Kyblíková epidemie i s Babišem a soudruh Kojzar vzpomíná
Po několika příjemným způsobem vysilujících dnech mi písmenka na stránkách před očima tančí dost vířivý valčík. Zmrazí ho jenom tíživé fotky ukrajinských zajatců předváděných v ulicích Doněcka.
Jinak mají na titulních stranách dost prostoru návykové látky. Mladá fronta Dnes otevírá zprávou o průzkumu, podle nějž spotřeba drog mezi zdejší mládeží trochu klesla. Marihuana se tu mezi mladými kouří v evropském kontextu nadprůměrně, spotřeba dalších drog je v tom ohledu plus mínus v normě. Deník to oznamuje dramaticky znějícím titulkem „Pět tisíc teenagerů prozradilo, co fetují“.
Právo zas na otvíráku řeší kouření, vlastně nekouření, jež by mohlo nastat v českých hospodách. Na podzim se o zákazu kouření bude hlasovat ve Sněmovně, navrhuje ho 35 členů hnutí ANO. Deník předvídá drama. „Bez ohledu na to, zda je někdo kuřák či nekuřák, zda je z pravé či levé strany, muž či žena, názory jsou rozdělené zhruba půl na půl. Pokud jeden převáží, pak to bude o prsa.“ Značně kreativní důvod, proč kouření nezakazovat, pro Právo formuloval známý odpůrce zákazu Jaroslav Kubera. „Dříve děti cestou do školy kuřáky neviděly, protože ti byli v hospodách. Dnes míjejí jejich hloučky, které pořvávají, dělají bordel. Navíc smrdí lidem do oken nad hospodou. A lidé žádají, abychom odstranili lavičky z ulice, protože jsou obložené kuřáky.“ Buď panu Kuberovi leží na srdci osud dětí, které každý den docházejí na noční univerzitu života, nebo v jeho domovských Teplicích život sviští ještě větším tempem, než by jednoho napadlo. Prezident Zeman podle deníku zákon vetovat nebude, bude-li schválen. Zjevně spoléhá na to, že jemu obsluha popelníček přinese vždycky.
Pavel Klusák se v Lidových novinách zamýšlí nad diskutovanou autorskoprávní kauzou – soudně určeným půlmilionovým odškodným pro textaře Katapultu Ladislava Vostárka za užití sloganu „A co děti? Mají si kde hrát?“ v předvolební kampani Strany zelených. Samo rozhodnutí soudu nezpochybňuje – v tom smyslu, že strana se měla autora na užití jeho sloganu zeptat, výši odškodného neřeší. Celkový stav autorského práva považuje za v něčem absurdní. „Žijeme v době těžké copyrightové schizofrenie. Na internetu se citací, koláží a jiných recyklátů najdou miliony: někdo si vypůjčuje fotky a videa politiků, někdo postavy ze Simpsonových, někdo scény z vysokorozpočtových filmů. Tolerance (a špatná vymahatelnost), která vládne vůči soukromým ‚zlobivým‘ uživatelům, však povzbudila komerční subjekty, aby se tak chovaly taky.V Česku tak dnes existují oficiální média, která stabilně, dennodenně přebírají cizí obsah a propojují ho se svou reklamou.“
Duchem časů, kdy jsme ještě tenhle druh problémů neměli, dýchne zpráva Hospodářských novin. V Paláci Koruna na Václavském náměstí možná zase bude automat. „...svého času prodával tři tisíce bramboráků denně. Na dračku tu šel i proslulý jahodový koktejl. Vypilo se ho zde na 1500 sklenic za den. Oživený Automat by měl toto ‚retro‘ zachovat. „Je potřeba implementovat tyto věci z historie a nalákat na ně i mladší generace,“ uvedl Moravec (šéf managementu paláce – pozn. aut). … „cenová hladina v podniku, který vaříval polévku i za pár haléřů, bude ‚retro‘ už o něco méně.“ No, snad se implementace bramboráku vydaří. V rámci navození širokospektrálního retro feelingu by v obnovené Koruně mohli obcházet komparsisté převlečení za somráky a trousit známou s místem spjatou hlášku „je tento párek volný?“.
Všelijakými způsoby se do obsahu deníků promítá ta podivná infekce, která lidi nutí stoupat si před záznamové zařízení a nechat se pak polít vodou. Svět se tak prý stává lepším nebo tak něco. Podle Blesku podléhají i nejsilnější – jmenovitě Andrej Babiš. Rozhodl se nákazu předat Karlu Gottovi, Michalovi Davidovi a Richardovi Krajčovi. Komu taky jinému.
Docela velkou perlu jsem odhalil při nakouknutí do Haló novin. Jaroslav Kojzar, číslo jedna na žebříčku odpudivosti normalizačních novinářů, tam vzpomíná na srpen 1968. To si zaslouží obsáhlejší citaci. „Ten den, byl pátek, jsem dostal za úkol, protože spojení neexistovalo, zajet svým trabantem do jižních Čech, do Jihočeských dřevařských závodů, ověřit, zda naše podniky mají dostatek kulatiny na pokračování práce. Muselo se počítat se vším. Jako vedoucí oddělení na generálním ředitelství Dřevařského průmyslu jsem byl jedním z těch, kteří směřovali na všechny strany republiky do všech našich poboček. (...) Jistě, bylo v tom dost rizika. Podle rozhlasových informací se všude mělo střílet, napětí bylo stále nemalé a vedení státu paralyzované. Sice jsme mnohde diskutovali se sovětskými vojáky a měli jsme většinou docela dobré zkušenosti s jejich mírumilovností, bylo však třeba se obávat. Zkušenost prvních dnů po jejich vstupu na naše území tu byla a stačilo, aby nějaký blázen cosi vyprovokoval a pak... I v sovětských tancích byli mladí lidé bez zkušeností a malá jiskra, jak jsme věděli z hořící Vinohradské ulice v prostoru rozhlasu, mohla zažehnout plamen. (...) Navečer jsme se vraceli. Už nás nestavěl nikdo. Poslouchali jsme tranzistor. Rozhlasové zpravodajství udržovalo však stále napětí. Tady na trase České Budějovice – Praha byl však klid. Zřejmě nikoli jen tady... Druhý den dopoledne jsme se sešli v kanceláři generálního ředitele. Předali hlášení. Zatím to vypadalo, že naše výrobně hospodářská jednotka je schopna bez dodávek vydržet i více než týden...“ Je srpen, dva dny po okupaci, mezi sovětskými tanky kličkuje trabant, za volantem soudruh Kojzar, jede počítat kulatinu. Ještě možná netuší, komu všemu a co bude spočítávat v letech následujících. Trochu jak z historického velkofilmu. Pokud by ovšem byl dostatečně širokoúhlý.
