Zastydlí antikomunisté a jejich veteš
Aleš Řebíček prodává Slavii, srdce platonického fanouška trochu pookřálo, možná k tomu ale není moc důvodů. Průzkumy prý věští ústup ANO.
Takže Slavie a zřejmě se blížící konec éry, kdy patřila panu Řebíčkovi – jedné z těch hodně suspektních postav Topolánkovy éry. Tomáš Plhoň ve sloupku Lidových novin: „Jde o smutný příběh. Ať už si o Řebíčkovi myslíme cokoliv, ekonomickými problémy zmítanou Slavii chtěl především zachránit. Srdeční záležitost, tak jeho diagnózu popisovali blízcí lidé. A značně infarktová. Podle odhadů v klubu utopil přibližně 300 milionů korun a o svou investici málem úplně přišel.“ Nemůžu říct, že by mi pukalo srdce. Ale je fakt, že postava padoucha, který dojede (nebo mu značně přitíží) na tu jedinou věc, kterou má jaksi nezištně rád, je v něčem zajímavější než standardní mamonář.
Situaci klubu rozebírá taky Mladá fronta Dnes, spekuluje o možných nových majitelích. Z šesti variant: „Dobře informovaný zdroj MF DNES hovoří o tom, že údajně vzniká skupina investorů, které dává dohromady bývalý spolupracovník Václava Klause, lobbista a podnikatel Milan Velek. (...) Tahle možnost se v zákulisí hodně probírá. Silné investory prý přivede František Chvalovský, bývalý neomezený vládce českého fotbalu, který byl stíhaný kvůli úvěrovým podvodům. Kolem Slavie se pohybuje už delší dobu. Má velké kontakty. Nedávné prosazení Miroslava Beránka do Slavie je údajně jeho práce – v rámci ‚nové koncepce‘, již má pro nového investora připravovat.“ Samé nesmírně lákavé možnosti. Ono tedy, být fanouškem nejenom Slavie a nejenom fotbalu předpokládá schopnost ledacos vytěsnit. Počítám, že většina z nás někdy v životě třeba volila nějakou politickou stranu, tak trochu věděla, proč to udělat, a možná ještě jasněji si přitom byla vědoma toho, proč by to dělat neměla.
Právo otvírákovým titulkem hlásí „Fenomén Babiš slábne, ČSSD sílí“. Vychází přitom z předvolebních průzkumů. „Zatímco ještě v létě hnutí ANO lámalo rekordy a sociální demokracii válcovalo o 15 procent, rozdíl mezi oběma stranami se nyní zmenšil na pouhého půl procenta. Podle včera zveřejněného průzkumu CVVM by babišovci ve volbách do Sněmovny sice zvítězili se ziskem 28 procent, ČSSD by ale byla těsně druhá s 27,5 procenty.“ Pokles ANO podle deníku dokládají ještě další průzkumy. Inu, nepřeceňoval bych to a dalekosáhlé závěry nevyvozoval. A navíc – je jistě možné, že se i ANO a jeho „frontman“ rychle okoukají, podobně jako jiné rychle se vynořivší spasitelské projekty. Těkavost a sklon rychle se zklamat k jejich voličstvu patří. Ty tužby a představy, které ANO vynesly nahoru, tady ale zůstanou. Je možné (ale v tuhle chvíli vůbec ne jisté, a pár průzkumů na tom moc nezmění), že se Babišovo hnutí nějakým trvaleji významným hráčem na politické scéně nestane. To ale neznamená, že bude líp, může být ještě hůř.
Na komentářové stránce stejného deníku píše Lukáš Jelínek o „Lustrační sebevraždě pravice“. „Kdo nechce vést seriózní rozhovor s KSČM nebo ANO, vytáhne lustračního strašáka. Jenže se mu smějí již i malé děti – a preference hnutí Andreje Babiše, který by mohl mít s obstaráním čistého lustračního osvědčení problémy, vesele stoupají ke třiceti procentům. (...) Nebezpeční jsou Babiš i Putin. Ovšem každý samostatně, každý něčím jiným, hlavně však úplně jinak, než si myslí zdejší zastydlí antikomunisté. Ve včerejším Právu si výrazný pravicový intelektuál Bohumil Doležal postěžoval, že ‚česká společnost je zatížena z minula rezidui třídního boje mezi pravicí a levicí‘, a přitom jaksi opomněl, že zdaleka nejvážnější příčinou neporozumění ve společnosti je umanuté vnášení antikomunistické veteše do debat mezi politiky i politology.“
Pár poznámek:
1) To, že antikomunismus nefunguje jako magnet na voliče, je asi pravda, jenomže to tak nebylo skoro nikdy. Ale co z toho vyplývá? Předpokládám, že i pan Jelínek zastává nějaké názory, které v české společnosti nemají masovou podporu, nečiní ho populárním. Vzdá se jich proto? V textu je značně cítit vliv dvou legend, které si čeští (skoro lituju, že jsem ten termín nevymyslel sám) „antiantikomunisté“ vyprávěli tak dlouho, až jim zřejmě uvěřili.
2) Ta první je o antikomunistické dominanci, která nikdy neexistovala. Babišovo ANO, jehož úspěch pan Jelínek prezentuje jako doklad zpozdilosti antikomunismu, se přeci v něčem podobá ODS devadesátých let, těch prý vrcholných časů antikomunistické nadvlády – technokratická strana, která si neláme hlavu s principy, „peníze jsou až první v řadě“. Rozdíl snad je v tom, že tehdejší ODS tu praxi kombinovala s občasnými ideologickými úlitbami, čehož Babiš nemá zapotřebí. Ale domnívám se, že většina voličů tehdejší ODS volila technokratickou a na minulost se neohlížející praxi té strany, ne celkem vzácně a nevěrohodně projevovanou „teorii“. Jestli tenhle elektorát přešel k ANO, přijde mi to celkem logické.
3) Ta druhá legenda se týká konstruovaného obrazu protivníka: toho „zastydlého“ antikomunisty, který si pro samou veteš v hlavě nestihl všimnout, že se během posledních pětadvaceti let ledacos stalo, a strašáka komunismu používá k relativizaci dnešních potíží. Chápu, člověk si rád užije trochu té intelektuální převahy. Je to ale trochu legrační. Za možná nejvážnější chybu nebo selhání té plus mínus mojí po revoluci nastoupivší generace považuju to, že jsme (jasně zobecňuji, výjimek by se našlo dost) na sebe zrovna velké nároky nekladli. Vypadá to ale, že nastupující garnitura těch, kdo zastydlý antikomunismus úspěšně překonali, slavně objevili, že svět není černobílý a s radostí se o ten poznatek s námi mentálně trochu opožděnými dělí, nás v tom ohledu překonává. No páni. Nějak jsem se rozjel či co.
Smutná story v Blesku. „Stejnou banku jako před šesti lety si vybral lupič (32) ze Šumperska. Tehdy ho chytili a odseděl si čtyři a půl roku vězení. V pondělí svůj čin zopakoval. A zase ho chytili.“ Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Nevyloupíš dvakrát stejnou banku. A to ani kdyby se ti to napoprvé nepovedlo. Prostě tam podruhé nevlezeš.
