Jen izraelská anexe „Palestiny“ přinese mír, věří osadník Bob

Bob Lang má o budoucnosti Izraele a Palestiny poměrně jasnou představu. Žádné dva státy. Jeden stát. Žádná Palestina. Izrael. Stejně jako na palestinských mapách nenajdete Izrael, ale jen Palestinu. On má mapu stejnou, jen s jiným názvem státu. Západní Břeh? Na Bobově mapě po něm nejsou ani stopy. A tenhle světově používaný termín dokonce nezmiňuje ani v rozhovoru. Tedy jednou ano, v souvislosti se západním břehem řeky Hudson v New Yorku.

Odtamtud pochází a před 41 lety poprvé přijel do Izraele, jako student. Změnilo mu to život. Zůstal tady. Už třicet let je jeho domovem židovská desetitisícová osada Efrat na půli cesty mezi Betlémem a Hebronem. Ohrazená plotem, hlídaná ozbrojenci. Stejně jako desítky a desítky podobných osad na Západním břehu. Osada je slovo, které se vžilo. Ale mnohem víc jsou města, satelitní městečka, moderní vesnice. Takových osadníků dnes žije v této části Palestiny na 400 tisíc. Palestinců pak skoro tři miliony. Ale pro Boba Západní břeh neexistuje, pro něj, věřícího Žida, je to Judea a Samaří.

Pro mnohé lidi mohou být jeho názory ve světle izraelského-palestinského soužití extremistické. Ale je to důležitý hlas, hlas „osadníků“, který v současném diskursu nebývá tolik slyšet. Muž, který svého času dělal externího poradce premiéru Benjaminu Netanjahuovi, působí v náboženské radě Efratu. Ale mnohem viditelnější je jeho druhá funkce – PR osadnické věci, provázení zahraničních skupin, přednášky. Proto se setkal i se skupinou novinářů z východoevropských zemí. V budově efratské radnice, kde mám Bob Lang kancelář, se dole nachází supermarket. Před 14 lety do něj nakráčel Palestinec a odpálil se.

Jak se stane, že se americký Žid z New Yorku usadí tady?

Moje rodina pochází z Německa. Matka odešla s rodinou do Ameriky v roce 1938 po Křišťálové noci. Několik měsíců strávila v Holandsku, pak odjela do Států. Otec opustil Německo v roce 1939 v dětském transportu. Několik let žil v Anglii, nakonec i on odjel do Spojených států. Vyrůstal jsem na předměstí New Yorku, na půli cesty mezi New York City a West Pointem. Do Izraele jsem přijel před 41 lety na letní výlet. Měl to být letní výlet, z letního výletu se stal roční výlet a z ročního výletu se stala celoživotní záležitost. Tady v Efratu žiju už skoro třicet let. Dělal jsem tu v městské administrativě jako hlavní úředník. Pak jsem se stal mluvčím rady pro Judeu a Samaří, zkrátka pro to, čemu se říká osady, nelegální osady, ať už je název jakýkoliv. Ještě před jedenácti lety byly židovské osady i v Gaze. Po podepsání dohod v Oslu jsem pomáhal zakládat organizaci Peace Watch, která monitorovala naplňování mírového procesu mezi Izraelci a Palestinci. Když se v 90. letech stal premiérem Netanjahu, stal jsem se jeho externím poradcem po mírový proces. Frustrovalo mě to a odešel jsem.

Proč právě na Západním břehu a ne v samotném Izraeli?

Zdejší oblast se nazývá Guš Ecion, jižně od Jeruzalému a Betlému, severně od Hebronu. Pro nás, židovský národ, je to nejsvětější místo na světě. Jeruzalém, první a druhý Chrám. Betlém, rodiště krále Davida. Hebron, pohřebiště našich patriarchů a jejich žen.

