Jaký ruský matroš hulí Hans-Werner Sinn?
Hans-Werner Sinn, přední německý ekonom (podle různých žebříčků druhý nejvlivnější), hraje pro německou politiku v eurozóně důležitou roli. Ta politika spočívá, stručně řečeno, v tom, že Německo udělá nezbytné minimum, aby se eurozóna nerozpadla, a ani o krok víc. Je velmi výhodná. Německo totiž těží z toho, že se stává pro investory bezpečným přístavem v bouři, takže do Německa prchá kapitál z periferie.
Podle šéfa Evropského stabilizačního mechanismu Klause Reglinga na tom Německo vydělává od začátku krize 20 miliard eur ročně. Německo sice eurozónu zachraňuje prostřednictvím plateb do různých záchranných fondů a přímých půjček, ale tyto náklady jsou v převážné většině virtuální – mají formu rozpočtových záruk, jež Německo fakticky nic nestojí. A, pokud se eurozóna nerozpadne a nějaká její země nezbankrotuje, nikdy nebudou. To, že Řecko, Španělsko a další země jsou odsouzeny k trvalé krizi s dvoucifernou nezaměstnaností, z níž není úniku, protože jejich dluhové břemeno jako procento HDP díky všem úsporným opatřením roste, Německu nevadí.
Sinn hraje tu neocenitelnou úlohu, že vyjadřuje fundamentalistická stanoviska „napravo“ od oficiální politiky. Systematicky kritizoval všechny kroky, které šéf ECB Mario Draghi udělal, aby zabránil bezprostřednímu kolapsu eurozóny a koupil politikům nějaký čas. Jediný recept, který má, je více utrpení v dlužnických zemích a více deflace – té, která teď už naostro hrozí stáhnout Evropu do ztracené dekády podle japonského vzoru. Sinn dodává intelektuální úctyhodnost pocitu šířenému bulvárem, že Německo na jižní darmožrouty doplácí, a že vedení ECB se zmocnili Italové, kteří chtějí připravit německé důchodce o úspory. Takže oficiální politika Angely Merkelové udržování eurozóny jako vězení pro dlužníky vedle toho vypadá velkoryse.
Do jaké míry lze brát vážně názory expertů na oblast mimo jejich profesi? Samozřejmě že s rezervou. Na druhou stranu lze od vysoce vzdělaného člověka očekávat základní přehled o soudobých dějinách a zahraniční politice, od níž koneckonců ekonomiku nelze nikdy úplně oddělit.
Takže jaké má Hans-Werner Sinn, německá autorita na eurozónu, názory na Rusko? Nyní se nimi můžeme seznámit. Jeho článek ve Wall Street Journal má výstižný titulek „Dejme Putinovi šanci“ (ten samozřejmě nemusí být jeho) a je to čtení pro silné žaludky.
Poté, co uzná, že anexe Krymu byla nepřijatelná, prohlásí Sinn, že „je však třeba mít na paměti, že současnou krizi způsobil Západ.“ Jak? Námluvy NATO s Ukrajinou, Gruzií a Moldávií (!) prý hrozily obklíčit ruskou černomořskou flotilu v Sevastopolu. Jenže jak by měl Sinn vědět, kdyby neposlouchal jen Putinovy projevy, takové námluvy, pokud vůbec byly vážné, skončily summitem NATO v Bukurešti v roce 2008. Teprve pak následovala ruská invaze do Gruzie, jež Sinnovi nestojí za zmínku. Stejně jako to, že Rusko dalo činy najevo, že jakékoli formy partnerství jednotlivých postsovětských států nejen s NATO, ale i s EU, nebude tolerovat.
