Sametoví teroristé. Osamělí chlapíci v nemužných časech

Film miluje výbuchy. Na pořádné a s láskou zaznamenané "pumelici" ve filmu je něco až orgasmického, apelujícího na chlapecké duše v tělech všech věkových kategorií. Vyhodit něco do povětří, udělat pořádnou ránu - jeden si tak uleví nebo si to alespoň představuje. Ve slovenském dokumentárním snímku Sametoví teroristé představují exploze jakýsi refrén. Stylizované jsou ale spíš groteskně, absurdně, jako by mimo rytmus filmu, ironicky ozvučené něžným cinknutím.

Odpovídá to povaze "teroristů" z titulu, chlapíků, kteří většinou neodpovídají představě filmového ostrého hocha. Přesto jsou to muži, kteří se nějak po svém pokoušeli vymknout době, jež mužnosti zrovna nepřála. Jejich revolta mohla být naivní, nepromyšlená, v něčem třeba legrační, právě proto ale i ryzí.

Tři hrdinové snímku - Stanislav Kratochvíl, František Bednár a Vladimír Hučín - se v osmdesátých letech chystali něco (někoho) vyhodit do vzduchu, tomu třetímu se to i povedlo. Všichni skončili ve vězení. Režiséři Ivan Ostrochovský, Peter Kerekeš a Pavol Pekarčík se ale nesnaží nějak rekonstruovat dobu, v do jisté míry inscenovaných situacích ukazují, jak ty dávné a většinou neuskutečněné exploze doznívají v životech hrdinů ještě dnes, způsobem třeba paradoxním, místy trochu komickým.

Odplata za "Kissáky"

Stanislav Kratochvíl chtěl ve slovenské Seredi v předvečer prvomájového průvodu vyhodit do povětří tribunu, František Bednár chystal atentát na Gustáva Husáka, Vladimír Hučín explozemi zničil desítky režimních nástěnek. Společného toho mají víc - všichni pocházeli z okresních měst mimo centra někdejší opozice, jednali sami. Pro všechny byla také rozhodující zkušenost nějakého osobního ponížení, na něž chtěli reagovat v duchu tradičně a někdy spíš instinktivně chápané mužnosti, která v jejich rozhodování hrála asi větší roli než nějaká ideologie.

Doba normalizace byla navenek okázale "chlapácká" - všechny ty přehlídky, "pláteníkovsky" bodré soudružství, milicionáři dojímající se před školními dětmi...

Označuje-li je režisér Peter Kerekes za "romantické hrdiny", není v tom nějaká velká nadsázka, jakkoliv to může působit trochu nepatřičně. Doba normalizace byla navenek okázale "chlapácká" - všechny ty přehlídky, "pláteníkovsky" bodré soudružství, milicionáři dojímající se před školními dětmi vzpomínkami na družné chvíle ve zbrani. Vyžadovala ale nemužnost - schopnost zařadit se, spolknout ponížení. A za sebeoslavným funkcionářským žvatláním se schovávala realita zrady a zbabělosti jištěné ozbrojenou přesilou.

Sametoví teroristé se té normě zkoušeli vymknout, ukázat především asi sami sobě, že jsou schopni dostát jednoduchému chlapskému imperativu. Stanislava Kratochvíla si místní esenbáci vychutnali kvůli logu populárních "Kissáků" na džínové bundě, Františka Bednára se hluboce dotklo, když na Svobodné Evropě slyšel velmi nelichotivé srovnání Čechoslováků a bojujících Poláků, Vladimír Hučín byl bezmocným svědkem barbarského chování opilých milicionářů, místní komunisté v hospodě ho pak krutě zmučili.  Reagovali na to s různou mírou promyšlenosti, organizovanosti, cíl ale měli v podstatě stejný - vydobýt si na režimu zpátky svoji důstojnost. Výbuchem.

Když rande, tak s explozí

Režiséři, kteří si protagonisty rozdělili, je ukazují dnes, kdy se jejich chlapácké ideje nějak proměnily. Zasazovali je do uměle vytvořených situací, jimž ale ponechali spontánní průběh, nechali všechny aktéry, aby hráli sami sebe. Stano pracuje na stavbě, v restauraci dává audience dámám, jež se ozvaly na inzerát, vede s nimi rozpačité hovory, s kamarády pak podstatně živěji probírá proporce potenciálních partnerek. František má velice spořádanou domácnost, již řídí s autoritou hlavy rodiny. Vladimír Hučín pokračuje v boji, školí mladou následnici v umění konspirace a diverzní akce.

Jedině zaťatost Vladimíra Hučína nějakou legrační dimenzi postrádá - zaťatý osamělý vlk, který drsně trénuje svou mladou následovnici, připravuje ji na pokračování své privátní války.

Autoři to ukazují ve sledu staticky zabíraných scének, jež mohou připomínat hrané filmy Akiho Kaurismäkiho - stylem nehybné grotesky i empatií vůči outsiderským hrdinům. Zdrojem posmutnělé komiky často je jejich snaha nějak předat dál svou zkušenost, poselství. Stano si rekonstrukci svého nepovedeného útoku užívá v dámské společnosti. František někde v pískovně učí syna udělat s felicií tu správnou "americkou otočku", zaujatě na kameru předvádí svůj atletický únikový plán, aby později přiznal, že jeho skutečné zatčení proběhlo o hodně prozaičtěji. Jedině zaťatost Vladimíra Hučína nějakou legrační dimenzi postrádá - zaťatý osamělý vlk, který drsně trénuje svou mladou, připravuje ji na pokračování své privátní války. Důslednost v  něčem úctyhodná i hrozivá.

Tři chlapíci, kteří se snažili naplnit nějaký svůj ideál mužnosti a snaží se dál. S bezděčnou přesností to ukazuje Stanislav, když mluví o své představě ideálního rande, jejíž součástí je i menší výbuch. Ve filmu má šanci ji zakusit, asi si to vychutnal, je to asi nejradostnější scéna filmu. My muži jsme docela jednoduší tvorové, stačí když to kolem bouchá a smějeme se jak malí.