Nejsem puritán, jsem odborník
Politici Zlínského kraje se při zakazování výstavy polské umělkyně Natalie LL zhostili své role maloměšťáků tak přesně, že člověk se v dnešní ironické době musí ujistit, jestli se nejedná o parodii. To by si pak u sofistikovaného publika uřízl větší ostudu než oni. A když komunistický radní Mařák pro iDNES.cz začne své zdůvodnění slovy „Nejsem puritán, ale...“, musí to opravdu spustit blikání výstražné kontrolky. Ani starost o ohrožování mravní výchovy mládeže nechybí.
Tenhle souboj mohou radní vyhrát možná před politickou veřejností Zlínského kraje, před soudem západoevropské civilizace ale rozhodně ne. Ta se bude držet dál svých již dlouho etablovaných zásad: pokud si politici chtějí pořídit galerii současného umění, musí se smířit s tím, že standardy v ní bude určovat umělecký establishment a ty budou často narážet na osobní vkus jejich a lidí jim blízkých.
Tento spor o roli „moderního“ umění je ale dnes už pořádně starý – asi tak starý jako slovo maloměšťák, které jsem použil v úvodu. A ne, ani námitka „Když chce ředitel galerie pornografii šířit, tak by to neměl dělat za veřejné peníze“ neprolamuje nové ledy. Že se takové umění financuje z veřejných peněz, to se prosadilo sice později, ale taky už pěkně dávno, zhruba po druhé světové válce. A že je výstava přístupná dětem? Tak se má rodič informovat a na výstavu dítě nevodit. Ale když už by se tam zatoulal, myslím, že otázka „Tati, co to je?“ by ho nepostavila do ožehavější situace, než kdyby ji dítě proneslo před bordelem, a ty radním zpravidla nevadí.
Stejně zdatně se ovšem zhostili své role i ti na druhé straně barikády, kterým dal prostor iDNES. Krajští radní naplnili scénář tak poctivě a otrocky, že se reprezentanti umění ani nemuseli namáhat a stačilo jim prostě nechat ústa chvíli hýbat. „To, co se u vás stalo, je ostuda a měli bychom se nad tím vážně zamyslet,“ pravil Milan Knížák. Myslím, že ne, že k závěru lze v tomto případě dojít snadno a bez velkého myšlenkového vypětí – zakazovat umění se nemá a je to bez šance. Ale to je k zaujetí jednoznačného stanoviska, nikoli k zamyšlení. Vždyť ani ti reprezentanti umění se moc nezamýšleli. „Pravděpodobnost, že se v online diskusi objeví porovnání s Hitlerem či nacisty, se s růstem délky diskuse blíží jedné,“ praví Godwinův zákon. V našem prostředí se častěji sáhne po čerstvější domorodé náhražce – komunistickém režimu a jeho cenzuře – a jde to rychleji (i když, pravda, fakt, že ve zlínské krajské koalici sedí KSČM, dodává tomuto odkazu určitou platnost). „Je dost neobvyklé, že se 25 let po převratu setkáváme s cenzurou. Byl bych nerad, kdyby do přísně odborných věcí začali zasahovat politici a snažili se kulturu zase řídit,“ sdělil iDNES zlínský výtvarník a bývalý zaměstnanec krajské galerie Ivo Sedláček. Nerad bych z jedné, možná narychlo vystřelené a z kontextu vytržené věty dělal víc, než si zaslouží. Faktem ovšem je, že obsahuje slova, která vyzývají k zamyšlení víc než celá zlínská lapálie.
Jde o to, že umění ani náhodou není „přísně odborná věc“. Různí odborníci mohou mít na hodnotu a smysl jednoho uměleckého díla diametrálně odlišné názory, což se odborníkům v jiných oborech stává spíš výjimečně. Ti nejcertifikovanější odborníci jsou vlastně soudní znalci, ne? A není snad v Česku větší sázky do loterie než spolehnout se na posudek soudního znalce v oboru umění. Co falz už orazítkovali!
Ale je tu hlubší důvod. Proces, jakým vnímavý a kultivovaný příjemce vnímá umění, je naprostou antitezí odbornosti. Soudy odborníka jsou objektivní, doložitelné, poměřitelné podle zvnějšku daných kritérií. Umění se naproti tomu obrací na celou bytost člověka, na jeho celou životní zkušenost, aktivuje otázky, které zůstávají nezodpovězeny i po odškrtnutí všech kolonek. Člověk, který posuzuje umění přísně odborně, ho může zkatalogizovat, může zaznamenat, v jak prestižních galeriích se vystavovalo, za kolik se prodává, ale jeho hodnotu neodhalí i nic líp, než by to dokázal počítač. Spisovatel je spravovatel životní celistvosti, napsal profesor Jan Patočka, což lze určitě v jisté míře vztáhnout i na ostatní obory umění. Odbornictví znamená právě rozčlenění světa na oddělené oblasti a rezignaci na celistvost, na otázky po jejím smyslu. I manažer galerie, ač to je jistě odbornost, se neobejde bez bez této schopnosti otevřít se neodborně umění. Jinak bude „řídit kulturu“ stejně špatně jako politik.
