Češi na cestě od Donatelly k Iggymu
Deníky vyrážejí na exkurzi do muzea ohrožených druhů. Dominik Hašek kritizoval Jaromíra Jágra, skvělá příležitost využít titulkové klišé „souboj titánů“ ovšem zůstala nevyužita.
Třeba to bylo tím vytrvalým deštěm, ale včerejšek ve světle deníků působí jako den značně statický. To pak jeden jako když najde osobnost typu Jiřího Paroubka – pro aktuální dění sice zcela irelevantní, ale mezi čtenářstvem známou a schopnou probudit jakýsi zbytkový zájem. Vytahuje ho dnešní Mladá fronta Dnes, expremiérova strana je podle ní sponzorována šéfem firmy, kterážto sice dluží kde komu, na podporu marginální a neúspěšné politické strany ale peníze nachází. Paroubkově partaji LEV 21 dal 1,3 milionu na kampaň právník Petr Michek a místopředseda strany, generální ředitel firmy geodetické Geodis Brno. „Ještě před pár lety šlo o nejprestižnější firmu v oboru s tržbami kolem půl miliardy korun a ziskem přes 10 milionů. Poté, co před třemi lety převzal firmu nový majitel – pozemkový magnát Miloš Červenka, se léta vitální firma začala nečekaně dostávat do potíží. Podle zjištění MF DNES dluží Geodis státu na sociálním pojištění. Miliony také dlužil soukromým společnostem za nezaplacené faktury a ocitl se v insolvenčním řízení.“ Poměry ve firmě jsou podle deníku podivné, Michek prý v Geodisu vystřídal ředitele, jemuž se nelíbilo, že se ze společnosti vyvádějí peníze. Pokud ale Michek sponzoruje stranu, jejíž je místopředsedou, ze svého, tak je provázanost firmy volnější, než úvod textu naznačuje.
Lidové noviny zas promluvily s Radkem Johnem, kterému do Evropského parlamentu nepomohla ani kampaň založená na příslibu asistenčních karet. Na zisku půl procenta hlasů nachází ale i cosi pozitivního. Dostal 2500 preferenčních hlasů. „Preferenčních hlasů bylo asi 36 procent a pan Pospíšil (Jiří Pospíšil, TOP 09, nejúspěšnější eurokandidát – pozn. red.) měl asi 32 procent preferenčních hlasů. Takže 36 procent je krásný výsledek. (...) Samozřejmě v absolutních číslech je to jinak.“ Těžko se bránit škodolibosti nad tímto završením politické kariéry značně sebevědomého muže, který vytáhl proti dinosaurům, v kategorii pozůstatků pravěku to ale dotáhl jen mezi fosilní hmyz.
Právo dopředu vytáhlo spory mezi dvěma reprezentantkami ANO – ministryní spravedlnosti Helenou Válkovou a její náměstkyní Hanou Marvanovou. „Válková je odhodlaná svou náměstkyni odvolat, aby Babišovi dokázala, že má resort pod kontrolou. Se svým rozhodnutím vyčkávala až do období po eurovolbách, aby veřejnými spory nepoškodila hnutí. Jenže vůbec není jisté, jak se ke sporu obou vrcholných zástupkyň resortu spravedlnosti postaví šéf ANO, byť ani Válková, ani Marvanová nejsou členkami ANO, pouze byly hnutím do funkcí vyslány. Podle kuloárových informací si Babiš se situací na ministerstvu neví rady, protože si není jist, na čí straně je pravda.“
Hospodářské noviny se konflikt na ministerstvu snaží dát do širšího kontextu. Strategií Andreje Babiše podle deníku je dávat šanci ženám, což se hnutí vyplácí. „I když je angažmá žen političek lákavé pro voliče, uvnitř ANO se ukazují i jeho stinné stránky. ‚Babišovy ženy‘, všechny ambiciózní, sebevědomé a mužskému prostředí přizpůsobené, totiž proti sobě spíš brojí, než aby spolupracovaly. V lepším případě se jen přehlížejí. ‚Není mezi námi žádný problém, ale také je pravda, že se nedá ani říct, že bychom byly spojenkyně. Já osobně radši spolupracuji s muži, mám ráda přímost, ženy dost často řeší věci zákulisně,‘ uvádí bez emocí ministryně pro místní rozvoj Jourová.“ No. Ani bych se nedivil, kdyby nad tímhle textem – klausovským termínem řečeno – povytáhly obočí české feministky a v něčem bych jim dal za pravdu. Zdůrazňuje se, že ženy z ANO jsou „ambiciózní a sebevědomé“. To je tedy překvápko. Politika je přeci obecně doména ambiciózních a sebevědomých lidí. Podobné je to s titulkem “Andrej Babiš se obklopil ženami, mezi některými jsou ale spory“. Podobně objevně by působilo i konstatování, že spory existují i mezi některými muži.
Otvírákový titulek Lidových novin hlásí, že „Češi utrácí za nové tváře“. Nejdřív jsem si myslel, že pod ním bude článek o tom, že lidé podporují nové politické strany, ukázalo se ale, že nadpis je třeba brát doslovně – lidi (nebo alespoň ti movitější) dost platí, aby si mohli koupit „nový“ obličej. Text trochu působí jako propagace botoxu. „Češky, a čím dál častěji i Češi, chtějí vypadat co nejlépe. Ročně si nechávají injekce s botoxem aplikovat desetitisíce lidí. (...) Na zákrok si našetří i ženy s průměrnými příjmy. Zájem stoupá i mezi muže. Manažeři například často požadují botoxové injekce do podpaží. Látka brání pocení a oni tak předcházejí neestetickým ‚koláčům‘ na košilích.“ Já bych se za ty koláče na košili zas tolik nestyděl. Moje dcera o nich kdysi trefně poznamenala: „Bez práce nejsou koláče.“ A k tomu „vypadat co nejlépe“ – je dost relativní pojem. Nedávno po sociálních sítích kolovaly fotky Donatelly Versace, která svou vizáž aplikací botoxu a plastikami – předpokládám nezáměrně – přiblížila podobě Iggyho Popa. A jsme u toho. Mně by asi nevadilo, kdybych vypadal jako Iggy Pop, dokonce bych na to byl asi hrdý. V případě řečené Donatelly se věci, domnívám se, přeci jen mají trochu jinak.