Takže tady máme židovskou historii čtyři tisíce, tři tisíce, dva tisíce let. To nepopírá křesťanská a muslimská svatá místa, ale jen to uvádím, aby bylo jasno. V této oblasti byly až do roku 1948 židovské komunity. V Hebronu do roku 1929 po tisíce let, pak tam došlo k masakru židovského obyvatelstva. Až do roku 1968 Židé do Hebronu nesměli. Nejdřív do roku 1948 jej kontrolovali Britové a pak dalších dvacet let Jordánsko. Tady v Guš Ecionu se nacházely čtyři židovské komunity, byly zničeny v roce 1948. Pak tady dvacet let Židé nežili. V roce 1967, když Izrael získal během šestidenní války kontrolu nad touto oblastí, se Židé se mohli vrátit a obnovit své komunity. Naše komunita Efrat před rokem 1948 neexistovala. Povolení k její výstavbě dal premiér Jicchak Rabin v roce 1975.

Co tu bylo předtím?

Nic. Nic. Tohle území patřilo vládě, dneska ho kontroluje izraelská armáda, předtím jordánská vláda a ještě předtím britskou vládou.

Vy se termínu Západní břeh důsledně vyhýbáte. Proč?

Pojem Západní břeh zná dnes celý svět. Ale myšlenka za tímto názvem je, že tady není žádná židovská historie. Že Židé sem přišli v roce 1967, 1968. Akorát se jaksi zapomíná zmínit, že tady Židé žili tisíce let předtím. A jediný důvod, proč tady dvacet let a v případě Hebronu od roku 1929, žádní Židé nežili, je, že to Britové a Jordánci nedovolili.

Před sto, sto padesáti lety tu žilo mnohem méně lidí. Když se podíváte na staré fotografie Jeruzaléma, tak to bylo jen staré město uprostřed hradeb, dnes je to velké město plné života. Hebron, to bylo jen pár domů, dnes je to ohromné město. Lidé sem přicházeli zčásti kvůli myšlenkám sionismu, ale taky hledat práci a bezpečí. A to samé vidíte všude po světě. Lidé se stěhují do Spojených států ne proto, že by milovali Spojené státy, ale v naději, že je to místo, kde najdou práci a lepší vzdělání pro své děti. To samé platí u současné migrační vlny do Evropy z Blízkého východu a severní Afriky. Lidé hledají zdravotní péči, práci, ochranu před násilím. A to samé se dělo tady.

V posledních letech také narůstá imigrace Židů z Evropy do Izraele. V čem vidíte hlavní důvod?

Za loňský rok sem z celého světa přijelo asi 30 tisíc Židů. Izrael od svého vytvoření byl domovem a bezpečným přístavem pro Židy. Možná kdyby Izrael existoval před druhou světovou válkou, některá zvěrstva by se nestala, těžko říct. S nárůstem antisemitismu a islámského fundamentalismu v Evropě, včetně teroristických útoků za posledních několik let, si někteří Židé řekli: OK, je na čase opustit Francii nebo Belgii a přestěhovat se do Izraele. Podle zákonů každý Žid odkudkoliv na světě sem může přijet a stát se občanem. Musíte akorát prokázat, že jeden z vašich čtyř prarodičů byl Žid. To je takzvaný zákon o návratu.

Jaký je tady v osadě pro vás vůbec život? Efrat je oddělen od okolí, my bydlíme pár kilometrů na sever v palestinském Beit Sahour u Betléma, tam vy třeba vůbec nemůžete, to je oblast, kam Židé podle izraelských zákonů nesmí. Celý ten koncept je takový zvláštní…

