Moskva a citové potřeby českých prezidentů

V druhé části Tarantinova filmu Kill Bill je jedna moje oblíbená scéna. Mstitelka Uma Thurmanová se v ní setká s mexickým gaunerem na penzi, docela šaramantním stařečkem, potřebuje z něj dostat nějakou informaci. Trochu mu proto maže med kolem úst, pán na ni vrhne docela jiskrný pohled a prohodí: „Pozor, mladá dámo. Lichotkám podléhám dost snadno.“

Jistým způsobem roztomilé. V něčem možná dotýkající se čehosi reálného – o tom, jaké to asi je žít se sníženou schopnosti vzdorovat lichotkám, cosi tuším. Jenomže život není film (šokující, což?), jak to kdysi přesně formuloval Jan Vodňanský: „Naše lesy nejsou žádný Disneyland.“  No a v těch „našich“ lesích“ snížená resistence vůči lichocení zas až tak šaramantně nepůsobívá.    

V nejvyšších patrech politiky i v médiích proběhl spor o cestu prezidenta Zemana vojenskou přehlídku do Moskvy, jeho asi ne úplně dobrovolným účastníkem se stal i americký velvyslanec v Česku Andrew Schapiro. Skončil vítězstvím hlavy státu – bez ohledu na to, že část vlády se postavila proti prezidentovi (různé koaliční strany s různou intenzitou), a že Hrad ústy Hynka Kmoníčka celou konfrontaci ex post dost usilovně mírnil.

Pouto vzájemného pochopení

Miloš Zeman je vítězem v tom smyslu, že dosáhl, čeho zjevně dosáhnout chtěl. Nějakým způsobem zapůsobil na tu část veřejnosti, jež je mu nakloněná – prezentoval se před ní jako muž, který se nezalekne ani největší světové mocnosti a dokáže ji odkázat do patřičných mezí.

Meritum věci v tomhle kontextu není zas až tak důležité. Prezident řekl, co část lidí chtěla slyšet a prezident také slyšel, co vyslechnout asi chtěl nebo mu to přinejmenším nevadilo. Slova velké chvály, ocenění charakterové pevnosti, formátu, jenž daleko převyšuje nudné „neosobnosti“, jichž je evropská politika plná. Zazněla z té části světa, již se Zemanem pojí pouto vzájemného pochopení, a která se rozkládá mezi Kaliningradem a Kamčatkou.

Rusko rozumí citovým potřebám českých prezidentů – Miloše Zemana i jeho předchůdce Václava Klause. Oba jsou v Evropě a za oceánem vůdčími politiky vnímáni, řekněme, zdrženlivě. Jsou považováni za postavy spíš excentrické – z různých důvodů. V Moskvě jim ale vždycky zahrají jinou písničku – o myslitelích světového významu, osobnostech prvního řádu, mužích, kteří se v dobrém vymykají.

O motivech příklonu prezidentů Klause a Zemana k Rusku se toho hodně napsalo a naspekulovalo, často tyhle úvahy vycházejí z předpokladu, že ty motivy jsou nějakým způsobem racionální, třeba skryté, složité, bůhvíjaké. A třeba jsou nebo alespoň zčásti.

Stejně by mě ale zajímalo, do jaké míry v té orientaci Klausova i Zemanova Hradu, hraje – kromě vší geopolitiky, osobních vazeb, názorové spřízněnosti a tak dále – ten motiv neprostší a pro všechny viditelný. Někdo tady trochu snadno podléhá lichotkám. Já bych je tedy raději vyslechl od Umy Thurmanové než od Vladimira Putina, ale proti gustu žádný dišputát. A život navíc není film. To už jsme si ale řekli.