Politické satiry se v Česku bojíme. Hrozí, že přijdete o peníze

Vládní krize posledních týdnů přinesla několik bizarních momentů i rekvizit známých z minula: uniklé nahrávky, zatloukání a agresivní výpady potrefených hus proti nezávislým médiím. V minulosti se české politické skandály dočkaly uměleckého zpracování: na divadelní prkna si našly cestu zdramatizované nahrávky někdejší poslankyně Věcí veřejných Kristýny Kočí i specifická dikce mluvčího Hradu Jiřího Ovčáčka.

Přesto se zdá, že mimo případů, které si svou obskurností o zpracování vyloženě říkají, není reflexe aktuálního domácího veřejného dění mezi českými filmaři a divadelníky příliš v kurzu. K debatě na toto téma přijali pozvání do Salonu Týdeníku Echo herečka Anita Krausová, dramaturg Národního Divadla Jan Tošovský a filmový režisér a dokumentarista Robin Kvapil.

Zdá se, že k umělecké reflexi aktuálního dění na politické scéně dochází skoro jen tehdy, když se situace vyhrotí mimořádně bizarním způsobem – viz uniklé nahrávky dua Janoušek a Bém nebo kauza s bytem Stanislava Grosse, ztvárněná ve hře Ivy Klestilové Standa má problém. Konstantní pokrývání veřejného dění jako by trochu chybělo – s čestnými výjimkami typu Kancelář Blaník. Proč tomu tak je?

Krausová: Je asi třeba odlišit pokusy o politický kabaret, které skutečně řeší politické tady a teď a jsou samozřejmě marketingově zajímavé, protože satiricky nahlíží reálné postavy z politiky. Ale úplně si nemyslím, že by u nás chyběla dlouhodobější reflexe společenského dění. To bychom nemohli hrát třeba Ibsena, v něčem výsostně politické divadlo. Tam jsou ta témata jen skrytější, ne tak adresná.

Tošovský: Asi budu souhlasit. Je rozdíl mezi řekněme satirou, kterou jsme dělali třeba před několika lety s režisérem Braňem Holičkem v MeetFactory, a například projekty režiséra Jiřího Adámka (Nová scéna uvedla v jeho režii inscenaci Po sametu – pozn. red.), které se primárně nesnaží o satiru a humor, ale o hlubší analýzu společenského dění. A ještě k těm „aktuálním“ věcem: trochu mám pocit, že z nich často vyleze spíš taková agitka a snaha to těm nahoře natřít za každou cenu. Takhle třeba pro mě dopadl poslední politický kabaret Miloš Ubu režiséra Tomáše Svobody, který předtím uvedl například Blonďatou bestii, založenou na kauze VV a Kristýny Kočí. Miloš Ubu byla brutální, přímočará a fekální sranda, což je asi v pohodě, ale analýzy společenských pohybů se v ní nedočkáš.

Kvapil: Myslím, že jde hlavně o to, že veškerou kulturu ti musí někdo platit. A často se dostaneš do situace, že se pouštíš právě do těch, kteří ti ty peníze dávají. Čili ostrou kritiku poměrů si můžeš dovolit někde v divadelním sklepě, kde na to přijde pár kamarádů. Ale tam, kde by to mělo být zejména, například ve veřejnoprávní televizi, se v současnosti s politickou satirou prakticky nepotkáme. Proto je třeba myslím dobrý koncept Streamu, který si na sebe vydělává sám, přes reklamu, a zodpovídají se jen sami sobě.

Krausová: A jak to, že to dřív v České televizi šlo, a teď to nejde? Třeba Česká soda...

Kvapil: Jasně, to je příklad, který se vždycky uvádí. Jenže ono toho od té doby o moc víc nebylo. Vem si třeba satiru, která se teď uvádí ve veřejnoprávní televizi. Je to velmi krotké. Není autentická poptávka, aby vznikalo něco opravdu ostrého, zejména z důvodů evidentních politických tlaků.

Mluvíte o krotkosti. Vnímáte to všichni tak? Že často jde o to, hlavně si nikoho moc nenaštvat?