Podívejte. Až do dohod v Oslu jsme my jezdili tam a oni jezdili sem. Nebyly silniční zátarasy, ani zdi. Před třiceti čtyřiceti lety jste mohli žít v Tel Avivu, jezdit za prací do Jeruzaléma a nakupovat v Betlémě a chodit na výlety do Judejských vršků, aniž byste na cestě museli projíždět skrze checkpointy. Mohli jste žít v Betlémě, pracovat v Jeruzalémě a jezdit na pláž do Tel Avivu, aniž byste museli projíždět checkpointy. My jsme jezdili do Betléma každý den. Oslo, které mělo přinést mír a mír znamená stržení zdí a plotů, udělalo přesný opak. Přineslo separaci obyvatelstva. Oslo nepřineslo mír. Jezdil jsem do Betléma, nakupoval jsem tam, měl jsem přednášky na Betlémské univerzitě. Dnes tam kvůli bezpečnostním opatřením nesmím, nemohu jezdit do tzv. oblasti A, která je pod kontrolou palestinské samosprávy. Nesmím jezdit do většiny Hebronu. Před dvaceti lety každý turistický autobus v této zemi jezdil do Hebronu. A sem do Efratu jezdili Palestinci. Teď kvůli stavbě nových domů sem jezdí za prací taky, ale to už musí mít zvláštní povolení od izraelské armády. Jsou kontrolováni při vstupu kvůli bezpečnostním důvodům. A na stavbě, kde pracují, jsou stráže.

Jak je to s přístupem do osady?

Před 15 lety na vrcholu intifády izraelská vláda omezila vstup Palestinců do židovských komunit a dokonce i do jejich blízkosti. Kvůli bezpečnostním hrozbám. Oficiálně je sem přístup 24 hodin denně. Ale to není něco, co by si řídila sama komunita, záleží to na rozhodnutí izraelských vojenských orgánů. Je to pochopitelné. V budově radnice, kde se nacházíme právě teď, je v přízemí supermarket. Před čtrnácti lety do něj nakráčel Palestinec a odpálil se. Padesát metrů odsud bylo dočasné lékařské centrum a i tam došlo k sebevražednému útoku. Takže my rozumíme tomu, co znamená bezpečnost. Musíme být velmi opatrní, na druhou stranu ale nechceme nikoho zbavovat jeho práv či zbytečně omezovat přístup. Jde o vyváženost mezi těmito dvěma věcmi. Dnes tu žijí dva tisíce rodin, zhruba deset tisíc lidí. Až dokončíme výstavbu dalších domů, která začala v souladu s povolením od vlády, dostaneme se k číslu zhruba tři tisíce rodin a patnáct nebo šestnáct tisíc lidí.

Deset tisíc lidí, to už je celkem slušná osada…

Většina lidí židovským komunitám říká osady. To je hezký termín. Nebo nelegální osady, což už tak hezké není. Jsou to komunity, jsou to města, jsou to vesnice. V Judeji a Samaří je dnes na sto padesát židovských komunit. Největší je Modi‘in Ilit s 60 tisíci, Bejtar Ilit s 50 tisíci, Ma‘ale Adumim s 40 tisíci. Je tu město Ariel s více než 30 tisíci obyvateli plus univerzitou.

Mimochodem, co nelegálnost židovských osad? Jak lze budovat domy na půdě, která vám nepatří?

Tak za prvé, nejsou nelegální. Poslední legální kontrola tohoto území, kterou svět uznává, byla v době britského mandátu a ten skončil v roce 1948. Od té doby není žádná vláda, nebo země, kterou by svět uznával jako autoritu kontrolující toto území.

A co OSN?

OSN? OSN měla báječný plán na rozdělení Palestiny v roce 1947. Demokratický stát s arabskou většinou, demokratický stát s židovskou většinou a Jeruzalém a Betlém jako mezinárodní oblast, něco jako Vatikán, protože se zde nacházejí svatá místa všech tří náboženství. Zakladatelé Izraele řekli: Přijímáme. Arabové žijící zde, stejně jako Libanon, Sýrie, Irák, Jordánsko, Saúdská Arábie a Egypt řekli: Chcete mít židovský stát? Ne v těchto hranicích. A byla válka. My jsme přežili. Egypt převzal kontrolu nad Pásmem Gazy a od od roku 1948 do roku 1967 ji kontroloval vojenskou vládou. Jordánsko ovládalo Judeu a Samaří a území anektovalo. Kromě Británie a Pákistánu tu anexi nikdo neuznal, dokonce ani státy Arabské ligy. Pak byl Izrael napaden, obrannou válku vyhrál a území převzal. A žádné obyvatelstvo odsud nevyháněl. Tady nikdy nebyl žádný Palestinský stát. Ani za Turků, ani za Britů, ani za Jordánců. Můj nárok na tuto zemi je stejný jako kohokoliv jiného. Organizace za osvobození Palestiny začala v roce 1964. Co chcete osvobozovat? Gazu od Egypťanů? Tuhle oblast od Jordánců? Ne, tohle území, Izrael. OOP neuznává Stát Izrael.

