Srát na sexisty, vojebat putinisty. Tolokonnikovové vychází kniha
Kniha členky PUSSY RIOT
NOVÉ
Jestli budu muset prodat duši, aby Putin odešel a v Rusku nastala politika volné soutěže, tak to udělám. Nedávej svou duši lacino. Tak začíná kniha ruské opoziční aktivistky Naděždy Tolokonnikovové z protestní skupiny Pussy Riot. Nese název Jak udělat revoluci. Zápisky z trestanecké kolonie. Putinova kritička, která byla za vystoupení v moskevském chrámu Krista Spasitele odsouzena ke dvěma letům v trestanecké kolonii v Mordvinsku, v ní líčí počátky punkové skupiny Pussy Riot, kořeny svého politického aktivismu, zatčení, soud i věznění. Líčí události, které upoutaly téměř celý svět. V Čechách je navíc soud s členkami Pussy Riot srovnáván s procesem s Plastic People of the Universe v roce 1976.
Podle novináře Libora Dvořáka je text příjemným překvapením. „Ačkoli jsem nepochyboval, že je Naďa inteligentní a nejsilnější osoba v souboru mladých dam, text je překvapivě dobrý,“ řekl na pondělním uvedení knihy v Knihovně Václava Havla. Vyprávění Tolokonnikovové přeskakuje mezi jejím dětstvím přes první demonstrace a vystoupení, až k prožitkům ve vězení. Cituje Putina i svého otce. V knize jsou texty písní kapely i pasáže ze soudního rozsudku i z obhajoby Tolokonnikovové.
V knihy vyplývá paradox, že bez zatčení a uvěznění by se z umělkyň nestaly tak známé oponentky Putina. „Ve chvíli, kdy se stát rozhodl nás zatknout, jsme nebyly žádné profesionální političky nebo členky ilegální buňky. Byly jsme aktivistky a trochu umělkyně. Trochu naivní a bezelstné, jak se to umělcům stává.“
Jazyk, který Tolokonnikovová pro svou knihu použila, se nebojí vulgarity. „Svobodu vzbouřený kundě! Chraň si píču!“ Ilustruje to i text písně Vodka Kropotkin: „Okupuj kuchyňskou pánvičkou město, vyjdi ven s vysavačem, dosáhni orgasmu, sveď k neřesti prapory policejních děvčat. Nahatý poldové maj radost z nový reformy. Srát na sexisty, vojebat putinisty!“
Podle Romana Týce ze skupiny Ztohoven se formy protestu mění tak jako doba. „To, co fungovalo před dvaceti lety, nefunguje dnes. Dnes je nutná forma šoku,“ vysvětluje Týc úmyslnou vulgaritu textu Tolokonnikovové. Slovník i metody vystupování kapely jsou nicméně důvody, proč projevy Pussy Riot většinová ruská společnost nepřijme. A proto také byly během soudního procesu s členkami kapely akcentovány.
„Upozornit na polototalitní uzurpátorství Putina jinak než výkřikem ale nejde. Jinak není možné ve světě nesouhlas prosadit. My jsme něco podobného v menším prováděli za bolševismu. Na obranu dívek musím říct, že to chce v tom ruském prostředí, kde se ještě střílí třídní nepřátelé, odvahu,“ okomentoval knihu skladatel a zpěvák Michael Kocáb.
‚Nežít ve lži začne být opravdu obtížné‘
Hned v první kapitole, ve které líčí počátek svého politického působení, odkazuje Tolokonnikovová na Václava Havla. O době, ve které se Vladimir Putin chystal na své třetí prezidentské období, píše jako o nelehkých časech. „Začalo být jasné, že máme před sebou nelehké časy, kdy nežít ve lži se stane výzvou. Nežít ve lži začne být opravdu obtížné,“ píše Tolokonnikovová. Na disidenty a období totality vzpomíná v knize několikrát. „Já, Káťa i Máša jsme zavřené, ale nemyslím si, že jsme utrpěly porážku. Tak jako neprohráli disidenti, poněvadž když mizeli v psychiatrických léčebnách a kriminálech, vynášeli tím rozsudek nad režimem. ... Vězení je ostrov uzákoněného totalitarismu. Cílem je unifikace myšlenek i jednání těch, kdo se na ten ostrov dostali. Pokud se v totalitním státě odhodláš ke vzpouře, musíš být připraven ke smrti zastřelením. Svoboda, nebo smrt.“
Kniha je dobrým zdrojem povědomí o tom, jak může ve dvacátém prvním století vypadat v Rusku vězení. A nešetří s kritikou. Tolokonnikovová píše o hladu, zimě, korekci, surových bachařích, nekonečné práci, hladovkách a lesbismu. „Ve stalinských dobách měl být vězeň, který třikrát odmítl nástup do práce, zastřelen. V našich časech ho prostě zkopou a zavřou do ledové samovazby, aby tam mrzl, bělal a pomalu umíral,“ píše Tolokonnikovová. Pobyt v ruském vězení dobře ilustrují její rady, jak se připravit na vězení. „Naučit se konat potřebu, když je kolem několik desítek osob. ... Půl roku spát denně čtyři a půl hodiny … Zavřít se ve studené místnosti a strávit tam týden ...“
Knihou plynule tepe téma feminismu. Sama autorka píše, že se za jeho stoupenkyni označila už v deseti letech. Podle režisérky Olgy Sommerové, která se také zúčastnila uvedení knihy v Knihovně Václava Havla, byl dobrý nápad, že se dívky označily za feministky. „Nevím, jestli bojují proti mužům a sexistům. Bojují proti Putinovi, režimu a té politice. A co chce feminismus? Rovnost a demokracii,“ dodala Sommerová.
Kniha není jen reportem z ruských věznic a mapou vzniku kapely a vleklého soudního procesu. Je to vlastně i autobiografie. Tolokonnikovová vypráví o své cestě po Španělsku ve svých sedmnácti a líčí debut Pussy Riot koncertním turné s obsazováním moskevské veřejné dopravy.
Místo, odkud Tolokonnikovová pochází, taky stojí za poznámku. Narodila se totiž v Norilsku na Sibiři v asijské části Ruska. Od třicátých let bylo město centrem Norillagu, lágru, který existoval dalších dvacet let. Vězněna byla ale tato opoziční aktivistka o stovky kilometrů dále.
