Česko na obranu kašlalo. Bude dál jen žvanit?

Je dobře, že naši politici se konečně zapojili do diskuse o otázkách evropské obrany, takže náš hlas bude slyšet. Mám samozřejmě na mysli spor prezidenta Zemana s premiérem Sobotkou o to, zda by v případě vpádu Rusů na Ukrajinu měla vojska NATO vstoupit na Ukrajinu, jak se domnívá prezident, anebo se striktně omezit na obranu teritoria svých vlastních členů, jak tvrdí Sobotka. Doufejme, že oba dva mají taky silné názory na to, zda by urychlené přijímání nových členů do aliance zvýšilo bezpečnost, anebo naopak poskytlo Rusku o záminku víc k agresivnímu postupu. A taky na modality další přítomnosti NATO v Afghánistánu. Aby byli schopni se s návštěvníkem typu generálního tajemníka aliance bavit. O něčem, o čemkoli – kromě výdajů na obranu.

Nepříjemná návštěva

Rasmussenova návštěva představuje jednu z těch nepříjemných příležitostí, kdy se tomuto tématu nedá tak úplně vyhnout. Podobně jako před měsícem na konferenci k patnáctému výročí našeho vstupu do NATO, kdy představitelé všech parlamentních stran kromě KSČM schválili Deklaraci předsedů politických stran k zajištění obrany České republiky. V tu chvíli je třeba něco tím směrem říct, něco dostatečně neurčitého, třeba že ČSSD „je připravena vnímat souvislost mezi rozpočtem armády a mezi potřebami zajistit obranu.“

Nechává to hezký oddechový čas do doby, než se od připravenosti přikročí ke vnímání, z čehož ještě vůbec nevyplývá, jaká ta souvislost je. Ty chvíle, kdy se tématu výdajů nelze vyhnout, jsou sice nepříjemné, ale dají se přežít, protože pominou. Pozítří se vás na to už nikdo nezeptá. Generální tajemník NATO nechal před svou pražskou návštěvou uniknout informaci, že NATO hodnotí úroveň naší armády jako kritickou. Čímž asi od našich politických špiček nezískal body za kolegialitu, ale dá se to přežít. Asi jako když vám u zkoušky konečně profesor řekne, že vás nechá prolézt, a vy víte, že teď sice ještě chvíli budete muset poslouchat nějaké jeho kecy, ale už je to v suchu.

Na obraně nikomu nezáleží

A proč je to v suchu? Protože na obraně prakticky nikomu nezáleží. Vždy je něco důležitějšího, třeba mateřské školky. Vždy se použije argument, že se nejprve musí začít šetřit, přestože se šetří nepřetržitě od roku 2009. Vždy se řekne, že je nejprve potřeba zastavit plýtvání (to prohlásil Miloš Zeman, který, abychom byli spravedliví, řekl relativně nejjasněji, že je pro zvýšení výdajů na obranu). Jenže politici zodpovědní za léta minulého plýtvání – Miloš Zeman zmínil obligátní upgrade tanků a nákup bitevníků L-159 – neplatí politickou cenu. Když neplníme nějaký závazek daný EU, je to špatné. Protože můžeme nakonec přijít o peníze – ale i bez toho má ve veřejné diskusi tento argument jaksi vyšší váhu. Se závazkem NATO, že by členské země měly vydávat na obranu dvě procenta HDP, se zachází s podobnou vážností jako s nějakým závazkem vyplývajícím ze členství v Mezinárodní velrybářské komisi (členy jsme od roku 2005).

Má to strategické důsledky. Země, která se o svou obranyschopnost nemusela zajímat, najednou v situaci, kdy se o ni začít zajímat musí, zjistí, že je bezbranná. Tak dlouho nám nehrozilo žádné nebezpečí, až nám najednou hrozí nebezpečí, proti kterému vůbec nemáme šanci. Takže se podle toho začne ta země chovat. Mezi spojenci začne razit postoj, že bychom neměli provokovat. Začne dávat přednost řešením, která jsou jí dostupná (žvanění) před řešeními, která ji nejsou dostupná (vojenské odstrašení). A spíš než kolektivní obranou začne své zájmy zajišťovat separátním uspokojováním ruských zájmů, tak jako to už dělá třeba Maďarsko a Slovensko.

My jsme to z jakési doktrinální setrvačnosti zatím nedělali, ale z objektivní situace a současného vůdcovského materiálu vyplývá, že to začneme brzy dělat taky. Rozumná země by zvolila přesně opačný postup – začala by se mnohem víc spoléhat sama na sebe. K tomu jsme za minulé vlády provedli doktrinální obrat – po předchozí orientaci na expediční roli armády se začalo víc mluvit o teriroriální obraně. Ale když se slova nedoprovodí penězi, nestačí to.