Pašoval lidi tunelem pod berlínskou zdí. I přes ČSSR

Pod berlínskou zdí hloubil podzemní chodby, prováděl uprchlíky kanalizací a převážel je ve speciálně upravených autech. Málokdo znal obávanou zeď tak důvěrně jako Manfred Matthies, který v Praze získal v pondělí 17. listopadu Cenu Paměti národa. Východní Němce převáděl také přes Československo.

Pro studenta architektury Manfreda Matthiese to byl v roce 1961 dvojnásobný šok. Nejdřív výstavba zdi uprostřed města, v němž žil. A pak to, že spojenci to nechali jen tak být. „My Západoberlíňané jsme věřili, že Američané řeknou Ne, tohle přece nejde. Když bylo jasné, že zeď akceptují, rozhodl jsem se, že musím pomoct kamarádům, kteří zůstali na druhé straně,“ vzpomíná třiasedmdesátiletý Matthies v rozhovoru pro deník ECHO24.

On a jeho spolužáci měli spoustu přátel rozesetých po celém městě. Náhle rozdělené byly celé rodiny. Matthies a spol. nejdřív strhávali ostnatý drát, poté začali vyrábět falšované pasy, provádět podzemními kanály a dokonce kopat tunely. „Začalo se v nějakém sklepě a tunel vedl přes dvě ulice až na druhou stranu zdi. Každá vysoká škola vytvořila skupinu lidí, kteří pomáhali. Někdo přinesl seznam těch, kteří potřebují převést, improvizovaný systém zpočátku fungoval skvěle,“ vypráví Matthies, který s dalšími odpůrci totality z pěti zemí dostal v Praze cenu udělovanou společností Post Bellum.

Postupně začali dobrovolní pomocníci odpadat a rozvíjelo se spíše komerční převaděčství (taxa 20 tisíc marek na osobu). Pan Matthies, který se v Západním Berlíně živil jako bytový designér, ale chtěl svým někdejším krajanům pomáhat i nadále zadarmo a na vlastní pěst nebo jen s jedním či dvěma důvěrnými kamarády. Sám totiž zažil, jaké to je, když se člověk ocitne v „kleci“.  Narodil se ve východoněmeckém Magdeburku a žil tam až do svých osmnácti let. Dva roky před postavením zdi se mu podařilo s matkou z NDR uprchnout do Severního Porýní, pak se přestěhoval do Západního Berlína.

Přes Československo to šlo líp

Brzy po postavení zdi ale Stasi zdokonalila její ostrahu, do ulic kolem ní ubytovávala své agenty, do podzemí instalovala mikrofony a uprchnout přes zeď či budovat tunely pod ní bylo prakticky nemožné. Při pokusu o překonání zdi zahynulo do roku 1989 podle některých odhadů 125, podle jiných přes 200 lidí.

Manfred Matthies s kamarády přestavoval auta tak, aby se v nich dali převážet uprchlíci přes hranice. „Bylo to vždy pro jednoho člověka, byl ukryt v prostoru za zadním sedadlem, musela se zmenšit palivová nádrž. Ani při kontrole zrcátkem ale nebylo nic poznat,“ popisuje převaděč. Zpočátku se takové auto obával přes hranice řídit sám, protože jako někdejší uprchlík byl samozřejmě v seznamech pohraničníků. Po čase se osmělil, a to se mu stalo osudným.

„Většinu lidí jsme vozili přes Maďarsko do Jugoslávie či rovnou do Rakouska nebo také přes Československo. Na německo-německé hranici byly kontroly příliš tvrdé,“ říká Matthies. V autech, které speciálně upravil, se na svobodu dostalo asi šedesát lidí. „Třeba jedna čerstvá absolventka medicíny, kterou jsem nabrali v Praze a těsně před rakouskou hranicí u Bratislavy se vzadu v autě ukryla,“ vzpomíná. Přeplavil také uprchlíky z Polska na lodi přes Baltské moře.

Samotka v Domě mlčení

Na konci roku 1972 se s přáteli rozhodl riskantní akci poprvé zkusit přímo v Berlíně, kde organizoval převoz jisté ženy přes jeden z checkpointů. Řídit měl ale znovu někdo jiný. Den předtím však Matthies dostal telefonát, že onen muž onemocněl, a tak to vzal na sebe. Když se přiblížil s autem k hranici, přišel si pro pas pohraničník v doprovodu čtyř ozbrojenců. Pak řekl: Zajeďte si do garáže. „V tu chvíli mi bylo jasné, že je konec,“ říká Matthies.

Celá akce byla totiž od začátku sledovaná východoněmeckou tajnou policí. Ženu udal její bývalý manžel, významný sportovní funkcionář NDR. Matthies dostal třináct let vězení, nešťastná exmanželka šest. Idealistický převaděč musel rok a půl protrpět v obávaném ústřední vězení Stasi Bautzen II, zvaném Dům mlčení. Matthies jej popisuje takto: „Nebili nás, jen za námi zavřeli dveře. Osmnáct měsíců na samotce. Bez návštěvy, a kontaktu s jinými lidmi, bez knih. Tak se snažili lidi zničit.“

Tento vězeň z Domu mlčení měl štěstí. Díky intervencím bonnské vlády byl po třech letech propuštěn. Dnes je spolupracovníkem památníku Bautzen a svědectví o totalitě chce předávat mladším.

„Zeď v hlavách mnoha lidí stále je. Ty desítky let je poznamenaly, jsou jiní. Vždyť v NDR bylo pět milionů členů komunistické strany, tedy každý třetí člověk. A 750 tisíc spolupracovníků Stasi. Hodně z nich dodnes věří, že pracovali pro dobrou věc,“ říká Matthies, který dnes sám žije ve východní části země, nedaleko od Berlína.