Gestapo, Stalin, únos, bomba. Neuvěřitelný život Pelikána
Na konci června uplynulo patnáct let od úmrtí Jiřího Pelikána, člověka s podivuhodným životním příběhem.
Již před válkou patřil ke komunistické mládeži a počátkem války se zapojil do protinacistického odboje. Naivita mladých komunistů, s jakou k odboji přistupovali, musela vést k jejich snadnému pozatýkání. Před vypuknutím války uspořádali školení v konspiraci a sestavili seznamy budoucích členů odporu. Kartotéky se zmocnilo gestapo a Pelikán skončil na půl roku ve vězení. Po krutých výsleších byl jako mladistvý propuštěn a podařilo se mu obstarat dokumenty na jméno zemřelého Bohumila Paroulka. S těmito doklady působil dokonce jako starosta v obci Kořenec. Když německé úřady nařídily po atentátu na Reinharda Heydricha kontrolu policejních přihlášek, všiml si jeden snaživý český četník, že ve zmíněné obci žije člověk, který podle úředních dokumentů již zemřel. Předpokládal, že jde o britského parašutistu, a vydal se do Kořence na kontrolu. Stálo ho to život a Jiřího Pelikána první životní trauma.
Vážný otřes v jeho, jak on říkával, „uhlířské víře“ byl proces se Spikleneckým a protistátním centrem Rudolfa Slánského. Zúčastnil se jednoho dne soudního přelíčení a nedokázal pochopit, jak je možné, že lidé, kteří komunistické myšlence zasvětili celý život, mohou být zrádci.
Po válce jako mladý nadšený stalinista vyhazoval studenty z vysokých škol a posléze se stal předsedou Mezinárodního svazu studenstva. Hovořil několika jazyky a byl neuvěřitelně pracovitý. Vážný otřes v jeho, jak on říkával, „uhlířské víře“ byl proces se Spikleneckým a protistátním centrem Rudolfa Slánského. Zúčastnil se jednoho dne soudního přelíčení a nedokázal pochopit, jak je možné, že lidé, kteří komunistické myšlence zasvětili celý život, mohou být zrádci a navíc to přiznávat před soudem. Funkce předsedy Mezinárodního svazu studentstva mu umožňovala cestovat po celém světě a sledovat, jak se žije mimo komunistický blok. Z přesvědčeného komunisty se rodil člověk, který viděl, co režim způsobuje, jak žijí lidé v tolik pomlouvaných „kapitalistických zemích“. Koncem padesátých let se skupina vysokých komunistických funkcionářů pokusila navázat co nejbližší kontakty s ambasádou Jugoslávie. Tamní režim, i když komunistický, přece jenom představoval přijatelnější alternativu než československý. Hlavním mozkem celé „spiklenecké party“ byl Klement Lukeš.
Státní bezpečnost poměrně brzy zjistila, že dokumenty z ÚV KSČ končí na jugoslávské ambasádě a začala celou situaci monitorovat. Začalo rozsáhlé vyšetřování a příprava velkého politického procesu. Klement Lukeš skončil ve vazební věznici v Ruzyni. Soudní proces se neuskutečnil na přímý zásah Nikity Chruščova, který se snažil o navázání dobrých styků s Jugoslávií. V knize Revoluční a bojové tradice 2. správy SNB, kterou jako Přísně tajný studijní materiál vydalo v roce 1983 ministerstvo vnitra, se o připravovaném procesu můžeme dočíst: „Tato skupina byla ‚politicky‘ likvidována v roce 1962. (…) Činnost této skupiny uvnitř KSČ a nesprávný způsob řešení tohoto případu se plně ukázal v pozdější době.“
Pelikán a únos? Nesmysl
V dubnu 2009 publikoval server iDNES.cz článek s názvem „Známý disident Jiří Pelikán pomáhal StB unést člověka ze Západu“. Autor v něm popisuje únos a uvěznění Dietra Konieckého. Historik Prokop Tomek říká: „Pelikán rozhodně věděl, co se chystá. Potvrzuje to vývoj celé události i jeho další chování.“ V další části článku autor opět cituje Prokopa Tomka: „V té době patřil Pelikán k zaníceným komunistům a jeho tehdejší postoje naprosto korespondují s tím, co udělal.“ Tady už nejde jako v prvním případě o posun interpretace, ale přímo o nesmysl. Pelikán možná tušil, že Státní bezpečnost chce Konieckého unést, co měl ale dělat? Jet ho do Berlína varovat? Navíc mezi tím, že „tušil, co se chystá“, a „pomáhal unést“, je podstatný rozdíl. Ve spisu není o jeho aktivní pomoci v této akci ani zmínka. Vydávat Jiřího Pelikána v roce 1961 za zaníceného komunistu může pouze člověk, který ví o věci opravdu velmi málo. V šedesátých letech byl generálním ředitelem Československé televize, která se pod jeho vedením snažila co nejvíce otevírat světu. Ironií osudu je, že informace o zákulisí tehdy tolik populárních telemostů mezi Vídní a Prahou získávala Státní bezpečnost od svého agenta, ředitele rakouské televize, Helmuta Zilka, kterého ke spolupráci naverboval Pelikánův přítel z dětství Jiří Stárek.
