Žena, která Čechy nemilovala, ale zachránila je před poněmčením

Žena, která Čechy nemilovala, ale zachránila je před poněmčenímESEJ
Domov

TÝDENÍK ECHO

Jiří Peňás

V povědomí jsou především portréty z jejího středního věku. Napudrovaná korpulentní barokní dáma v krajkami a brokátem bohatě zdobeném šatu s velkým dekoltem, dvojitá brada dělá její v podstatě hezký obličej trochu tetkovským, chytré jasně modré oči a červené líce pak budí dojem spíš dobrácké povahy. I ten její výraz jako by potvrzoval heslo, které si jako panovnice zvolila: Justitia et Clementia, Spravedlnost a mírnost.

Článek o Marii Terezii byl publikován v Týdeníku Echo. Jeho celou verzi si můžete přečíst na stránkách EchoPrime nebo v Týdeníku Echo po zakoupení předplatného  v našem internetovém obchodě zde.

Od narození císařovny, české a uherské královny Marie Terezie uplyne 13. května tři sta let. V českých zemích – na rozdíl od Rakouska i Maďarska – nelze předpokládat nějaké hluboké prožívání tohoto víceméně náhodného data. Loni jsme si to užili dostatečně se sedmistým narozením Karla IV., kterého, ať již právem, či nikoli, považujeme za „svého“. To o Marii Terezii říci nelze. Její „rakouskost“ je beze všech pochyb, Habsburkovna byla každým coulem, i když v ní právě Habsburkové po meči vymřeli a jejích šestnáct dětí bylo patriarchálně vzato Lotrinky: jejich otec byl František Štěpán Lotrinský. A i když je díky svým reformám, mezi nimiž ční nad jiné zavedení šestileté povinné školní docházky (1774), spolu se svým synem Josefem II. asi jediným habsburským panovníkem, u nějž v české národní tradici převažuje spíše pozitivní hodnocení, velká láska z toho nikdy nebyla a nebude.

To už spíš na Slovensku, v Bratislavě, v jejím korunovačním městě Prešporku, kde se léta vede debata, zda přece jen neobnovit monumentální jezdecký pomník, který stál na dnešním Štúrově, tehdy Korunovačním náměstí, kde krátce po korunovačním obřadu ve sv. Martinu vjela na koni na symbolický pahrbek navršený půdou z různých míst Uher. Úředníci nového státu nechali pomník, považovaný za jeden z nejkrásnějších v monarchii, v roce 1921 odstranit. Přitom město bylo svědkem další slavné scény: krátce po korunovaci na uherského krále (ano, krále, svatoštěpánskou korunou může být korunován jenom král, takže Uhři ji tak i oslovovali, předstírajíce, že je to vlastně král) v září 1741 předstoupila čtyřiadvacetiletá Marie Terezie, tehdy byla štíhlá, ztepilá a prý krásná, před uherskou šlechtu, na niž se obrátila s dojemným, latinsky proneseným proslovem, aby jí proboha pomohli v obraně proti Fridrichu II., jenž před rokem napadl Slezsko a teď ohrožuje samu existenci monarchie.

Údajně, ale bude to jen legenda, si k zesílení dojmu vzala do náruče půlročního synka Josefa, pozdějšího císaře-reformátora, zabaleného do povijanu, který během její řeči spustil pláč. Uherští šlechtici, kteří byli obvykle vším možným, jen ne loajálními zastánci rakouského trůnu, se ustrnuli, dojali, vzdali císařovně hold a se slzami v očích a s výkřiky opět latinskými, neb to byla oficiální řeč Uher, jí slíbili podporu, což skutečně splnili. Pěkný román o Marii Terezii a její době právě s ohledem na tuto část naší širší vlasti napsal na začátku 80. let slovenský spisovatel Anton Hykisch, jmenuje se Milujte královnu. Vyšla tehdy i česky a v té době to byla pozoruhodně spravedlivá kniha k panovnici, o níž čím více člověk ví, tím větší úctu k ní cítí.

V Praze ale nestál Marii Terezii pomník ani jediný, a pokud vím, i když je hotový návrh, do květnových narozenin se těžko něco změní. Omluvou snad může být, že na rozdíl od oné Bratislavy se panovnice v Praze vyskytovala opravdu spíš sporadicky a k české politické reprezentaci měla vztah dlouho jemně řečeno rozporuplný.

Když byla v dubnu 1743 v Praze korunována na českou královnu, odehrálo se to při vší barokní nádheře celé v poněkud zvláštní atmosféře, jako by sedmadvacetiletá žena v pokročilém stupni těhotenství (ale to bylo obvyklé: mezi lety 1737–1756 je jen výjimečné delší období, kdy by těhotná nebyla) udělovala české politické reprezentaci milost, kterou si nezaslouží.

Měla k tomu důvod, protože nemálo z těch samých mužů, kteří jí nyní skládali hold, činilo před dvěma lety totéž před bavorským kurfiřtem Karlem Albrechtem, jenž se v prosinci 1741, když se na její habsburské dědictví slétli dravci ze všech stran, v Praze nechal prohlásit českým vzdorokrálem na Karla III. Ovšem bez korunovačních klenotů, které byly ve Vídni. Když si je pak Marie Terezie o ony necelé dva roky později vložila ve svatém Vítu sama na hlavu, neměla nejspíš o spolehlivosti Čechů vysoké mínění. O svatováclavské koruně se prý soukromě vyjádřila jako o „bláznově čapce“. Představa o „falešných Češích“ (nejen etnických) pak zůstala trvale v rakouském povědomí a nutno říci, že ne úplně nezaslouženě.

Pokračování článku si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo nebo na Echo Prime po zakoupení předplatného zde.