Sebestředný prezident, ne dost tragický expremiér
Slova našeho prezidenta rezonují světem, jistě k jeho velké radosti. Hvizd toho nešťastného (zešílevšího? padoušského?) rozhodčího, jenž pískl penaltu proti Chorvatsku, se ale nese přeci jen silněji.
Prezident Zeman konečně našel místo, kde jsou jeho slova brána s odpovídající vážností. Je to Saúdská Arábie. Podle otvíráku dnešních Lidových novin si tam kvůli Zemanovým výrocích o islámu a islamistech předvolali českého velvyslance a mohou prý uvalit sankce. „‘V neděli si v Rijádu předvolali našeho velvyslance Jiřího Slavíka na ministerstvo zahraničí a velmi rázně si stěžovali na všechny možné Zemanovy protimuslimské výroky,‘ řekl LN vysoký zdroj z české diplomacie. (...) Velvyslanec byl v hodně nepříjemné situaci, tak daleko ty protesty ještě nikdy nezašly.‘“ Česká diplomacie prý bude „bedlivě monitorovat“ jednání Organizace islámských států, jež se proti prezidentovým výrokům ohradila a vyzvala ho k omluvě, již odmítl. Existují prý obavy, že by věc mohla mít nějaké nepříznivé ekonomické důsledky.
Takže. Byla by v tom jistá poetická spravedlnost, kdyby po všech těch řečech o tom, jak havlovská lidskoprávní zahraniční politika poškozovala české hospodářské zájmy tím, že popuzovala prospektivní obchodní partnery, způsobil skutečný zářez na tomhle poli Miloš Zeman. Petr Kamberský končí sloupek LN slovy: „Řekněme to přímo: nejvyšší představitel státu svými ústy ohrožuje nejen obchodní zájmy své země, ale také bezpečnost svých občanů. Vyrábí obraz České republiky jako země nenávisti, a tedy potenciální cíl pro ty, kteří se nenávistí živí.“ K tomu dvě věci. Při všech možných výhradách k západní demokracii obecně a té české zvlášť nemám dojem, že by zrovna Saúdská Arábie byl stát, jenž by měl ve vztahu k ní vystupovat z pozice školitele. Společenské představy politického islamismu jsou s evropskými principy skutečně neslučitelné, čas od času to nutně musí vést ke konfliktu. Živit ho ale jenom proto, aby si někdo v nějakou chvíli připadal dostatečně vtipný či pronikavý, je ale jenom nezodpovědná sebestřednost. Před několika měsíci mě odbourala prezidentova slova v rozhovoru s německou novinářkou, která se ho ptala na unesené Češky v Pákistánu. Zemanovi se její otázky nelíbily, ptal se jí, jestli dělá pro Al-Kájdu nebo tak něco a interview ukončil se znatelným sarkasmem proneseným „Alláh Akbar“. Napadlo mě, že únosci těch dvou děvčat na ten klip mohou na netu klidně někde narazit. Copak na něj asi řeknou? Nic, hlavně že si prezident zavtipkoval. Chci tím říct: západní politika by měla nekompromisně hájit práva zdejších lidí říkat cokoliv o čemkoliv, dělat fóry – třeba i pitomé a urážlivé. Někdy je situace taková, že i představitelé státu musejí říct něco, co někde ve světě vyvolá prudkou reakci. Problém se Zemanem spočívá v tom, že tak činí v situacích, které nic takového nevyžadují.
