Co s kosmickým vejcem? Xenofobní recenze

Jak známo, slušný recenzent pointy neprozrazuje. A když už tak napíše, že článek obsahuje rozuzlení, tak ho tedy nečtěte do konce – což se stejně stane jen výjimečně.

Tou výjimkou jsou případy, kdy pointa je to jediné, nebo skoro jediné, co je na věci zajímavé nebo důležité. Jako v představení Kolonizace – nový počátek divadelního souboru VOSTO5, který vystupuje v pražském divadle Archa.

Tedy, ne že by šlo o tuctovou záležitost. Když člověk přijde do divadla, dostane u vchodu sluchátka (spíš taková velká sluchadla) a plastickou svítící trubičku: tu si na rozdíl od sluchátek může po představení nechat, takže má hezký suvenýr. S touto výbavou je personálem společně s jinými doveden únikovým divadelním vchodem dolů do sálu, který je zcela temný. Díky trubičkám však diváci svítí jak svatojánské mušky a tento zážitek trochu mírní zděšení, že v sále nejsou židle, takže divák bude celé představení sledovat (pokud to ve tmě jde) ve stoje.

Pak proběhne zkouška sluchátek a performance začíná. Pochopíme, že jsme uprostřed vesmíru. Postáváme v utrobách vesmírné lodi či nějakého korábu a k se nám dobývají zvnějšku (z divadelních chodeb) kosmonauti. Jejich konverzaci typu: „Marku, jsi tam? Nevidím tě.“ – „Neboj, Vladime, něco jsem našel. Je to asi organická hmota“ – posloucháme spolu s kosmický syčením ve sluchátkách.

Kosmonautům se opravdu podaří proniknout dovnitř, tedy do sálu, a začíná jakási procházka vesmírem, které my přihlížíme. Prostorem se plouží několik herců v docela působivých skafandrech, občas něco zabliká, někde začne syčet světelná pára nebo temnotou prosviští laserový paprsek. Hravější diváci ho chytají do dlaní a podobně.

Snaží se tím zahnat poměrně zdlouhavě se táhnoucí dění, které je náročnou hrou mužů středního věku na dětství. Inspirací jsou evidentně vzpomínky na vesmírné komiksy v časopise ABC a několik klasických sci-filmů, především Vetřelec, že ano. Zábava je to spíš pro ně, než pro diváky, někteří mají sklony sundat sluchátka a v docela příjemné tmě si přemýšlet o svých věcech, třeba si i chvíli zdřímnout. Ne, že by to autor článku udělal, ale jako doporučení to brát lze.

Po hodině však představení směřuje k vyústění, o němž byla řeč na začátku. Kosmonauti po různých patáliích (jeden je seškvařen, druhý vysát, třetí skončí přilepený na stropě) zbydou jen dva. A tito dva osamělí astronauté jsou na stopě epochálního objevu. Zdá se, že v temných prostorách vesmíru narazili na dřímající život, na jakési vesmírné vejce, jak tomu vzrušeně říkají.

A teď to začíná být zajímavé. Neboť mezi kosmonauty dojde k polemice. Co s takovým neznámým vejcem dělat? Co se může stát, až se z něho něco vyklube? Neohrozí to lidstvo? Nebo mu to přinese spíš prospěch?

Jeden kosmonaut je pro opatrnost a byl by proto vejce eliminovat, nejlépe je hodit někam do vesmíru nebo rozšlápnout. Druhý je okouzlen možností, že lidstvo pozná cosi cizího a nového. I za cenu toho rizika. – Ne, musíme se chránit, říká jeden skafandr. – Naopak, musíme přijmout nové věci, je to šance a výzva, říká druhý.

A to už divák (s nasazenými sluchátky) zpozorní, neboť tuší, k jaké aktuální pointě představení směřuje. A skutečně, shůry se ozve hlas: „Co vy, diváci, na čí stranu se přidáte?“ – A diváci jsou vyzváni, aby se postavili za jednoho, nebo druhého kosmonauta.

Tak se i stane. Naprostá většina světlušek se přemístí za kosmického vítače a očekává příchod nového života. Jen pár tmářů se přišourá za ustrašeného drtiče vajec a zůstane tam stát jako na hanbě, ale ve vzdoru. Mezi nimi i autor článku a ničitel pointy.

Tomu se sice nechtělo rozhodovat, co s kosmickým vejcem a asi by kosmonautovi radil rychle se sebrat a mazat od něj vesmírem pryč. Ale cítil povinnost ve své oblíbené Arše stanout po boku menšiny. Jak by asi dopadlo představení na jiné scéně, mezi jiným lidem? Co takhle vyjít mezi jiné obecenstvo než vyspělé diváctvo Archy? Jenže tam hrozí jedna věc. Že by se představení ani nedohrálo. A to by bylo kvůli vrácení sluchátek prekérní.

Psáno z představení 5. června.

Kolonizace – nový počátek
Režie: Jiří Havelka. Námět a scénář: Jiří Havelka a Petr Prokop.
Dramaturgie: Zdeněk Janáček. Výprava a kostýmy: Jan Brejcha, Mikoláš Zika.
Light design: Tomáš Morávek. Projekce: Martin Bražina.
Výtvarná spolupráce: Gabriela Prochazka, Aneta Železníková. Produkce: Jeník Bubal, Jeník Tyl
Hrají: Ondřej Bauer, Tomáš Jeřábek, Petr Prokop, Václav Zimmermann
Hlasy: Jiří Havelka