Aneta Langerová v sovětském Gulagu

Jak je možné, že překlad básní a deníků nepříliš známé ruské básnířky uvádí v Praze zpěvačka Aneta Langerová a na motivy autorčiny biografie vzniká celovečerní český film? Jednu z mnoha možných odpovědí přinášejí následující řádky.

Mohlo by se zdát, že Hlavní správa sovětských lágrů, GULAG, může v současnosti zajímat nejspíš tak historiky totalitarismu a muzejní experty, kteří se snaží zachytit a retrospektivně zprostředkovat veřejnosti jednu z nejhroznějších perverzí minulého století. Sovětský režim jak známo internoval v nelidských podmínkách miliony obyvatel vlastní země — zdaleka ne jen ty, kteří porušili nějaký zákon nebo odsuzovali vládnoucí poměry, ale hlavně v 30. letech i obrovské množství víceméně náhodně vybraných osob, označených za „nepřátele lidu” třeba za vyprávění vtipu nebo jízlivou repliku, báseň, nebo za „závadný” text, který si přečetli.

Od 60. let se v samizdatu a ve výjimečných případech i se souhlasem komunistické strany Sovětského svazu ve státních nakladatelstvích začala šířit takzvaná lágrová literatura. Čtenáři všude na světě, mezi nimi i ti, kteří dosud sympatizovali s ideály sovětského státu a s pokusy o jejich uskutečnění, byli otřeseni.

Skutečný boom pak nastal za perestrojky od poloviny 80. let, kdy se zveřejnilo množství do té doby neznámých svědectví a děl popisujících perzekuční mašinerii a osudy jedinců v jejím soukolí. Hnutí Memorial zahájilo systematické zpracování sovětského vězeňství a jeho archivů, o sovětských lágrech vyšla řada monografií, byly natočeny filmy a začaly se pořádat diskuse, konference a festivaly.

Ale dnes?

Kniha „lágrové básnířky” Anny Barkové, která v těchto dnech vychází v českém překladu Radky Rubiliny v nakladatelství Prostor, svědčí o jevu obecnějšího významu, který přesahuje české hranice i význam jedné publikace. V 21. století se nepředstavitelná zkušenost života v lágru stala nikoliv již předmětem artikulace osobní zkušenosti, ale výzvou pro ty, kdo nic podobného ani nemohli zažít, nicméně cítí se tak či onak zasaženi otázkou, jak s takovým dědictvím nakládat a jak vůbec jeho existenci z dnešního hlediska vyjádřit a chápat.

Roku 1995 vyšla v italské originále kniha jednoho z nejproslulejších současných filozofů Giorgio Agambena Homo sacer s podtitulem „suverénní moc a holý život”, zabývající se možností zbavit člověka všech práv, podřídit jej absolutní zvůli.

Velký zájem vyvolávají v mnoha zemích světa nové překlady a interpretace próz Varlama Šalamova, spisovatele, který na rozdíl od Solženicyna odmítal redukovat lágr na jakékoliv moralistické teze a ponaučení. Naopak: jeho antropologická analýza zla a devastace jakéhokoliv smyslu je líčena s přímočarostí, která konkrétní situace a příběhy přetváří v umělecké, ale zároveň antiumělecké výrazy takových dispozic zla a vzpírání se zlu, které mohou koneckonců nastat v každé době a v každém prostředí.

V Německu dokonce vycházejí v novém překladu sebrané spisy Varlama Šalamova a berlínský Dům literatury uspořádal před časem o Šalamovovi výstavu, která od té doby putuje po Evropě (světovou premiéru měla mimochodem v pražské Národní knihovně).

Samostatným případem pak jsou umělecká díla autorů, kteří o lágrech vypovídají, aniž by jejich autoři s nimi měli jakoukoliv osobní zkušenost. Ačkoliv v Rusku je tato situace relativní, protože téměř v každé rodině jsou oběti lágrů nebo bachaři, systém do svých proměnlivých pravidel násilně vtáhl vpodstatě všechny obyvatele. Jako výrazný příklad prózy o lágru, kterou napsal autor narozený v 80. letech 20. století, můžeme jmenovat román Sergeje Lebeděva Hranice zapomnění, který vyšel roku 2012 i v českém překladu Libora Dvořáka. Jeho hrdina podniká archeologický výzkum vlastní rodinné minulosti – a na této cestě jej čeká nejedno šokující překvapení.

