Sobotka ve vleku, hřejivé domácí kauzičky
Ze stránek novin zní zacvakávání přezek na školních brašnách, zásadní stanoviska Bohuslava Sobotky, vzdálené hřmění dělostřelectva.
Jestli někoho sledování zpráv přes víkend trochu rozhodilo, bude se po prostudování dnešních vydání cítit stabilizovaný – vše se zdá být při starém, prvního záři šly děti do školy, politický provoz v obvyklé míře skřípal, přiměřená dávka bizarností působí v kontextu zpráv z „východní fronty“ domácky, hřejivě, v podstatě něžně. Třeba ta strategie založená na principu „čeho si nevšímám, neexistuje“ bude nakonec úspěšná.
Právo a Lidové noviny si udělaly otvírák z prvního školního dne. „Do škol se hrne nejsilnější ročník“, sděluje první deník, druhý si vybral, řekněme, brizantnější téma „Nový problém škol: úprk před romskými spolužáky“. Text uvádí příklad z Krásné Lípy v severních Čechách. Tamní ředitelka „některé děti, které kdysi vítala coby prvňáčky, už pak ve škole nepotkávala. Odcházejí jinam, nejčastěji do nedalekého Rumburka. Ne však z vlastní vůle. To jejich rodiče nelibě nesou, že by zrovna jejich děti měly mít rok od roku více romských spolužáků. Přesně to se totiž v Krásné Lípě na Šluknovsku, ale i ve stovkách dalších českých měst a obcí. děje. Děravá legislativa umožnila vznik sociálních ubytoven a tím i ghett, do nichž se stěhují celé rodiny. děti přistěhovalců musejí v daném místě chodit do školy. Vzniká tak paradoxně opačný efekt, než o který se teď snaží čeští politici“. Stovkách obcí? Skutečně? Ne, že bych měl nějaká jiná čísla, jenom by mě zajímalo, odkud pochází ten odhad v LN. Trochu mi v tom textu taky chybí důkladnější rozebrání motivů, proč se tak děje (LN uvádějí „rasový problém“ a potřebu rodičů posílat děti do školy, kde je slabší žáci nebudou „brzdit“). Je tahle obava oprávněná? Jak to vypadá v těch školách, odkud lidé svoje děti posílají pryč?
Deníky uvnitř vydání shrnují reakce na v zásadě odmítavý postoj Bohuslava Sobotky k zostření protiruských sankcí. „Váhavý Sobotka to schytal ode všech“, popisuje situaci Mladá fronta Dnes. Evropský summit ve stejném deníku komentuje Teodor Marjanovič. „Vlajkonošem soustředěnosti na to, abychom náhodou nepřišli o nějakou tu kačku a neměli prázdnější břicha, nebyl jen český zástupce. Slovenský premiér Robert Fico, jemuž zjevně dost imponuje Putinovo autoritářství, označil sankce za nesmyslné. Rakouský kolega Werner Faymann varoval před dalším vyhrocováním,, které by prý vedlo jen k sebepoškozování. (...) Je to parta, která dost připomíná slavnou Ježíšovu metaforu o slepém vedoucím další slepé rovnou do jámy. (...) Včerejší premiérovo vystoupení v debatním pořadu v České televizi jen podtrhlo jeho neschopnost uvědomit si, co říká a dělá.“ Alexandr Mitrofanov v Právu: „premiér působil zmateně. Sankce, které již byly vyhlášeny, prý nefungují. A vzápětí: nevíme, zda fungují, proto nemůžeme vyhlašovat další kolo. To, co se už vyhlásilo, je prý k ničemu, protože to Putina nezastavilo před agresí. A hned nato: Putin se řídí koncepcí sfér vlivu a Ukrajinu zařazuje do své sféry, proto provedl invazi. Takže co? Takže máme jednat my, EU, s Ruskem, a už to skončí. Ukrajinu z toho premiér vynechal. O ní bez ní. (...) Svým výkonem na hranici ztráty tváře se Sobotka řadí mezi rutinní politiky. Ti jdou vždycky za voličem. Na rozdíl od těchto politiků státníci umějí, je-li chvíle pro národ osudová, vést, nikoli být vláčeni.“ Může v tom taky hrát roli nedůvěra. Tentokrát ne nedůvěra voličů k politikům a institucím en bloc, ale nedůvěra politické třídy k voličům. Sobotka může být v pozici toho, kdo lavíruje mezi nějakou mezinárodně politickou realitou, způsobem, jímž jí vnímá sám, a tím, kterým ji vnímá jeho voličská základna. Politik, který v sobě najde sílu jít proti představám významné části svých voličů, by asi měl být dost velký optimista na to, aby věřil, že ty své voliče bude o své pravdě schopný přesvědčit, vysvětlit jim ji. Že ho dokážou pochopit. Možná má premiér svoje šance v tomhle smyslu za nulové.
Hospodářské noviny popisují roztomilou kauzu bývalého šéfa Pozemkového fondu Ivana Višňáka, o němž už dříve vyšlo najevo, „že si ještě jako státní zaměstnanec pořídil v Africe soukromé safari. „Otázky, kde vzal peníze na vybudování areálu na severu Jihoafrické republiky, ho dodnes dokážou spolehlivě rozpálit. ‚Prokristapána, co je vám do toho? Já jsem slušný člověk, který se rval, aby státu zachránil majetky. dal jsem všechno na oltář vlasti.‘ (...) Višňák se ze safari stáhl i proto, že při něm v roce 2011 málem zemřel. Při jednom z lovů ho těžce zranil rozzuřený buvol. Takový útok prý přežije jeden člověk z deseti. ‚Pámbů mi zachránil život. Možná i proto, že jste mi vy, novináři, tak křivdili. Byla to od něj taková odměna,‘ uvažuje Višňák.“ S myšlenkami toho pána bych se na stránkách novin rád setkával častěji.
Lidové noviny zase popisují další vývoj kauzy bývalého ředitele pražské Nemocnice Na Homolce Vladimíra Dbalého, který měl nemocnici tunelovat. Stěžuje si k ústavnímu soudu, policie totiž mezi důkazy zařadila jeho zápisník, do něj si ale nezapisoval fakta, ale literární fikci. „policie se snaží umně a zcela nepravdivě, bez konkrétních důkazů, označit notes jako diář obviněného a zakomponovat zde popsanou fikci do ničím nepodložených tvrzení, kdy pouze přání je otcem myšlenky.“ Barvité, poetické, milé.
Ukrajinu už řeší i Blesk. Čtenáře uklidňuje: „Jasné NE třetí světové“. „V předvečer 75. výročí zahájení druhé světové války se Evropská unie na svém mimořádném summitu v Bruselu usnesla, že rozhodně nestojí o třetí světový konflikt, který by se mohl vyklubat z ukrajinskoruské krize. “ Docela by mě zajímal zápis z toho summitu. „A tím se dostáváme k bodu 16. Třetí světová válka. Stojíme o ni? Je někdo pro? Zdržel se někdo? Oběd.“