A co je řešení?

Já si umím představit, že všechno mezi Středozemním mořem a řekou Jordán bude jeden stát. Stát Izrael. Ve své ústavě píše, že je židovský a demokratický stát. Dvacet procent obyvatel Izraele nejsou Židé. Muslimové, křesťani, beduíni… A jsou to občané, mají izraelský pas. Jsou členové Knesetu. Možná to není perfektní, ale je to demokracie a velmi otevřená a velmi živá společnost.

Kdyby Izrael anektoval Judeu a Samaří (Západní břeh – pozn. red.), podle mého názoru by tady arabské obyvatelstvo zůstalo a mohlo by se stát izraelskými občany, pokud by nějakým způsobem stvrdili svou věrnost Izraeli. Bylo by pro mě velmi obtížné přihlížet, jak by občanství dostali teroristé z Hamásu a OOP. Ale převážná většina obyvatelstva? Ano. Získali by rovnoprávnost a mír. A nejen to. Potkávám se s Palestinci z různých měst a vesnic a můžu vám říct, že přibližně 70 % palestinských Arabů by se dneska stalo občany Izraele. Rozhodně nechtějí, aby jim vládl Hamás. Rozhodně nechtějí, aby jim vládla OOP. A protože se jim nedaří uspět, řekli mi to: Stali bychom se izraelskými občany. Jeden dlouholetý palestinský lidskoprávní aktivista dal zrovna nedávno rozhovor, kde řekl, že 95 % Palestinců by se stalo izraelskými občany. Že nevěří, že by si Palestinci někdy mohli vládnout sami v demokracii.

Moje řešení? Ať se vám to líbí, nebo ne. Izrael by měl tyhle oblasti anektovat. To by přineslo mír.

To je poměrně radikální návrh. Ale sotva se ve světě setká s kladnou odezvou…

Nacházíme se snad ve vakuu? Ne, není žádné vakuum. Podívejte se, co se posledních pět let děje na Blízkém východě. Šimon Peres napsal před pětadvaceti lety knihu, jak po pádu Sovětského svazu a sjednocení Evropy má sen, že by se něco podobného mohlo stát i tady. Že by se blízkovýchodní země mohly změnit na demokratické a tyto demokracie že by vytvořily Blízkovýchodní unii. A že mezi petrodolary a vším ostatním budeme mít vibrující obrovskou ekonomiku pro dobro všech lidí, kteří na Blízkém východě žijí. To byl jeho sen. A částí toho snu bylo Oslo. Ten sen se nestal. Lidé, kteří před pěti lety věřili v arabské jaro, že se se diktatury změní jako před čtvrt stoletím ve východní Evropě, se probudili – a možná se někteří ještě ani neprobudili – a vidí zvěrstva, která se na Blízkém východě odehrávají. Násilí není akceptovatelné. Musíme ho zastavit.

V židovských komunitách (na Západním břehu – pozn. red.) žije 400 tisíc lidí. Jen hrstka z nich se zapojuje do násilí proti Palestincům. To je nepřijatelné. A kdybyste mluvili se starostou Efratu nebo jiné komunity a oni o tom věděli, budou první, kteří to nahlásí izraelské policii. Protože tahle hrstka lidí kazí obraz celé společnosti. Vy se pak budete na nás dívat, jako že jsme všichni takoví.

Dá se říct to samé o Palestincích?

Bohužel, tam je procentuální poměr větší.

Jak se díváte na tzv. bezpečnostní bariéru, tedy zeď mezi Izraelem a Západním břehem? Je podle vás oprávněná?

