'Ano, bude hůř'. Brazilský 'Izer' slaví úspěchy v politice

V Česku stále mluvíme o tom, jak jsou lidé znechucení politikou a jací jsou námi vybraní reprezentanti šašci. Ve své sebestřednosti si myslíme, že v žádné demokracii snad ani nemůže být hůř. Ale stačí se podívat do Brazílie, kde tamější blbá nálada strčí tu naši do kapsy. Ztělesňuje ji televizní klaun Francisco Everardo Oliveira Silva, který si před čtyřmi roky řekl, že díky své profesi už tu hlavní výbavu na kongresmana má, takže může naštvanosti národa využít k dobytí parlamentu.

Bavič, jehož umělecké jméno Tiririca znamená Mrzout, se spoluobčanům trefil do jejich skepse nad veřejným životem. Vyrukoval s recesistickými hesly jako „Víte, co dělá poslanec? Já také ne. Tak mě zvolte a já vám to řeknu.“ Či „Už to nemůže být horší. Volte Tiririku.“ Nebo „Jestliže budu zvolen, slibuji, že pomohu všem brazilským rodinám. Ale hlavně té svojí.“

Díky odvážné nadsázce tento nyní devětačtyřicetiletý muž, který si už v dětství před odhalením svého komediálního nadání musel v cirkuse vydělávat prodejem cukrové vaty, zaznamenal nečekaný výsledek. Umělec, který má v brazilské kultuře asi stejně „zásadní“ význam jako Zdeněk Izer v té naší, nasbíral 1 348 295 hlasů, čímž se stal druhým nejpopulárnějším poslancem celé historie největší jihoamerické země. Samozřejmě není jedinou tváří z obrazovky, která se v poslední době ve světě prosadila (například italští politologové stále rozebírají úspěch Hnutí pěti hvězd kolem komika Beppeho Grilla), ale nikdo nezkusil kandidovat s podobně sebedestruktivními hesly jako Tiririca zapsaný na listině nepříliš významné Brazilské republikánské strany. Asi si nemyslíte, že by Martinu Stropnickému k ještě lepšímu výsledku v Babišově dresu pomohl slogan „Ano, bude hůř.“ Nebo Vítězslavu Jandákovi v oranžovém triku sociální demokracie „Měníme zemi k horšímu“.

Jeho budoucí kolegové naštvaní, že Tiririca svými fórky shazuje veleváženou roli zákonodárců, proti němu rozehráli komedii. Ponoukli novináře k tomu, aby prozkoumali gramotnost klauna, který v dětství kvůli bídě své rodiny školu nechával stranou. Analfabet by podle tamních zákonů do parlamentního křesla usednout nemohl. Celá bizarní kauza se dostala až k soudu, protože Tiririca se nařčení bránil tím, že trpí dysgrafií, což mu brání několika pohyby zápěstím prokázat svou nevinu. Nakonec dal soud za pravdu jemu. Brazilci, kteří často vyšli z podobně těžkých poměrů, brali útok na něj ze strany profesionálních politiků z rodin tradičních elit jako útok na sebe sama, a just volili pro něj.

Přes provokativní slogany se Tiririca ukázal jako pracovitý politik, který funkci bere vážně, takže nechyběl ani u jednoho hlasování. V plénu oproti očekáváním nevystupoval, ale zaštítil návrh na jednorázovou finanční podporu ve výši 345 realů (3180 Kč) analfabetům, kteří by v dospělosti úspěšně zvládli v půlročním kursu základy čtení a psaní. Také se zasadil o to, aby cirkusoví umělci byli zahrnuti do všeobecného zdravotního pojištění.

Ač během mandátu vydal jedno CD písniček s názvem „Z Brasílie živě“, přesto se zdá, že v metropoli politik, kterého jako jediného na světě můžete nazvat šaškem bez strachu z žaloby kvůli urážce na cti, ztratil svůj úsměv. Každý den parlament navštívily desítky jeho příznivců, kteří se s kuriózním poslancem chtěli vyfotografovat. „Někdy jsem musel volat ochranku, abych se vůbec dostal z kanceláře,“ postěžoval si lehce zachmuřeně novináři z The Financial Times letos v únoru s tím, že „na zasedání nelze jít bez kravaty a saka“ a „nelze si  na něj obout žabky“.

Reportér tohoto listu sice pro něj sice nevolil, ale optal se ho ve shodě s heslem z kampaně, co tedy dělá poslanec. „Pracuje hodně, ale udělá málo. To je realita,“ odpověděl Tiririca zklamaně s tím, že „měl v plánu udělat tuny věci, ale tak to v kongresu bohužel nefunguje.“
Tiririca v letošních říjnových volbách už kandidovat nebude. Ukázalo se, že v Brazílii je to s politikou opravdu špatné. Otrávila už i provokatéra. Nám tuto úpadkovou fázi rozvoje demokracie ještě zbývá projít. I když při té současné reprezentaci v parlamentu by se tam Zdeněk Izer možná ani nijak  zvlášť nevyjímal.