17

Checkpoint 300. Místo ponížení, nebo spása před terorem?

REPORTÁŽ

Témata: , ,

Nekřesťanská hodina, psa by nevyhnal. Den se ještě nevybarvil, pořád pospává, ale ustupující noc vyklízí černou oblohu nachové. Spí psi i kohouti. Spí poutníci, co přijíždějí za Ježíšem. Tisíce lidí jsou v tu chvíli ale už dávno na nohou.

Čím víc se člověk blíží k checkpointu, tím víc se prostor zahušťuje. Ještě před pár metry to byli jednotlivci, pak skupinky, teď už je to jednolitý proud. Hrne se jedním směrem. Jako k trychtýři. Ti všichni lidé se musí nahrnout do úzkého železného koridoru připomínajícího dlouhou klec přilepenou k vysoké betonové zdi.

Ta zeď je součástí izraelské bezpečnostní bariéry. To místo je přechod mezi Betlémem a Jeruzalémem, mezi Západním břehem a Izraelem. Ti lidé jsou Palestinci, kteří míří za prací. Vítejte na Checkpointu 300.

Denně dojíždí za prací do Izraele skoro 60 tisíc Palestinců ze Západního břehu. Dalších skoro 30 tisíc pak má povolení pracovat v židovských „osadách“ na Západním břehu. Podél celé Zelené linie, která obě entity odděluje, se nachází 15 kontrolních stanovišť. Checkpoint 300 je nejen nejznámější, ale také zdaleka nejrušnější. Odhady, kolik lidí jím projde denně, se pohybují od 7000 po 15 000.

Scéna v dlouhé kleci a kolem ní působí v přibývajícím světle surreálně. Hlava na hlavě, ruka na ruce, noha na noze. Ti, kteří už nesnesou natěsnaný prostor a mají sílu, hledají úlevu zachyceni o mřížoví nad hlavami ostatních. Když hlavy, ruce a nohy konečně z klece vyjdou, čeká je bezpečnostní prohlídka a kontrola dokladů, terminál vypadá jako na letišti, rentgeny, úředníci z pohraniční policie.

Stejně jako na letišti má tlačenice má své psychologické zákonitosti nelogiky. I tam stojí lidé ve frontách dávno před ohlášením odletu. Sem přicházejí lidé hodiny před otevřením, aby se mačkali a ušetřili čas – který stejně nejspíš neušetří.

Děje se to vše tak, jak se dá u velkého davu očekávat. Většina lidí se tlačí, někteří stojí opodál, až to nejhorší opadne. Ne všichni jsou ochotní se nechat semlít v lidském masomlýnku.

Murad stojí opřen o žlutou taxi škodovku pár metrů od vstupu do klece. V azurovém tričku usrkává z papírového kalíšku mátový čaj s čerstvým lístkem a v klidu pozoruje mumraj. Ví, že nemá cenu pospíchat. Než, aby se tlačil jak sardinka, počká i o hodinu navíc. „Včera jsem přišel ve 4.30 a prošel jsem v 7!“ Pracuje od 8.30, tak by to měl stihnout i tak. Murad Soliman Hameda dělá v Izraeli podlahy. Čtyřiatřicetiletý Palestinec má čtyři dcery. „Třikrát jsme se snažili o syna a nic!“ Budete to ještě zkoušet? „Ani náhodou!“ směje se. Práce v Izraeli je rpo něj důležitá a vyplatí se i přes tohle každodenní martyrium. Na Západním břehu není zdaleka tolik příležitostí. A k tomu vydělá několikanásobně víc. Na stavbě se dá vydělat i 8 tisíc šekelů měsíčně, to je asi 54 tisíc korun. Pracovní povolení, onu vysněnou propustku, za něj vyřizuje zaměstnavatel. Každý měsíc mu prý musí dát 2400 šekelů.