Ne. Neměla by být. Zdi nepřinesou mír. To, co vzniklo na základě dohod z Osla a následných dalších dohod a smluv, se stalo (na Západním břehu – pozn. red.) oblastí A a B. Kontrola nad tímto územím byla dána Palestinské samosprávě, nejen za účelem sociálního zabezpečení a vlády, ale také za účelem bezpečnosti. Když před šestnácti lety vypukla druhá intifáda, Izrael neumožnil svým vojákům vstoupit do oblasti A a B. Tam měla kontrolu Palestinská samospráva a ta to měla zastavit. Ale stal se pravý opak. Palestinská samospráva teroristy chránila. Někteří dokonce byli členy palestinské policie. A tak Izraelci řekli: Pojďme poslat vojáky, aby zastavili sebevražedné atentátníky a postavme zeď. Tam, kde jednoho dne bude hranice a to bude překážka, která zastaví sebevražedné útočníky, aby pronikali do Izraele.

Přineslo to ale víc bezpečí? Pořád se na druhou stranu lze dostat… 

Souhlasím s vámi v tom, že zvýšení bezpečnosti nepřinesla zeď. Ale rozhodnutí premiéra Ariela Sharona před deseti jedenácti lety, že je třeba skoncovat s politikou, aby izraelští vojáci nemohli vstupovat do oblasti A a B. Takže ve chvíli, kdy tam potřebují, chtějí, tak tam jdou. A to snížilo nebezpečí teroristických útoků. V letech 2002 a 2003 jsme měli v Izraeli 250 sebevražedných bombových útoků a pokusů o ně za rok. Ne všechny se povedly. Dneska žádné sebevražedné bombové útoky nejsou. Izraelské tajné služby je zastavily. Velmi teroristům ztížily možnosti, aby uspěli. Na druhé straně po stažení Izraele z Gazy tam disponují podle odhadů 8 až 12 tisíci raketami, které jsou připraveni na nás vystřelit. Až se prostě rozhodnou. Jestli uspějí, nebo ne, to nevíme. Ale to, že tam Izrael svou přítomnost ukončil, znamená, že výrazně dokázali zvýšit a zlepšit své vojenské kapacity, aniž by se museli bát, že tam přijdou naši vojáci a zabrání jim v tom tak, jak to můžeme pozorovat v Judeji a Samaří. Pokud máme zpravodajské informace, jdeme tam a snažíme se to zastavit.

Takže to bylo špatné rozhodnutí stáhnout se z Gazy?

Ano. Izrael učinil špatné rozhodnutí. Začalo se věřit, že my osadníci jsme překážkou míru. Takže se řeklo: zrušíme 17 tamních židovských komunit či osad, kde žilo 9 tisíc lidí, zastavíme vojenské hlídky a budeme mít s Gazou mír. Bohužel pravdou je přesně pravý opak. S Gazou máme dnes více násilí. Pásmo ovládl Hamás, vykopl odtamtud OOP a vybudovali obrovskou teroristickou infrastrukturu. Nemyslím si, že my bychom byli překážkou míru.

Jak se díváte na situaci v Hebronu, kde stovky vojáků hlídají hrstku židovských osadníků uprostřed tisíců arabských obyvatel? Hovoří se o dvou tisících vojáků…

V Hebronu žije něco mezi pěti sty až tisícovkou. Kolik tam hlídkuje vojáků? Já to číslo neznám. Ale v Kirjat Arba, což je předměstí Hebronu, žije dalších 8 tisíc Židů. A jestli je tam dva tisíce vojáků? Já opravdu to číslo neznám a nevím, co by počet dva tisíce vojáků znamenal. Co vím od vojáků sloužících v Hebronu, je, že v centru města slouží sto padesát vojáků. Ale nevím, kdo to počítá a jak. Je velmi jednoduché čísla nafukovat mnoha různými způsoby. I kdybyste věřili, že Hebron má kontrolovat palestinská samospráva nebo palestinský stát, jak by bylo přijatelné, aby tam Židé nemohli žít? Jak by to tohle bylo přijatelné? I kdybyste věřili, že mají být dva státy, tak jak to, že v jednom státe mohou žít nejrůznější národnosti a v druhém ne? Jak to, že prodávání půdy Židům se trestá smrtí? To je zákon palestinské samosprávy. To má být můj soused? Nepřijatelné. Kdyby Jásir Arafat naplnil to, co podepsal v Oslu, kdo ví, kde bychom byli dneska? Ale on nenaplnil nic.

