Česko, sobecký Hamlet střední Evropy

Kam kráčí Česko?

Česko, sobecký Hamlet střední EvropyESEJ 1
Komentáře

Igor Lukeš

V květnu 1983 předpověděl Leszek Kołakowski, že sovětské impérium v Evropě v dohledné době zanikne. Své tvrzení opatrně dokládal argumenty, přesto ho ostře napadl celý sbor kritiků. Jeho oponenti trvali na tom, že sovětský blok je – nejen díky svému nukleárnímu deštníku – bez globální války neporazitelný. Tvrdili, že Západ proto musí se Sovětským svazem v míru a vzájemné úctě koexistovat; cílem demokratického světa nemělo být nic víc než postupné odzbrojování. Sovětskou kontrolu nad zeměmi východní Evropy brali Kołakowského kritici jako danou, zakotvenou v průběhu a konci druhé světové války a do budoucna neměnnou.

I teď mě přepadne smutek, když si uvědomím, kolik kuráže Kołakowského předpověď tehdy vyžadovala. Každý, kdo ji sdílel, si automaticky vysloužil pověst militaristy, jenž si zahrává se třetí světovou válkou, a který navíc nepochopil, že konflikt mezi Východem a Západem není černý a bílý, soutěží dobra se zlem, ale složitě šedivý. Téměř všichni západní politici a vlivní intelektuálové v 80. letech věřili, že režimy ve východní Evropě sice po druhé světové válce nepřišly k moci elegantně a z demokratické vůle voličů, ale během desetiletí stalinismu si legitimnost postupně získaly. Otevřeně proklamovat jejich brzký zánik si proto mohl dovolit jen excentrik, člověk bez reálných ambicí ve veřejném životě nebo (jako Kołakowski) s akademickou definitivou. Normu tehdy představoval bývalý americký velvyslanec v NDR, který mi okolo roku 1983 tvrdil, že kdyby padla berlínská zeď, dlouhodobě by to život ve východním Německu nijak neovlivnilo.

Když koncem roku 1989 začal blok komunistických diktatur mizet jako pára nad hrncem, vydal Zbigniew Brzezinski, jeden z nejvlivnějších Východoevropanů na světě, svou přesně načasovanou analýzu situace, Grand Failure: The Birth and Death of Communism in the Twentieth Century. Ukázal v ní příčiny imploze komunismu, ale zároveň varoval, že integrační procesy mezi starou a novou Evropou nebudou ani bezbolestné, ani krátké. Pomocí srovnávacích statistik mezi zeměmi v západní a východní Evropě dokládal, že i ty relativně nejvyspělejší země sovětského bloku jsou daleko za západními demokraciemi.

Iluze o českém ukotvení

V té době už Kreml začal bez boje stahovat Rudou armádu z Československa a všech dalších zemí východního bloku a ty se brzo začaly hlásit o členství v NATO a EU. Dnes převládá názor, že Washington agresivně prosazoval rozšíření NATO do Polska, České republiky a Maďarska. Opak je pravdou. Ve Spojených státech proti rozšíření NATO aktivně pracovaly téměř všechny vlivné osobnosti. Patřil mezi ně například George Kennan, Henry Kissinger, tucty známých zahraničněpolitických odborníků a bývalých velvyslanců; mnozí z nich podepsali protestní petice. Radikálně proti byla též média včetně těch nejvlivnějších, například list New York Times. Naštěstí měl ve Washingtonu plán na přijetí Polska, České republiky a Maďarska podporu dvou osob, které byly důležitější než všichni oponenti dohromady. Jednou byla ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová a druhou prezident Bill Clinton. Ve hierarchickém americkém systému to stačilo k úspěchu. Úředníci dostali shora pokyn, ti vydali instrukce a diplomaté a vojáci je uvedli v život. Po vstupu České republiky do NATO jsem se vzdal své tradiční skepse. Budoucnost země na mezinárodním poli vypadala dobře.

Ani na domácí frontě jsem neviděl důvod k zoufalství. Stát navenek výborně reprezentoval ve světě uznávaný a všemi ctěný Václav Havel, zatímco doma byl u kormidla především Václav Klaus, chlapík se sympatickými názory, fešáckým knírkem, dobrou angličtinou a masivní sebedůvěrou. Hned zpočátku nekompromisně odmítl hledání „třetí cesty“, protože ta, jak poznamenal, vede do třetího světa. A vůbec se nevyhýbal ekonomické reformě šokem, protože člověk přece taky neskáče přes propast na několikrát, ale najednou. Pohrdal ruským komunistickým systémem a ustavičně cestoval na Západ. Jak sám řekl, on a jeho přátelé (například Vladimír Dlouhý) se tam nejezdili učit. Naopak, na základě svých zkušeností z dob socialistického Československa měli pocit, že by mohli radit ostatním, čemu by se měli vyhnout.

Další díl ze série esejů Kam kráčí Česko?, v níž přední intelektuálové hledají odpovědi na otázku, zda a jak se mění naše společnost.

Celou esej Igora Lukeše najdete v aktuálním čísle Týdeníku Echo ZDE.