Podzim za okny, umírání v hlavě
V novinách širší souvislosti rumburského případu, o kterém se toho moc neví, tím širší taky mohou být ty souvislosti. Venku prší. Prý podzim. Dnešní rubrika bude celá o smrti. Jupí.
Lidové noviny a Mladá fronta Dnes otevírají texty o kauze z Rumburka, kde zdravotní sestra z tamní nemocnice zřejmě zabila pacientku s rakovinou. Moc toho o případu ani o jeho aktérech není známo, o to snadněji se za ním nacházejí motivy, jež je pak možno zeširoka rozebírat. Lidové noviny si vybraly eutanazii. „Asistovaná smrt v Česku. Realita, o které se nemluví“. Text trpí jistou terminologickou neujasněností, vysvětluje se v něm rozdíl mezi pasivní a v Česku legální eutanazií (zanechání léčebných úkonů, jejichž smyslem je prodlužovat život) a tou aktivní (podání smrtící substance). „V sousedním Německu přiznala 3,3 procenta dotázaných lékařů, že mají ‚aktivní zkušenost‘ s pomocí při sebevraždě pacienta. V Česku žádný takový průzkum neexistuje, ale není důvod se domnívat, že se tuzemští pacienti chovají jinak než ti němečtí.“ Na komentářové stránce o věci píše genetik a teolog Marek Vácha. Je proti zavedení eutanazie: „Pro mě osobně je asi největším argumentem proti eutanazii myšlenka, že pokud by vznikl zákon eutanazii umožňující, byl by logicky platný pro všechny občany a jaksi jak deštník by se roztáhl na všechny situace. O eutanazii je možno diskutovat v rámci seminářů z lékařské etiky, kdy se v seminárních místnostech setkávají inteligentní sebevědomí studenti, kterým nic nechybí. Toto ovšem není situace v praxi, kdy umírající může být vystaven značným tlakům příbuzných a třeba i tlakům podmíněným nemovitostí či jinou formou dědictví, kdy se podepsání žádosti ‚očekává‘, neboť to dělají jiní a podobně. (...) V době, kdy populace stárne a hrozí mezigenerační konflikt, je otázka, zda by jedna skupina lidí měla dostat právo zabíjet jinou skupinu lidí, byť na jejich vlastní žádost.“
Mladá fronta Dnes spekuluje o tom, že kauza „Může souviset s problémy, se kterými se tato profese (zdravotní sestra – pozn. aut.) potýká. Svou roli mohl podle psychologa sehrát stres a vyhoření, kterými trpí polovina zdravotníků.“ „Dlouhodobá pracovní zátěž a depresivní prostředí totiž vedou nejen k většímu množství chyb, ale i takzvanému syndromu vyhoření. U zdravotních sester jím trpí až polovina z nich. ‚K typickým rysům patří cynismus. Člověk zhrubne a znecitliví, což se může odrazit v jeho jednání,‘ řekl psycholog Daniel Štrobl. ‚Pokud by si ale zdravotník vyléval zlost na pacientech a ubližoval jim záměrně, ukazovalo by to spíš na nějakou osobnostní poruchu, dodal.“
K tématu si dovolím pár neuspořádaných přípodoteků, každý z nich by asi měl být rozveden daleko podrobněji, než rámec téhle rubriky umožňuje.
1) Věřím, že v některých extrémních případech, kterých asi je o dost míň, než se lidi domnívají, může aktivní eutanazie být na místě. To ale podle mě ještě neznamená, že by měla být legální, vtěsnaná do nějaké nakonec nějakým způsobem byrokratické formální procedury. Existují i jiné kauzy zabití nebo za jiných okolností trestného jednání, jejichž pachatelé mohou být zproštěni viny.
2) V debatách o trestu smrti je pro mnoho jeho odpůrců, mezi něž se počítám, jaksi nevyvratitelným argumentem to, že popraven může být někdo nevinný. Udivuje mne, že podobnou obavu u eutanazie (zabit bude někdo, kdo nechtěl) jsou mnozí stoupenci jejího zavedení odmávnout s tím, že tady přece bude nějaký systém kontroly. Zná tady někdo stoprocentně fungující systém kontroly?
3) Stoupenci aktivní eutanázie argumentují tím, že její zavedení přinese trpícím pacientům větší důstojnost a a větší autonomii, suverénní rozhodování o vlastním životě, pokud by se z ní stala ne vzácná krajnost, ale všední a častá realita, nepřinesla by ani jedno, respektive by takových situací situací bylo neúnosně mnoho – nemuseli by v nich ani figurovat nějací zlovolní příbuzní, o jakých píše Marek Vácha. Například: kdyby se někdy v budoucnosti stala aktivní eutanázie v některých situacích normou, znamenala by už sama ta skutečnost, nějakou formu nátlaku. Normy si vynucují dodržování, vzepřít se jim vyžaduje sílu, kterou jednotlivec nemusí být schopen projevit, zvlášť v situaci, kdy je vážně nemocný a kdy by mu třeba okolí dávalo najevo, třeba velice nenápadným způsobem, jaksi mezi řečí, že se chová jinak než se od něj očekává. Je v takové situaci eutanázie důstojnější a rozhodnutí pro ni autonomní?
4) O aktivní eutanazii se někdy uvažuje, jako kdyby se týkala jenom pacientů. Je to ale situace, která může nějak ovlivňovat všechny aktéry, včetně těch zdravotníků. Pasivní eutanazie je vzdání se, přiznání, že lékaři už nemohou udělat nic. Aktivní je staví do role těch, kdo mají věci pod kontrolou až do samého konce. Zabít někoho – třeba z „dobrých důvodů“ – je taky projev absolutní moci. Trochu se děsím toho – a teď se nechci zdejších lékařů dotknout –, co by zavedení aktivní eutanazie provedlo s naším lékařským stavem, na jehož příslušníky část veřejnosti pohlíží jako na božstva, a kteří navíc fungují v systému, za jehož největší nedostatek se považuje odosobněnost, neúčastný vztah k pacientům.
5) Současný systém zdravotnictví rád hodně léčí, vyplatí se mu živý pacient, na kterém je možné provádět úkony a účtovat je – zjednodušeně a necitlivě řečeno. Co když se to ale jednou změní a zdravotnictví začne fungovat jaksi ekonomicky, ve smyslu čím levnější, tím lepší?
6) Snaha převést příběhy cizích životů do nějakého jednoduchého schématu je pochopitelná, často třeba i užitečná, aplikovaný na tak hraniční situace jako je umírání ale tenhle přístup působí hodně nedostatečně.