Po svém odchodu do exilu se Jiří Pelikán okamžitě spojil s ostatními reformními komunisty, kteří museli opustit vlast. Bývalý příslušník komunistické rozvědky a spolupracovník CIA Josef Frolík napsal Pelikánovi dopis, ve kterém jej informoval, že ho doporučil jako nejschopnějšího ze všech bývalých komunistů, kteří odešli z Československa. Pelikán s pomocí amerických peněz založil časopis Listy a stal se okamžitě nejnenáviděnějším mužem v centrále československé rozvědky. Ta proti němu provedla desítky tzv. aktivních opatření nebo vlivových akcí, jednalo se o nejrůznější špinavosti, které mu měly ztížit život.
Bomba do Milána
Tady se dostávám k druhému výročí. Přesně před deseti lety (v červnu 2004) pražský Městský soud zastavil stíhání čtyř příslušníků komunistické rozvědky za odeslání bomby Jiřímu Pelikánovi. Odesílání bomb byla oblíbená kratochvíle našich „diplomatů“, jak si špióni typu Miroslava Polreicha – Patery s oblibou říkají. Zabili jimi Matúše Černáka i manželku starosty Štrasburku. Jaroslav Forst – Fukan a Milan Jelínek – Brodský odeslali koncem ledna 1974 z pošty v Miláně balíček s „knihou“, ze které při otevření vyšlehl plamen a zapálil závěs u Pelikána v bytě. Dle italských vyšetřovatelů, mohla zápalná směs vypálit oči nebo utrhnout prsty na rukou. Je jasné, že rozvědka již nedostala od soudruhů z Ústředního výboru KSČ povolení Pelikána zabít. Úřad dokumentace a vyšetřování případ řešil deset let a Jiří Pelikán se soudu nedožil. Možná je to dobře, protože sledovat, jak pachatelé takovýchto špinavostí odcházejí nepotrestání od nezávislého soudu, není hezký pocit.
Potkal jsem v životě málo lidí, kteří mě tolik ovlivnili jako Jiří Pelikán. On měl opravdu rád lidi tím nejpřirozenějším způsobem. Kdykoli jsme se procházeli po Římě, neustále vymýšlel, komu pošleme pohled nebo čím bychom někomu udělali radost. Byl to člověk, který své poklesky nikdy neskrýval a za křivdy, kterých se dopustil v mládí, se mnohokrát omluvil. Jím vydávaný časopis byl nejlépe informovaným exilovým periodikem a Státní bezpečnost vynakládala obrovské úsilí, aby jeho distribuci v Československu znemožnila. Proti němu a redakci Listů pracovalo několik desítek (možná spíše stovek) příslušníků Státní bezpečnosti a finanční náklady musely být obrovské. Když ten hnusný režim konečně padl, vrátil se Jiří Pelikán jednou nohou do vlasti. Setkání s ním byla opravdovým zážitkem pro každého, kdo měl to štěstí. Dnes je po něm pojmenována ulice v Římě.