Třeba?

Měl zastavit násilí, měl zastavit nenávistné vzdělávání. Řeknu vám o své návštěvě ve vězení v Jerichu, kde jsem byl víc než jednou. Bylo to ohlášené, žádná překvapivá návštěva, věděli, že přijedeme. Stráže tam měli normální policejní uniformy, žádné speciální uniformy vězeňské stráže. OK. Vyzbrojeni byli automatickými puškami M16, které podle dohod z Osla dostali z Izraele a USA. Fajn. Vězni nemají žádné mundúry, jak znáte z amerických filmů, ale trička a džíny. Dobře. Vězni tam mají sbírku samopalů. Vezměte mě do vězení ve vaší zemi a ukažte mi, kde vězni nosí zbraně! Nejenže mají zbraně, ale mají také zásobníky s náboji a náboje v komoře. Říkali jsme: Co se to tady děje? Vždyť vy jste vězni. A oni na to: „To je dohoda. Přes den musíme zůstat tady a hlídají to tu stráže. Na noc jdou stráže domů. A víte, co? My jdeme domů taky.“ A pak jedem za druhým začal říkat: Vrátil jsem se do své vesnice a zabil jsem deset kolaborantů, kteří pracovali pro Izraele. Já jich ve své vesnici zabil sedm. Já devět.

A kdy to bylo?

1994, 1995.

No, ale dneska to je monitorované EU. Dneska už se tohle neděje…

Evropská unie financuje nelegální stavby v oblasti C (oblast Západního břehu pod kontrolou Izraele – pozn. red.). Evropská unie má názor, že Izrael je zde nelegálně. Je mi líto, ale mám problém EU věřit. Mají svou agendu a tou je ustavení palestinského státu.

Vy zas máte svoji agendu…

Ano, ale oni jsou zvenčí. Já mám také agendu, co by se mělo dít v Německu, Litvě nebo Argentině, ale nežiji tam. Ty země dělají svá vlastní rozhodnutí. Tady děláme naše rozhodnutí.

Ještě k situaci v Hebronu. Dřív tam žili Arabové a Židé vedle sebe. Nyní se tam udržuje napětí. Židovské domy hlídané vojáky se nacházejí přímo uprostřed starého města nad tržištěm, kam osadníci na Araby házejí odpadky a splašky…

To tržiště vzniklo na židovské půdě. Takže si můžeme zahrát hru, kdo přišel dřív a kdo později. Znovu: jakékoliv násilí je nepřijatelné.

Lidé tam ale tvrdí, že by rádi žili vedle sebe jako dřív.

Přál bych si, aby to byla pravda. Doufám. Měl jsem před třiceti lety přítele, který v Hebronu žil. Židovská rodina. Jeho žena arabské ženy vyučovala. Takové věci už se nedějí. Bohužel. Dokonce i tady před třiceti lety když pořádali Arabové svatby, jeli jsme k nim, když jsme měli svatbu my, přijeli oni k nám. To už se dneska neděje. Protože jakmile je nějaký Arab považován za příliš přátelského k Židům, je zabit jako kolaborant. Před pár lety jsme rozšiřovali hřbitov, najal jsem izraelského kontraktora, který zaměstnával Palestince. Jednou se tam ke konci dne jdu podívat a dělníci tam sedí, říkám: Co se děje? A oni: „Nemáme auto. Ale za hodinu by nás měli vyzvednout.“ Tak povídám: „Tak pojďte, já vás zavezu domů.“ Byli čtyři, dva mladší, dva zhruba stejně staří jako já. Chvíli debatovali a nakonec se rozhodli, že se mnou pojedou. Věděl jsem, kde bydlí a když jsme se blížili k jejich vesnici, tak říkají: Zastavte tady. Povídám: Ale vždyť máte ještě nejmíň půl kilometru. „Není dobré, aby viděli, že vystupujeme z vašeho auta.“ Tak jsem zastavil. Báli se.