„Vzhledem k tomu, že Němci zabili v druhé světové válce milióny Rusů a ruské podpoře rovněž vděčí za mírové znovusjednocení, je povinností zejména Německa deeskalovat konflikt s Ruskem. Ale někteří zastánci tvrdé linie ve Washingtonu, Bruselu a Moskvě mají zjevně jinou agendu,“ zní klíčové Sinnovo zdůvodnění německého postoje. Takže politické závazky plynou jen ze zabitých Rusů. Z miliónů zabitých Ukrajinců, Poláků a dalších obětí německého Drang nach Osten dnes kupodivu pro Německo nevyplývá nic. Jako by neexistovaly. Rusko si německou vinu krásně osedlalo.
Na další anexe by Západ musel reagovat sankcemi, přiznává Sinn, jenže „ekonomická destabilizace by mohla Rusko radikalizovat a vrhnout svět zpět do studené války,“ varuje Sinn. By? Mohla? Radikalizovat? Co se tedy děje teď? Zřejmě vždy může být hůř a vždy by za to mohl Západ a nikdy Rusko.
Ale Sinn má řešení: vzít vážně Putinovu nabídku z roku 2010 na zřízení „zóny volného obchodu od Vladivostoku po Lisabon.“ Proč si na takovou nabídku kromě Sinna málokdo pamatuje? Jednak protože ji těžko mohl někdo brát vážně od země, která používá obchodní šikanu jako standardní nástroj své politiky. Své o tom vědí Poláci, Balti, Gruzíni či Arméni – tu nevyhovuje maso hygienickým normám, tu vejce, tu čokoláda, tu celý přístav. Občas se nějaký zahraniční byznysman ocitne ve vězení, občas se mu někdo vloupá do bytu, občas holt nepřežije. Němci jsou ale těchto zkušeností spíš ušetřeni, protože Ruská politika je chytrá a šanuje je. Německý byznys má v Rusku jinou zkušenost. Dresdner Bank pomáhala Putinovi rozbít Chodorkovského Jukos, Němci se stali preferovaným partnerem při stavbě Nordstreamu, známého též jako plynovod Molotov-Ribbentrop.
Nemluvě o tom, že Sinn musí vědět, jak nereálná ta myšlenka je. Současné jednání s USA o transatlantické zóně volného obchodu naráží na odpor, jenž si bere za argument vše od norem na světlomety u aut přes sociální práva dělníků a farmářské trhy až po odposlechy americké NSA. A s Ruskem že by se podařilo uzavřít dohodu o volném obchodu? Na internetu na podobná tvrzení obvykle následuje dotaz, co autor hulí. Zjevně nějaký ruský matroš.
„Německo dodnes nemá čitelnou ruskou politiku,“ stěžuje si Sinn. Obávám se, že ji má. Ztělesňuje ji událost z téhož dne, kdy Sinnův článek vyšel. Exkancléře Gerharda Schrödera při příjezdu na oslavu jeho sedmdesátin v Petrohradě přivítal sám Vladimir Putin. Oslavy pořádáné Nordstreamem se vedle představitelů řady německých firem zúčastnil i německý velvyslanec v Rusku a zahraničněpolitický mluvčí frakce CDU/CSU v Bundestagu. Taková účast v době, kdy proruští separatisté ve Slavjansku drží v zajetí pozorovatele OBSE včetně čtyř Němců, říká o německé politice vše, co potřebujete vědět.
Jak v eurozóně, tak v diplomacii je německá politika diktovaná ekonomickými zájmy. Je jasné, že primát vztahů s Ruskem „žádné pšeničné pole jménem Ukrajina nenaruší”, jak to formuloval jeden kolega. Dnešní západní země ovšem nepřiznávají ani samy sobě, že by se řídily jen ekonomickými zájmy. Potřebují ideologii, která je ujistí, že jejich politika je taky morální a strategicky rozumná. Většinou ta ideologie pak ty holé ekonomické zájmy trochu moderuje. Ta německá ne. A je mimořádně nebezpečná, protože země, která fakticky vládne Evropě, se díky ní může chovat maximálně sobecky. Každý, kdo chce hlásat, že jedině semknutější EU je schopná čelit Putinovi, je povinen se s tímto nejdříve vyrovnat.