Tošovský: Přemýšlím, o čem vlastně mluvíme. Když vzpomenu inscenaci Po sametu, uvedenou v Národním divadle před třemi lety, to nepochybně pokus o analýzu porevolučního dění byl. A kdyby přišel Klaus nebo Zeman – a byli samozřejmě pozvaní –, teoreticky by se mohli dost nasrat. Čili nemám pocit, že bychom si coby Národní divadlo brali v tomhle konkrétním případě nějaké extra servítky.

Krausová: Já přesně nevím, co se myslí slovem krotký. Před dvěma lety jsme v MeetFactory nazkoušeli hru Elfriede Jelinekové Poutník, což je sice zahraniční text, ale zabývá se problémy platnými pro celý středoevropský prostor. A Jelineková rozhodně není krotká autorka, přitom si však nepomáhá odkazy a parafrázemi aktuálního dění. Jde k podstatě věcí, kriticky řeší, jaká je povaha dnešního tržního kapitalismu.

To je důležitá věc. Minimálně v divadle – k filmu se ještě dostaneme – jsou v Česku právě rakouští a němečtí autoři i tvůrci považovaní za etalon toho, čemu se říká politické divadlo. Ale mám pocit – a to neplatí jen pro divadlo, ale třeba i pro prózu –, že zatímco si celkem umíme udělat rychlou legraci z aktuálních politických skandálů, dost zde chybí penzum autorů, dramatiků i prozaiků schopných hlubší společenské analýzy.

Tošovský: Já bych v tomhle kontextu zmínil třeba Petru Hůlovou a její knihu Strážci občanskýho dobra.

Krausová: Ale to je spíš o vyrovnání se s komunismem než se současností.

Tošovský: Jasně, tak potom třeba David Zábranský a jeho aktuálně oceňovaná hra Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, nyní hraná v pražském Studiu hrdinů. Tam je otázka, jak dalece je ten samotný text pronikavý, ale na jevišti to bez debat působí dobře a autenticky.

Kvapil: Já vůbec nevylučuji, že tady existuje řada lidí, kteří se na umělecké bázi partikulárně zabývají analýzou, ale většinou působí v relativně uzavřených komunitách. A těch, proti nimž je to namířené, se to nijak nedotkne. Jestliže se hraje politicky angažované představení v MeetFactory, tak to těm, ze kterých si to dělá legraci, může být srdečně lhostejné, protože na to přijde okruh lidí, kteří už ten názor mají tak jako tak hotový. Těžko se z divadelního představení uváděného v alternativním prostoru stane fenomén, který bude ovlivňovat veřejné mínění.

A to je důležité? Aby umění mělo reálný zpětný dosah do veřejného života?

Kvapil: To nesoudím. Na to samozřejmě není žádný mustr, a ať si každý dělá, co chce. Já si jen osobně myslím, že umění, ve kterém politika nebo veřejné dění není tak či onak obsaženo, trochu ztrácí smysl. A vracíme se k problému financování. Na příkladu České televize vidíme celkem krystalicky, že o politicky angažovanou tvorbu není, vzhledem k tlaku shora, zájem. Pokusy o satiru třeba, pokud existují, jsou podle mě jednak ne moc kvalitní a v každém případě krotké.

Krausová: Tohle slovo tady padlo už podruhé, a pořád jsem se nedozvěděla, co se tím myslí.

Kvapil: Znamená to, že v té analýze nejsi důsledná. Že nepojmenuješ problémy do té míry přesně, aby to někomu začalo vadit. A pak se třeba obrátil na Radu ČT.

Tošovský: Z tohohle hlediska bylo za mě třeba Kosmo velmi nekrotké a Babiš to tam dostal. Bylo to cílené, strašně vtipné, aspoň já jsem se u toho smál hodně.

Kvapil: Já nevím... Jak to tam Babiš dostal? Že má slepičí farmu? To všichni víme.

Tošovský: Ta postava Hrabiše má v Kosmu svoji farmu postavenou na místě bývalého koncentračního tábora, patří mu půlka země... Já myslím, že tenhle druh humusu, který prolézá vším jako rakovina, tam byl pojatý dobře.

Kvapil: Pro mě je to otázka míry. A já bych asi snesl víc – v situaci, kdy tu máme člověka, který je v holportu s prezidentem republiky, a pokud se stane premiérem, budou v tomto tandemu schopní jednat protiústavně, se domnívám, že od veřejnoprávní instituce by si zasloužil podstatně silnější zpětnou vazbu než jen takovouto.

Celý Salon si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo nebo na EchoPrime