Smutné. Pivo a Jágr jsou pro mnohé zdroj národní hrdosti
Podle nedávno zveřejněných mezinárodních statistik Světové zdravotnické organizace (WHO) si Česko nadále drží výsadní postavení v konzumaci alkoholu. Kdo chce, může být hrdý na to, že ve spotřebě na hlavu obsadili naši spoluobčané třetí a mezi mládeží dokonce první místo v Evropské unii. Skvělá zpráva – aspoň pro výrobce určitě.
Národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil současně vyzval k tomu, aby se politici jali přitvrdit v boji za ochranu veřejného (sic!) zdraví, neboť mj. i právě údaje WHO jsou alarmující. Nic nečekaného.
Tohle všechno má dva klíčové rozměry. K prvnímu: Vobořil de facto vyzývá k opatřením směřujícím tam, kde leží to, čemu se říká prohibice. Nikoli úplná, samozřejmě, ale o prohibitivní opatření má jít určitě. Ať už na daňové či na obecně regulatorní rovině. Můžeme tisíckrát opakovat, že situace, kdy je u nás některý alkohol levnější než nealkoholické nápoje, nemá ve světě obdobu. To je sice pravda, ale ještě to neznamená, že je to nutně špatně. Takový stav je tu proto, že výrobcům, prodejcům a spotřebitelům vyhovuje, tedy většině z nich, z žádného jiného důvodu. Proč by to tedy mělo být jinak? Aby byli všichni nespokojení? Vždyť jsou to mimo jiné voliči.
Jinak by to mělo být z důvodu ochrany veřejného zdraví, samozřejmě. K tomu je na prvním místě třeba dodat, že nic jako veřejné zdraví definičně neexistuje, byť se bude deset odborníků z deseti zaklínat opakem. Každý je zdravý sám za sebe, každý je absolutně jinak disponován a má jiné priority co do svého osobního zdravotního stavu. Operování s termínem veřejného zdraví nutně musí končit u zákazu potravin momentálně považovaných za nezdravé – nakonec právě to můžeme sledovat na současné diskusi v některých nejvyspělejších zemích. Nebo v zákazu nebezpečných (a tudíž samozřejmě nezdravých) sportů a dalších aktivit.
Zákonná prohibice v extrémní podobě byla mnohokrát v historii vyzkoušena a bez výjimky s opačným výsledkem, než o jaký usilovala. Nejznámějšími případy jsou USA po první světové válce a Rusko těsně před pádem komunismu. Něco takového by snad nikdo soudný opakovat nechtěl. Legislativně ukotvená prohibice má smysl pouze ve společnostech, kde je pohled na alkohol odlišný od toho našeho. Tedy tam, kde je vnímán jako droga, kterou samozřejmě je, a tudíž většinou společnosti odmítán. Jinak podobná opatření nemohou mít smysl. Vůbec není náhodou, že se na špičce tabulek spotřeby alkoholu ocitají evropské země z jednoho civilizačně vymezeného regionu a s podobným historickým dědictvím. To má větší vliv, než jak jsou alkohol a jiné drogy zdaněné.
Teď ten druhý rozměr, na první pohled zásadně oponující: pro někoho, kdo poznal jiné, vyspělejší západní země, ale i nesrovnatelně chudší země mimo naši civilizaci, je doslova šílenstvím sledovat, že je u nás konzumace alkoholu vnímána jako zcela běžná součást standardního života. Alkohol není vnímán jako návyková látka s nebezpečnými účinky, nýbrž jako absolutně normální součást života každého člověka – a skrz prsty se většinová společnost dívá na ty, kteří z tohoto normálu vybočují. Je smutné sledovat, že více než pivo denně v průměru na dospělého člověka je vedle Jágra pro mnohé zdrojem národní hrdosti.
Takový stav vede nejen k tragickým zdravotním situacím (tady není samozřejmě zrovna pivo na prvním místě), ale má i ekonomicky absurdní dopady. Jako třeba ten, že se kvůli 30 korunám zdravotnických poplatků dají vyhrát volby – ale kdy totéž utratí za alkohol průměrný Čech za necelý den, a to 365 dnů v roce. To ještě není řeč o cigaretách, které jdou velmi často ruku v ruce se spotřebou alkoholu a jejichž cena je násobně vyšší. Bylo by fascinující sledovat strážce naší státní kasy, kdyby toto skončilo a v rozpočtu najednou chyběly desítky miliard vybraných na daních. Že by se ušetřilo na zdravotním pojištění, protože by se zlepšil zdravotní stav populace, jak zní tradiční argumentace stoupenců veřejného zdraví? To je pouhopouhá teorie, v praxi by se nic takového nestalo – a kdyby ano, znamenalo by to tedy, že by se méně peněz rozdělovalo mezi zdravotníky? A výrobce léků, najednou nepotřebné zdravotnické techniky apod.? A všichni by byli spokojenější… To určitě, nenechme se vysmát.
Politici se mohou tisíckrát zaklínat veřejným zdravím, ale když jsou ve vrcholných pozicích takoví, kteří nejsou schopni zvládat touhu po skleničce ani tehdy, když vědí, že budou před kamerou, nezbývá než si poklepat na čelo. Přesně tohle je zosobněním jakéhosi národního přístupu k alkoholu a vypovídá více než cokoliv jiného o tom, proč se umísťujeme tam, kde se umísťujeme. Dokud bude společnost vnímat jako normu, že rodiče propíjejí desítky tisíc ročně a nejsou ochotni dát zlomek na potenciální školné či školkovné pro své děti, nebude mít jakákoliv daňová či jiná úprava smysl. Dokud bude za nejvhodnější úplatek pro lékaře oběma stranami považována láhev něčeho „dobrého a drahého“ a dokud budou děti vídat své učitele vysedávat po hospodách či zahrádkách restaurací, můžeme jen dokola plácat národního protidrogového koordinátora po zádech a chválit jeho donkichotský boj.
Jedinou cestou požadovaným směrem je výchova v rodině – a to samozřejmě hlavně příkladem. Všechno ostatní je pouze doplňkem a bez výchovy postrádá jakýkoliv smysl; a v případě daňových opatření je čistým vyhazováním, či spíš přesouváním peněz. Do způsobu rodinné výchovy prakticky není možné ze strany státu zasahovat opět jinak, než nabídkou informací (ale ty už nyní všichni mají) či příkladem – nebo budeme kontrolovat, zda v domácnosti mají plnou lednici piva a rodiče před dětmi pijí a kouří? To se zásadně neslučuje se svobodnou společností.
Nebo třeba pivařům pomůže k rozhodování zážitek ze sledování opilého politika, který si opici pořídil z jejich daní. Jestli ani tohle nestačí a takový politik nemá ani veřejnou ostudu, jakože podle všeho ne, není nám pomoci.
Pod čarou a závěrem je třeba dodat, že autor tohoto textu si nikdy v životě nedopřál ani lok alkoholu, včetně piva. Z ušetřených peněz procestoval celý svět.
