Juncker, pan Evropa z daňového ráje

V minulých dnech propukl v západním světě jeden z největších finančních skandálů posledních let. Je z rodu skandálů, které nám připomínají, že ten největší skandál často není to, jaké se kdo dopustil nezákonnosti, ale co provedl zcela legálně.

Možná proto je „propukl“ nepatřičné slovo. Poté, co minulý týden britská Guardian přinesl rozsáhlý materiál o lucemburských daňových strukturách, si lidé vzpomněli, že vlastně již před několika týdny přinesl texty vycházející ze stejných zdrojů Wall Street Journal. Ty texty se opíraly o analýzy materiálů uniklých od mezinárodní poradenské firmy PriceWaterhouseCoopers, které provedl tým z Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů.

Pokud jste si někdy objednávali něco přes Amazon a jste ten typ, který se někdy začte do čehokoliv, možná vás zaujalo, když jste se na zásilce dočetli, že vám ji dodala pobočka Amazon EU SARL. Tak vida, oni kvůli tomu skladu v Dobrovízi přijdou o práci lucemburští dělníci, říkáte si. Ale kdepak. V Lucembursku sídlí jen součást holdingu, přes který Amazon a desítky dalších velkých firem provádějí některé své transakce.

Zkusme velmi schematicky popsat, jak to třeba může vypadat. Firma XYZ si založí v Lucembursku pobočku, která nespočívá v žádném velkoskladu či výrobní lince ani designovém centru nebo v síti obchodů, v nichž pracují stovky zaměstnanců, kteří něco produkují nebo třeba stávkují. Je to jen kancelář bez neonů s pár právníky. Ale proudí do ní stamilionové příjmy. A tato lucemburská pobočka poskytne velkou několikaletou půjčku jiné dceřiné společnosti firmy v jiné evropské zemi, tam, kde firma skutečně něco dělá. Půjčka je třeba na úrok 9 %, což dnes, v době ultranízkých úrokových měr, popravdě řečeno nevypadá jako příliš výhodná půjčka. Ale pobočka v jiné zemi ji poctivě splácí a úroky si samozřejmě započítává do nákladů, takže zisku ke zdanění nemá mnoho. Zato lucemburská pobočka má ze své výhodné půjčky velké příjmy, které musí zdanit. Jinou věc, kterou může firma udělat, je, že převede na lucemburskou pobočku vlastnictví svých patentů. A ta je pak licencuje dcerám firmy v jiných zemích, za což jí musí platit.

V Lucembursku je nominální sazba daně z příjmů právnických osob 29 %. Ale důležitější než její výše je spousta pravidel, jejichž obratným využíváním mohou holdingové společnosti částku, z níž se daň počítá, snížit. A to tak, že třeba lucemburské pobočky amerických firem odvedly v roce 2012 daně s reálnou sazbou 1,1 %.

To, co Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů získalo, jsou detailní popisy návrhů daňových struktur, které PwC předkládalo lucemburským úřadům ke schválení. Šéfem daňového úřadu s kuriózně matoucím názvem Sociétés 6 byl 22 let jistý Marius Kohl. Zatímco v jiných zemích komplikovaný proces schvalování trvá měsíce nebo stát ani není ochoten dávat závazná předběžná stanoviska, pak Kohl rozhodoval rychle. „Měl jsem právo říct ano nebo ne. Někdy je jednodušší, když se musíte zeptat jen jednoho člověka,“ řekl Kohl, který je dnes v důchodu, Wall Street Journalu. A diskrétně – schválené daňové struktury byly tajné, v tom je hodnota leaků z PwC. Pan Kohl nosí culík, dozvíme se ve Wall Street Journal – půvabná ukázka toho, kam až doputoval hipický životní styl na svém „dlouhém pochodu institucemi“. A takových firem byly tisíce – mezi nimi FedEx, Pepsi, Ikea, Procter & Gamble, Deutsche Bank...

Lucembursko i zúčastněné firmy pochopitelně tvrdí, že všechno bylo striktně v souladu se zákonem. A libertarián teď má skvělou příležitost říct, že to je jasný důkaz toho, jak jsou daně nesmyslné, a korporátním dravcům zatleská.

Jenže nějaké daně se platit musí. My v Evropě nejsme libertariáni, vyznáváme sociálně tržní ekonomiku a žijeme v Unii založené na solidaritě. Daňovou konkurenci my Evropané nemáme rádi, zejména ne v malých, politicky relativně slabých zemích jako Irsko nebo Estonsko, ty pak musí poslouchat kritiku z Berlína a odjinud, že jejich daňový dumping je nepřijatelný. A lucemburské daně by byly směšně nízké, i kdyby většina ostatních zemí snížila své sazby na polovinu. Ale to ještě není celý problém. Právě malé rozdíly o to víc nahrávají velkým firmám. Při jejich miliardových obratech i procento představuje velkou úsporu a stojí jim za to zaplatit právníky a náklady transakcí, což se malé firmě nikdy nevyplatí.

Ze všeho nejzajímavější je ale politické hledisko. Lucemburským ministrem financí od roku 1989 do roku 2009 a premiérem od roku 1995 do roku 2013 byl jistý Jean-Claude Juncker. Čerstvý předseda Evropské komise, předtím „spitzenkandidát“ evropských lidovců v eurovolbách, předtím dlouholetý šéf Euroskupiny, v níž se rozhodovalo o záchranných programech pro zadlužené země eurozóny. Nenahraditelný vyjednavač bruselských kompromisů, vzorný Evropan, laureát Ceny Karla Velikého, oblíbený evropský politik Mirka Topolánka.

O tom, jakou roli Lucembursko hraje na evropské daňové mapě, se ve volební kampani mnoho nemluvilo. A to přesto, že dokumenty PwC získal nezávisle už v roce 2012 francouzský reportér Edouard Perrin a natočil o nich několik televizních reportáží. Evropskou kampaň sledovalo převážně jen malé množství přesvědčených eurofilů, pro něž je Juncker Pan Evropa. Tam se mluvilo hlavně o tom, že je potřeba více Evropy. A hlavně investice, to Juncker často opakoval. A pak, měl za sebou Němce. Ti ho protlačili do role lidoveckého spitzenkandidáta, ti pak (zejména předseda EP Schulz a kancléřka Merkelová) upekli, že bude předsedou Komise. Je jejich, a o to jde. V Unii nejde o nějakou vizi, o to, jak by měla Unie reagovat na reálné problémy, a už vůbec ne o demokratickou politickou odpovědnost. Tam jde o to, kdo je čí a kdo je jak spolehlivý a kooperativní dealmaker. Jinak by těžko mohl Unii zmítané nekonečnou krizí veřejných rozpočtů předsedat expremiér daňového ráje. Dnes přísně poučuje Británii, že nově vypočítaný doplatek do bruselského rozpočtu má bez odmlouvání zaplatit, protože pravidla jsou pravidla a pro nikoho se nedělají výjimky. Přitom jeho vláda pomohla britským firmám připravit britský státní rozpočet o srovnatelnou částku.

Neméně smutný pro Evropu a celý Západ je pohled do lucemburské daňové kuchyně z ekonomického hlediska. Nemá na technologické a ekonomické stagnaci současné západní civilizace svůj podíl to, že se tisíce špičkových právníků a manažerů, vysoce vzdělaných lidí, příslušníků elit se zabývají – čím vlastně? Jakou hodnotu vytvářejí tyto mozky vymýšlením daňových struktur, které podle svévolných pravidel převedou finanční toky jinam? Co kdyby popadl Junckera záchvat upřímnosti a poradil Evropanům, ať se všichni živí takhle, že je to výborné?