Stát se mění v obrovský nevěstinec

S regionální příslušností jsou u nás problémy. Ta zemská, se staletou historickou tradicí, vzala po roce 1948  za své. Existuje dnes jen v myslích lidí, a často víceméně mlhavě. Obnovit se ji  po listopadu 1989 nepodařilo. To je nejvyšší patro. Pak je tu patro  víceméně lokální, jeho výrazem jsou, či spíše byly okresy. Obnovení demokratické  regionální samosprávy  trvalo  polistopadovému demokratickému režimu dlouho i proto, že první rámec (zemský) byl příliš  široký a hrozila mj. dezintegrace státu. Řekl bych, že pokusy o jeho obnovení měly v prvních letech po převratu jistou podporu i z východního „blízkého zahraničí“). Druhý byl příliš úzký (i ve srovnání de sousedními zeměmi, Rakouskem, Maďarském, Polskem, konce konců i se SRN). Proto byl zvolen  kompromis, obávám se, že horší než obě krajnosti: faktické převzetí krajského uspořádání z roku 1949 (s jistými korekturami, ovšem). Možná že z hlediska hospodářsky správního je to racionální, ale pohrdání dějinami a dějinnými tradicemi  s sebou nese to, že „identita“, pocit sounáležitosti lidí, kteří v takovém regionu  žijí, je poměrně slabý. Proto je sice  snadné takové území administrativně, případně policejně řídit, ale pro funkční samosprávu, postavenou na politické autonomii, to dvakrát moc nestačí. Jistě, historická tradice se může dohnat: bohužel to trvá staletí.

Navíc u nás existuje od devatenáctého století zažitá tradice centralismu (nejdřív nacionálně českého, pak státního), nedůvěra k celkům, které stojí na vlastních nohou a a mají v tom či onom  svou hlavu. Proto dnešní pravomoci „vyšších samosprávných celků“, krajů, nejsou zrovna omračující.  Zároveň fungují jako jakési předpolí celostátní politiky, které signalizuje rodící se politické přesuny v celostátní rovině. A tak v prvních dvou regionálních volbách (2000, 2004) kraje „zmodraly“, v dalších dvou (2008, 2012) „zoranžověly“. Proces byl masový, mělo to trochu hysterický charakter a zároveň to vypadalo jako živelní pohroma. Vypadá to, že něco podobného se stalo i teď, a že dědicem ODS a ČSSD je dnes ANO.

Je třeba zdůraznit, že jde jen o  signál, který se následovně (snad) promítne na celostátní úroveň. Promítnutí přitom bývá dost nedokonalé (vítězství ODS na celostátní úrovni v roce 2006 a 2010 bylo dost hubené, když je srovnáme s předcházející krajskou modrou záplavou, o vítězství ČSSD v roce 2013 raději nemluvit). Proto pokud jde o rok 2016, situace je otevřená.
Dnešní předvolební kampaň byla poznamenaná tím, že formálně šlo o profilaci stran ve skrovné oblasti regionálních pravomocí, fakticky o vytváření nástupních pozic stran a hnutí k celostátnímu střetnutí v příštím roce (není náhoda, že závěrem bylo v ČT televizní střetnutí úctyhodného kolektivu celostátních předsedů stran, kteří se ze všech sil snažili rozvíjet regionální témata; připomínalo to trochu maškarádu). A druhá, ještě zásadnější věc, je povaha politického střetnutí, o něž dnes jde: momentálně nejsilnější politické uskupení, Babišovo ANO, od počátku prosazuje prostinkou revoluční ideologii: pětadvacet let nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. Sobotkova ČSSD se rozhodla, že je pro ni výhodné jít  s ním do spolku, a nějak si nevšimla, že ideologie pasuje i na ni. Do těla „Starých pořádků“, tj. polistopadové parlamentní, liberální demokracie se tak dostal mimo jiné i indolencí ČSSD „vetřelec“, polyfunkční útvar, usilující zároveň o politickou, ekonomickou i mediální dominanci. Poté, co se podařilo marginalizovat demokratickou opozici, přišla teď na řadu i ČSSD   (její lidovecký souputník je zatím quantité négligeable). ČSSD se přitom chová pasivně, kapitulantsky: nedokáže se ani pořádně bránit, protože se tváří, že jako vedoucí síla ve vládě řídí proces, který zrovna teď směřuje k tomu, aby skončila stejně jako ODS a TOP09. Tedy „nechumelismus“: nic se neděje, demokracie jde dál.   A tak posledních deset dní před volbami probíhalo  ve znamení dunivých havlovských oslav, jimž vévodila Babišova média (je smutné znamení, že odkaz zesnulého prezidenta se dá tak snadno využít jako zvuková kulisa k tažení proti demokratickým stranám), a v týchž médiích se už týdny, ne li měsíce odehrává soustavná kampaň proti hlavnímu koaličnímu „spojenci“ a zároveň konkurentovi a vyhlédnuté oběti.

Kapitulantství a nechumelismus  demokratických stran vládní koalice způsobil,  že Babišovo multifunkční uskupení ve volbách slušně bodovalo. Vítězství není však ani náhodou omračující. To, oč teď půjde, bude vyjednávání o koalicích, a nikde není předem dáno, že drtivá většina republiky „z-anovatí“. Jistě, utváření koalic bude komplikované. Jednak tím, že do „krajské“ úrovně se promítá spousta regionálních zájmů i osobních animozit (což je logické, ale protože jde o věc s celostátním dopadem, zároveň mírně řečeno nešikovné). A jednak a hlavně: V rozhodujících politických stranách převládá zájem o technickou stránku věci, o mocenské hry a vyvažování, nad idejemi a programem. Je velmi dobré, když jsou strany doširoka otevřeny dobré vůli svých politických partnerů a oponentů. Když však padnou všechny zábrany dané programovými principy a idejemi,  pak se demokratický stát postupně a skoro nepozorovaně změní v jeden obrovský politický nevěstinec, v němž se politický život odehrává bez jakýchkoli zábran podle zásady „každý s každým“.

Je odpovědností všech politiků i nás občanů, kteří chceme a máme politický život ovlivňovat, abychom podobnému veřejnému pelešení ze všech sil bránili. A teprve když v tom všem všichni dohromady v příštích měsících selžeme, bude snad, možná čas na defétismus. (Tedy spíš ani pak ne, jen ubránit se mu bude těžší než dnes).