohled na mladou generaci: nejmenší zájem o krizi mají lidé do 29 let.
Ukrajina a Rusko, to je zkrátka Evropa, studená válka, témata generace rodičů a prarodičů. Mladší generace se asi logicky ptá, proč se o sebe Evropa nepostará sama. A ovšem taky málo ví o historii studené války a asi taky není obeznámena s tradicí propagandy KGB. Ruská vládní propagandistická televize RT.com dokázala obratně nasednout na vlnu Occupy Wall Street a získala řadu mladých diváků.
A iluze si neleze dělat ani o Bílém domě, kde mnoho pozic obsadili mladí lidé – zástupcem poradce pro otázky národní bezpečnosti je pětatřicetiletý bývalý autor projevů, jehož největším životním výkonem je autorství nepublikovaného románu. Od prezidenta, do jehož druhého inauguračního projevu se dostala chamberlainovská slova „mír pro naši dobu“ (a skoro nikomu to nepřišlo divné), asi nelze velké angažmá čekat.