Co se týče umělecké reprezentace lágru z hlediska dnešních autorů, představuje výjimečný pokus film režisérky Marty Novákové 8 hlav šílenství, který má být letos dokončen a představit filmovou verzi života ruské básnířky Anny Barkové, jejíž právě vydaná kniha iniciovala tyto poznámky.

Životní příběh Barkové připomíná spíš divokou fantazii scénáristů než věrohodnou verzi života sovětské spisovatelky. Jevy, známé z mnoha jiných biografií nadaných umělců konfrontovaných s komunistickou diktaturou, jako by se zde radikalizovaly až na nebo dokonce za hranici uvěřitelnosti.

Výjimečný talent Barkové objevuje počátkem 20. let lidový komisař pro vzdělávání, nesmírně mocný Anatolij Lunačarskij — vzdělaný marxista, který koncem 19. století studoval filozofii a přírodní vědy v Curychu, kde teoretizoval o revoluci s Rosou Luxemburgovou. Nový porevoluční establishment potřebuje nové talenty z lidových provinčních vrtsev — Barkova získává díky Lunačarskému v roce 1922 zaměstnání přímo v Kremlu a žije dva roky v jeho bytě, vychází její jediná za života vydaná kniha. A také vznikají kritické texty a výroky v osobních rozhovorech, na jejichž základě bude odsouzena v polovině 30. let po dodnes neobjasněné vraždě prvního tajemníka leningradského výboru komunistické strany Sergeje Mironoviče Kirova, která rozpoutala paranoidní vlnu stalinského teroru. Po pěti letech věznění byla propuštěna, ale po válce následovaly další zvrhlé tresty, ten poslední už po 20. sjezdu v roce 1957. V období „tání“, tedy sporné a částečné liberalizace poměrů, jde Barkova na dalších 8 let do lágrů, kde strávila dohromady více než dvacet let života.

Proč ale šílený příběh 8 hlav šílenství a jejich autorky tak silně oslovuje dnešní autory — producenty, nakladatele, překladatele, herce? Marta Nováková film připravuje téměř deset let, nedostatek financí nedávno řešila na platformě www.hithit.com, kde během několika týdnů vybrala téměř půl milionu korun. Dalšího půl milionu získal analogickou sbírkou projekt online muzea GULAGu, který inicioval Štěpán Černoušek z Ústavu pro studium totalitních rtežimů. Radka Rubilina se tvorbou Barkové zabývá už od své diplomové práce, podílela se také společně s Lukášem Babkou na vydání antologie Jen jeden osud. Antologie sovětské lágrové prózy v nakladatelství Academia (2009).

Jak tomu všemu rozumět?

Domnívám se, že nejde jen o dopisování dějin perzekučního systému a dějin umělecké tvorby, která v jeho rámci vznikala. Daleko spíš z časového odstupu vystupují v novém světle rysy mašinerie, která nebývalým způsobem zbavovala obyvatelstvo vlastního státu lidské důstojnosti. Tato mašinerie se dnes zdá být obecnějším nebezpečím, které neskončilo se Stalinovou smrtí ani se zánikem SSSR, nýbrž má i filozofickou dimenzi, o které psal už před dvaceti lety výše zmíněný Agamben. V dnešní recepci je na prvním místě přesvědčení, že jsme pochopení GULAGu zůstali ještě leccos dlužni.

Zážitku, že GULAG je tu dosud s námi, napomáhá samozřejmě skutečnost, že v dnešních ruských učebnicích je toto téma vykládáno zkresleně a bez snahy o důkladnou reflexi vlastních dějin. Hnutí Memorial balancuje na pokraji likvidace, považované oficiálními ideology za nebezpečného agenta nevlasteneckého pohledu na minulost Ruska. Muzea GULAGu se zavírají, místo aby se rozvíjela. A politicky motivované soudní procesy jsou na denním pořádku, byť jde dnes o desítky osob a nikoliv miliony, takže v Rusku i za jeho hranicemi leckdo nad takovými „prkotinami” ochotně mávne rukou.