Mariánský sloup nebude – jen ho sejmi, sloupa reakčního!

Tento sloupek píšu v Plzni, v hotelu kousek od náměstí Republiky – jsem tu na divadelním festivalu. Ve stínu věže katedrály sv. Bartoloměje tam stojí raně barokní mariánský sloup. Pochází z 80. let 17. století, je tedy asi o třicet let mladší než jeho povalený staropražský kolega, je mu však velmi podobný: týž čtvercový podstavec se světci, týž sloup a na něm socha Panny Marie. Ve střední Evropě jsou desítky, stovky mariánských sloupů. Dřív se kolem nich konala procesí, dnes je to prostě památka, součást historických středů měst, něco, čeho si mnozí ani nevšimnou, ti, kdo ano, mohou mít pocit něčeho blízkého, co mají na té střední Evropě rádi. Ne samozřejmě všichni.

Podobný průběh jako v Praze mělo v Plzni vyhlášení republiky v říjnu 1918: davy v ulicích, demonstrace, strkanice u Obilního úřadu, strhávání symbolů monarchie. Nikoho však naštěstí nenapadlo obrátit emoce proti mariánskému sloupu, který přitom měli na dosah ruky. Těžko říct, že by historické vědomí plzeňského davu bylo tak vyspělé a vědělo, že se nejedná o sloup reakční a habsburský, nýbrž že jde o vyjádření vděku za odvrácení moru v roce 1680.

To většinou davy nevědí a takovými detaily se nezabývají. Ani v Praze davy nejspíš nevěděly, že jejich sloup byl vztyčen coby díky za záchranu města před Švédy, ale stačila ta emoce: je to symbol poroby, symbol Habsburků, symbol starých pořádků! Dolů s ním! Jen ho sejmi! – jak měl údajně zvolat na Sauera poslanec Stivín. Kdyby se v Plzni objevil nějaký Sauer nebo Stivín, šel by sloup možná k zemi taky. Objevili se jen v Praze, sloup tam sto let není, zato máme diskusi o českých dějinách. A další čerstvé zamítnutí iniciativy za jeho obnovu.

V dopise českých intelektuálek a intelektuálů, který zaslali magistrátu týden před jeho rozhodováním o obnovení staroměstského sloupu, je stržení označeno jako „vyjádření důležitých demokratických hodnot“ a naopak jeho obnovení by podle nich bylo „dalším symbolem neblahé expanze konzervativních až ultrakonzervativních proudů katolické církve do veřejného a politického prostoru“. Kde to ti lidé žijí? V jakém ideologickém zajetí? Kde se děje ta expanze? Abychom věděli, kde jí nastavit hruď. Neděje se jinde mimo krajinu jejich obsesí.

Už tehdy v roce 1918 byl z nastolování „demokratických hodnot“ formou ničení pomníků nebo zabíráním divadel (Deutsches Theater) otráven nejeden demokrat. Měl-li být zrod idey nového státu provázen takovým činem, muselo to děsit mnohé, nejen katolíky. Mariánský sloup byl už dávno vrostlý do prostoru Staroměstského náměstí a byl považován za významnou historicko-uměleckou památku – je známé, že Šalounův pomník Jana Husa byl koncipován s ohledem na něj, jako druhá vertikála náměstí. Interpretace coby nějakého „reakčního sloupu“ je až post factum, až jako ospravedlnění jeho stržení. Ikonoklasmus, pro nějž má první petentka petice, prof. Bartlová (je snad unikátní, že se podepíše pod petici, kde je se souhlasem citována) tolik pochopení, je problematický vždycky. To, že se děje v zájmu pokroku, nečiní z barbarství demokratický akt. Jedinou výjimkou jsou sochy tyranů a diktátorů; ano, za Stalina, Lenina a Gottwalda ronit slzu nebudu, ale už s odstraněním sochy Jana Švermy nebo Jožky Jabůrkové na Košířích nesouhlasím a považuji to léta za ubohé.

Je nečestné předstírat, že v případě sloupu nejde o averzi vůči pilířům jiného, alternativního pohledu na české dějiny, z nichž byl po desetiletí vytlačován. Bylo by pokrytecké nepřiznat, že podstatou není nechuť ke katolicismu, i když mezi podpisy najdeme i jména těch, kteří se k němu stále hlásí… V letité snaze sloup obnovit se samozřejmě nejvíce angažují katolíci, ale nejen oni. Lze říct, že za celou dobu, co se o to pokoušejí, nelze nalézt stopy nějakého triumfalismu, nějaké katolické revanše či arogance, jež by národu vnucovala něco, co si nepřeje. Jejich iniciativa byla, pokud jsem ji zpovzdáli sledoval, decentní, delikátní a neokázalá – sloup se měl obnovit čistě z prostředků sbírky a darů. Jediné, o co žádali, bylo získání souhlasu – souhlasu s obnovením něčeho, co dvě a půl století na náměstí stálo a bylo jeho součástí. Když profesorka Bartlová opakovaně píše, že něco, co se zbořilo, nelze znovu postavit, mohli bychom poukázat třeba na Betlémskou kapli, jejíž postavení v 50. letech bylo symbolem čeho? Husitského triumfalismu? Spíš socialistického realismu… Ale vadí nějakému katolíkovi? A vadí katolíkům stovky soch Jana Husa, jež byly po roce 1918 postaveny po českých obcích, často „provokativně“ proti faře? Jistě, možná se najdou fanatici, kterým to vadí. Ale jsou to fanatici. Když je fanatik na správné straně, nejde o fanatika, nýbrž o odpovědného intelektuála, jenž důrazně hájí demokratické principy.

Ve skutečnosti stojí na straně staroideologie, která se stylizuje jako nonkonformní a demokratická. Přitom mluví za ty, kdo ve své většině dosáhli nakonec všeho, po čem toužili – zbavili se Habsburků, Němců, katolíků, šlechty i těch panenek Marií. Uspěli vlastně ve všem.
Vždyť i ten Franta Sauer, který s žižkovskými hasiči v listopadu 1918 sloup povalil, nečinil nic jiného, než co si lid většinově žádal. Anarchistického a statečného na tom už nebylo nic. Sloup se tehdy zřítil za jásotu davu – a lůzy. Lze tomu vandalskému činu rozumět, ale akt spravedlnosti a pokroku to nebyl. Vlastně to byl konformismus. Stejně jako teď.