Ale není to jen začarovaný kruh? Nemůže pokračují okupace, zeď a další věci, kterým musí Palestinci čelit, naopak mladé lidi ještě víc zradikalizovat?

Tak se podívejte na to, co se palestinské děti učí ve škole. Nenávistná propaganda. Oni se tím netají. Je to v učebnicích. Některé ty programy platí EU, děkujeme. Jiné zase další báječné světové demokracie. Podívejte se na jejich televizní programy. Nebo fakt, že palestinská samospráva dává peníze rodinám teroristů. S tím musela skonči kvůli tlaku z evropských zemí. Takže se stalo to, že dává peníze OOP a ta je pak rozdává. Pojmenovávají ulice a budovy po teroristech.

Palestinci si často stěžují na zdlouhavé procedury na checkpointech. Na to, jak když dojíždějí do Izraele za prací, musí stát ráno ve frontách na kontrolním stanovišti v Betlémě a odpoledne zase spěchat zpátky, aby stihli dobu, kterou mají vyznačenou na povolení. Nejsou tohle další z věcí, které zbytečně komplikují život a zanášejí do myslí lidí zlobu?

Izrael dnes vydává kolem stovky tisíc pracovních povolení Palestincům. Ale musejí projít skrze checkpointy. Protože první a nejdůležitější věcí je bezpečnost. Realita je, že když chcete dnes letět letadlem z vaší země někam jinam, tak musíte být na letišti dvě hodiny předem. Musíte projít rentgenem, kontrolují vás. Takže víte, co? Tak sem nejezděte pracovat. Proč u nás chcete pracovat? My vám umožníme u nás pracovat, ale musíme vás kvůli bezpečnosti zkontrolovat. Když moje žena jede ráno do Tel Avivu, tak ji to taky trvá několik hodin. Ne kvůli kontrole, ta jí zabere dvě minuty, protože je Izraelka, ale kvůli dopravním zácpám. Přál bych si, aby to bylo lepší? Nepochybně.

Přemýšlel jste někdy, že byste se vrátil zpátky do Ameriky?

Ne.

Proč?

Tohle je můj domov. Moje rodina žila v Německu po pět set let, plus mínus. Pravděpodobně od roku 1492, když byli Židé vyhnáni ze Španělska. Oba moji pradědečci získali Železný kříž za to, že bojovali za Německo v první světové válce. A ani ne dvacet let poté prchali z Německa, aby si zachránili život. Německo nebylo domovem Židů, domov Židů je tady.

Proč jste se vlastně rozhodl přestěhovat ze Spojených států sem?

Jak říkám, tohle je domov židovského národa.

Ano, ale stejně tak je domovem Židů Amerika, žijí jich tam miliony…

Podívejte, druhá světová válka rozházela Židy po celém světě. Moje rodina, ta část, která přežila, se usídlila v Austrálii, Chile, Argentině, Venezuele, Spojených států, Švýcarsku, všude… Ale když hledáte místo, kde jako Žid můžete žít svobodně a bezpečně, je to tady.

Vy se tu cítíte bezpečně?

Ano.

A v době, kdy jste se sem stěhoval, tak taky?

To ještě víc. Ale to mi bylo šestnáct a byl jsem hloupý. V osmnácti, dvaceti děláte různé věci a děláte je jinak. Jako mladý jste liberál, a když je vám padesát, tak volíte republikány. (smích)

Stalo se to i vám?

Volím republikány. (smích)

Dokonce i dnes?

Ano. Ale dokonce i moje žena, která je sociální pracovnice a bývala demokratka, tak poslední dobou volí v amerických volbách republikány. Máme oba dvoji občanství, takže platíme v obou zemích daně. To je jedna z radostí života.

Čtěte také: Hiphoperky ze Západního břehu