Karel Janeček bez cenzury

Komentáře

Když člověk píše něco na Facebook, tak během psaní opravuje překlepy, vylepšujete formulace, na někoho ostře zaútočí či popíše něco velmi osobního, pak to po zralé úvaze z příspěvku vyškrtne. A když nakonec zmáčkne „enter“, přátelé jeho překlepy a úlety nevidí. Ale Facebook je všechny vidí, dokonce vidí i to, když člověk něco rozepíše a pak se rozhodne nepostovat nic. A zpravidla dobře dělá, rozhodně lépe, než když se cítí nucen své pozdně noční posty druhý den mazat. Facebook by ale chtěl, abyste postovali co nejvíc, a tak si nechal vypracovat studii tohoto chování. Příznačné je, že autoři toto zcela přirozené a rozumné chování označují slovem autocenzura.

Dokumentarista David Vondráček zase považuje za cenzuru, když natáčí dokument pro televizi a její dramaturgové k němu mají připomínky. Ale televizní dramaturgové mají přece pro nás koncesionáře vykonávat dramaturgickou roli spočívající nejen ve vytváření tematické a programové skladby, ale i kvality jednotlivých děl. Film je vždy kolektivní dílo, to není jako báseň nebo obraz. Producent a dramaturg jsou tu od toho, aby viděli rodící se dílo z vnějšku a poskytovali režisérovi zpětnou vazbu. A to i když jde o veřejně exponovaný subjekt, jako je společenský obroditel Karel Janeček.

Ale necítíme se povolaní zabíhat do podrobností, šlo o nějaké termíny, režisér svou stížnost Radě ČT nakonec stáhl, našel s dramaturgem jakousi společnou řeč, dílo přestříhal a včera bylo odvysíláno.

„Došlo například ke změně názvu, původně se dokument měl jmenovat Samozvaný spasitel, i k opuštění některých kritických prvků, které chtěl podle záměru sám režisér v příběhu reflektovat, konkrétně například politickou minulost rodičů hlavního protagonisty nebo etiku podnikání Karla Janečka,“ vyjmenovávala v dubnu výhrady mluvčí ČT. Můžeme veřejnost informovat, že autor si zůstal stát na svém (nepodlehl cenzuře?) a o tom, že Janečkův otec byl příslušníkem komunistické rozvědky a matka příslušnicí SNB, v dokumentu nepadla zmínka. Je to důležité? Je to bezpochyby informace, kterou se mohou nepřátelé snažit Karla Janečka zdiskreditovat. Třeba má autor pocit, že s touto informací v našem prostředí nikdy není zacházeno férově. Domnívám se, že to měl risknout. Je to totiž velmi relevantní vzhledem k Janečkovým představám o společnosti. Janeček je velmi specifický sociální typ, naplňuje stereotyp „matfyzáka“ či, jak se říká v angličtině, „nerda“. Svět včetně lidí nejraději uchopuje jako model, se kterým pak provádí matematické operace. Jeho navrhovaný volební systém – jenž má svou logiku, ale zcela opomíjí pragmatický aspekt – jak by si reální lidé poradili s jeho nezvyklostí a složitostí – je toho typickým plodem. Ale svět nejsou jen čísla a Janeček do něj zároveň zavádí pojmy dobra či pozitivna a zla, a to s přímočarostí, kterou jeho přítel Václav Dejčmar vystihl, když řekl, že Karel obrazně řečeno teprve teď čte Harryho Pottera.

Za Janečkův pojem zlojed by se vskutku překladatel Harryho Pottera nemusel stydět. Ale zlo se ve světě chová složitěji a složitěji a nespolehlivěji se chovají i naše soudy o něm. Janeček si vybral prototypy zlojedů dávno již v obecném diskursu etablovaných – Iva Rittiga, Romana Janouška, Václava Klause. Když řekne, že tito tři jsou zlí, jistá část publika bude nakloněna mu uvěřit cokoli dalšího, co řekne. Janeček rovněž považuje za klíčovou hodnotu otevřenost. Ke společnosti ovšem patří i profese, jejichž součástí je utajení, lest, podvod, zneužívání lidských slabostí, násilí psychické či fyzické. Třeba profese špióna, ať už komunistického nebo jiného režimu. Jak formovaly tyto aspekty práce jeho otce Janečkův ultraindividualistický světonázor? Nebylo by zajímavé od něj slyšet, jak o tom přemýšlí? Lidství je pro něj tak dokonale transparentní, až jako by z něj nepřirozeně vytěsnil právě tu stránku lidské povahy, s níž pracoval jeho otec. Někdy ho ta transparentnost ovšem zradí. Po všech řečech o zlojedech uvede jako nejpřijatelnější stranu KDU-ČSL, zřejmě si nevědom role, jakou při její renesanci sehrál podnikatel Luděk Sekyra, který ve zlojedských kruzích není úplně neznámou postavou.

Jestliže Janeček říká, že „kritika mého obchodování v dokumentu je nesmyslná, protože se o něm vyjadřují lidé, kteří tomu nerozumí,“ musí na oplátku zase uznat, že nikdo by neměl být soudcem ve vlastní věci. Člověk, který tomu nerozumí, se může přiklonit k jeho názoru, anebo třeba k názoru patrně nejslavnějšího finančního novináře současnosti Michaela Lewise, který věnoval high frequency trading svou nejnovější knihu Flash Boys, zabýval se jím asi důkladněji než v dokumentu vystupující Pavel Páral, Vladimír Mejstřík a Tomáš Sedláček a dospěl k názoru, že přinejmenším některé formy high frequency trading jsou pro zdraví finančních trhů vysoce nebezpečné. V každém případě vydělal Janeček peníze v oboru, kde se dnes peníze zcela vymkly vztahu k reálným ekonomickým hodnotám.

O všech finančních inovacích lze sice tvrdit, že zlepšují alokaci kapitálu, ale zároveň je systém díky své složitosti a netransparentnosti velmi křehký, tak křehký, že v případě poruchy hrozí strhnout s sebou celou ekonomiku. Následuje volky nevolky socializace jeho ztrát, zatímco zisky zůstanou privátní. V západním světě se v posledních letech odehrálo to, že finančníkům sice nikdo nevzal jejich peníze, ale jejich morální autorita ve společnosti poklesla na nulu. Česko je dnes v rámci západní společnosti bizarní skansen, kde se miliardář z high frequency trading může stát společenským spasitelem, bruselský lobbista věrohodným kandidátem do Evropského parlamentu a obdoba Berlusconiho čerstvou silou politiky. Jednou nad tím budou historici kroutit hlavou, ale už dnes je to cizincům těžké vysvětlit.

To neznamená, že by Vondráček natočil adorační dokument. Je mdlý co do společenského a ideového kontextu, o Janečkovi jako člověku si však člověk představu udělat může. Z vůdce společenské evoluce se nakonec stává spíš klasický miliardářský konzument nejexkluzívnějších zážitků, jaké si člověk s maximem volného času a peněz může pořídit: současné umění, esoterické duchovno, Ferrari, skoky padákem. V závěrečném záběru, kdy sledujeme osamělého, do půl těla svlečeného Janečka celou svou bytostí koncentrovaného na chůzi po laně, a do toho jeho hlas uvažuje o tom, že by se mohl stát prezidentem, protože „by to bylo efektivnější,“ je koncentrováno mnoho.