Zeď se stala symbolem palestinského zoufalství, kritizuje ji mezinárodní společenství. Občas zaznívá dokonce přirovnání k apartheidu. Zvláště pro lidskoprávní organizace je jako červený hadr. Světoví umělci přijíždějí sprejovat na betonové bloky mírová graffiti…

Přechod mezi Jeruzalémem a Betlémem se stal symbolem hlavně kvůli své masívnosti. Celé místo působí jako obří pevnost. Tady izraelská bariéra podobu masívních, 8 m vysokých betonových zdí se systémem kontrolních průchodů.

Celková plánovaná délka bariéry je 760 km. Nyní jsou dokončeny zhruba dvě třetiny. Nicméně když se mluví o tom, že Izrael uzavřel Palestince za zeď, je to mírně řečeno zavádějící. Betonová verze z Checkpointu 300 se totiž nachází jen na některých místech. Většinu separační linie tvoří několikačetný plot s ostnatým drátem (90–95 %). Betonové úseky se nacházejí především v obydlených místech, případně kolem dálnice, zkrátka tam, kde se izraelští občané pohybují příliš v blízkosti Západního břehu a mohli by se stát třeba terčem ostřelovačů. (Mimochodem, ploty vedou na hranicích Izraele se všemi arabskými sousedy.)

Předmětem sporu je také skutečnost, že na mnoha místech bariéra zasahuje či má zasahovat na palestinské území. Údajně až 13 % území Západního břehu se má tak totiž ocitnout na „izraelské“ straně a s tím také až 31 000 zde žijících Palestinců.

Jenže… Jako spousta věcí na Blízkém východě – a mezi Izraelci a Palestinci desetkrát tolik – platí to o minci a dvou stranách. Jak vůbec nápad na bariéru vznikl?

V roce 1996 po jednom z dalších bombových útoků došla Izraelcům trpělivost a tehdejší premiér Šimon Peres oznámil plán vybudovat „separační bariéru“ mezi Izraelem a Západním břehem. Další vlna mnoha bombových útoků v izraelských městech nastala po roce 2000 během druhé intifády, palestinského povstání proti okupaci. Za pouhé tři roky spáchali teroristé ze Západního břehu desítky takových činů. Když v roce 2003 konečně začala výstavba zóny oddělení, do Izraele se vrátilo bezpečí. I když ani v Izraeli nepanují na „zeď“ zdaleka jednotné názory, faktem je, že na území židovského státu počet teroristických útoků rapidně poklesl.

Jestli za to může zeď, je otázkou. „Zvýšení bezpečnosti nepřinesla zeď. Ale rozhodnutí premiéra Ariela Sharona před deseti jedenácti lety, že je třeba skoncovat s politikou, aby izraelští vojáci nemohli vstupovat do palestinských oblasti A a B. Takže ve chvíli, kdy tam potřebují, chtějí, tak tam jdou. A to snížilo nebezpečí teroristických útoků. V letech 2002 a 2003 jsme měli v Izraeli 250 sebevražedných bombových útoků a pokusů o ně za rok. Ne všechny se povedly. Dneska žádné sebevražedné bombové útoky nejsou. Izraelské tajné služby je zastavily. Velmi teroristům ztížily možnosti, aby uspěli,“ tvrdí například Bob Lang, představitel osadníků ze Západního břehu.

Rozhovor s Bobem Langem: Jen izraelská anexe „Palestiny“ přinese mír, věří osadník Bob

Je jedním z tisíců a jednoho paradoxu blízkovýchodního konfliktu, že Izraelci nesmí na velkou část Západního břehu vůbec (tzv. Oblast A pod palestinskou samosprávou). Zakazují jim to izraelské zákony s ohledem na bezpečnost.

Ten kousek země, který plní obden světové zpravodajství, je skutečně jen kousek. O jak velké území se jedná, získáte představu, když sedíte nahoře v Betlémě, nedaleko vidíte výškové budovy Jeruzaléma a v dálce na západě se oparu zjevují Moábské hory, ty už jsou v Jordánsku, kde se tyčí nad břehy Mrtvého moře. To, co je mezitím, je Západní Břeh. Na šířku.

Čtěte také: Hiphoperky ze Západního břehu


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.