Ve sloupku pro Právo Alexandr Mitrofanov píše o Česku a korupci. Odráží se od vzpomínky na setkání s protikorupčním aktivistou, který po něm chtěl, aby se zapojil do jeho iniciativy, což novinář odmítl. „Za prvé mám svou vlastní práci. Ale za druhé nevěřím v účinný boj s korupcí v zemi, kde je korupční chování dávno normou pro nezanedbatelnou část obyvatelstva. (...) Povážlivé množství lidí odírá stát na daních, přeje práci načerno a nezabývá se tím, že s tímhle chováním nemají nárok nadávat ani obchodníkům, kteří je berou na hůl, ani politikům, že kradou ve velkém.“
V LN dvoustránkový rozhovor s Bohuslavem Sobotkou, mimo jiné v něm projevuje distanci od ostrou polemiku vzbudivších názorů náměstka ministra zahraničí Petra Druláka vyjádřených dříve v rozhovoru pro týž deník (šlo o jeho odmítavá slova o havlovské zahraniční politice). „Ne, velmi nemile překvapil (Drulákův rozhovor – pozn. aut.), řekl bych.“
Mladá fronta Dnes u příležitosti roku od Nagygate rekapituluje osudy některých jejích protagonistů. Špatně je na tom prý Jan Potůček, který měl spoluorganizovat nezákonné sledování Radky Nečasové lidmi z Vojenského obranného zpravodajství. Podle deníku nemůže najít práci. No, nedivím se, že to má těžké. Jednu skupinu potenciálních zaměstnavatelů může odradit, že se asi podílel na něčem nezákonném. Ty vůči ilegálním aktivitám, řekněme, vstřícnější šéfy zase musí vést k ostražitosti to, že tahle konkrétní nezákonnost byla co do kvality provedení totálně zvrtaná.
Výročí Nagygate na autorské straně Hospodářských novin v obsáhlém textu připomíná Jindřich Šídlo. Pod titulkem „Antická tragédie pana Čistého“ portrétuje Petra Nečase, přiznává mu zásluhy, situaci, který na úřadě vlády zavládla potom, co se Nečasovou milenkou stala Jana Nagyová, označuje za „bizarní a neudržitelnou“. Uzavírá: „Petr Nečas si to nakonec uvědomil. V září 2013 hodlal oznámit svůj odchod z politiky po příštích volbách a také okamžitou rezignaci své nové partnerky. Vlastně zbývalo málo, a na Nečase by se možná vzpomínalo jako na muže, který sice prohrál, ale který se také zasloužil o skutečně první vážně míněné protikorupční tažení od listopadu 1989, protože tak to prostě je. Šanci k důstojnému odchodu už ale nedostal. Možná to není úplně antická tragédie, každopádně je to barvitější příběh, než se zdá z pár odposlechů.“
Možná to bude vypadat, že se vozím po bezvýznamných detailech. Ale stejně si nemůžu pomoct. Kdybychom chtěli v příběhu Petra Nečase vidět tragédii, byla by spíš shakespearovská než antická. Hrdinové těch antických jsou totiž (velmi zjednodušeně řečeno) oběti nepřejících božstev, úradku osudu, který je vede k určenému cíli třeba i proti jejich vůli. Shakespearovy postavy jsou naopak strůjci svého zmaru, jejich konec je zakódován v nich samých, v jejich skutcích – Lear je pošetilý a marnivý, Macbeth baží po moci (a trochu špatně se oženil) a tak dále. Další věc je, že tragédie není každý příběh, který skončí špatně – když někoho cestou na nákup po chodníku rozmázne padající balkón, je to nepochybně velmi smutné, ale ne v pravém slova smyslu tragické. Skutečná tragédie totiž předpokládá katarzi, očištění, možná opožděné a faktického významu postrádající, přesto však podstatné poznání. A něco takového příběh Petra Nečase nepřinesl. Pro společnost ani pro něj, soudě alespoň podle jeho veřejné reflexe aféry Nagygate. Ta story tragická není. Nebo je a ta tragédie ještě není ukončená a její hrdina je ještě uvízlý ve fázi katastrofy. Možná by se dalo říct, že absence tragédie je vážný problém naší doby, ale to bych asi hrál trochu moc křečovitě trochu moc chytrého.
Blesk je vyděšen kauzou ze školního výletu. „Učitelka je namol! Tak přivolali pracovníci Národního muzea policii poté, co se mezi expozicemi potácela žena (51), která měla na starosti 17 žáků. Na návštěvu pražského Národního muzea žáci osmé třídy z Třebíčska asi hned tak nezapomenou. ‚Žena nadýchala přes jedno promile. Je podezřelá z ohrožení pod vlivem návykové látky,‘ uvedl pražský policejní mluvčí Tomáš Hulan.“ Taky smutný příběh. A nespravedlivý. Byla se sedmnácti osmáky v Národním muzeu? A přesto nadýchala jenom jedno promile? Ta paní by měla dostat diplom!
