Kde je putinovcům dobře? V neutrálním Rakousku
Zatímco v Bruselu periodicky diskutují ministři zahraničí EU o tom, jak blízko Putinově klice mají jít další kola sankcí, do Rakouska zavítal prezident Putin tento týden na oficiální návštěvu. Nepočítáme-li oslavy vylodění v Normandii, byla to jeho první cesta na Západ od obsazení Krymu. A zatímco ministři a premiéři v Bruselu diskutují o energetické bezpečnosti, snížení závislosti na ruském plynu a „energetické unii“, šéfové Gazpromu a OMV podepsali smlouvu o protažení plynovodu South Stream do Rakouska. Toho plynovodu, který zvyšuje závislost Evropy na ruském plynu, je v rozporu s evropskou legislativou, neboť do něj nemají přístup jiní přepravci. Když mluvil šéf polského PKN Orlen o tom, že Maďaři tento plynovod na svém území postaví navzdory nesouhlasu EU, označil maďarský vztah k Putinovi za „úplné nevolnictví“. Nálada byla žoviální, šéf rakouské obchodní komory například před Putinem vtipkoval o tom, že část Ukrajiny bývala rakouská.
V Rakousku proti návštěvě nikdo nic neměl, tak vypadá tradice rakouské neutrality. Ovšem zatímco s oficiální návštěvy na nejvyšší úrovni jsou obvykle spojeny s doprovodnými akcemi kulturního či intelektuálního charakteru, tato komponenta Putinovy návštěvy proběhla netradičně již v předstihu a bez publicity. Jak informují Lidové noviny, 31. května proběhlo ve Vídni setkání politiků evropských extrémně pravicových stran s ideology ruského eurasianismu, jež organizoval ruský oligarcha Konstantin Malofejev. Ten financuje skupiny blízké Kremlu. Šéfem jeho ochranky býval Igor Girkin/Strelkov, velitel Donbasských lidových milicí na východě Ukrajiny a mimo jiné člověk, který měl pod palcem zadržování rukojmí z řad pozorovatelů OBSE včetně českého podplukovníka Josefa Přerovského.
Mezi hosty byla Marion Maréchal-Le Penová, neteř vůdkyně francouzské Národní fronty, její zahraničněpolitický lídr Aymeric Chauprade, předseda rakouské FPÖ Heinz-Christian Strache, extremisté z Maďarska, Bulharska či Chorvatska a osobnosti se jmény jako kníže Sixto de Bourbon-Parma – lidé znepokojení organizacemi jako Bilderberské fórum by se o tuto partičku měli zajímat dvojnásob. Obsazení z ruské strany bylo ovšem vskutku špičkové: dostavil se Alexandr Dugin. Čím by pro libertariány bylo setkání s Ronem Paulem či alternativní levici setkání se Slavojem Žižekem, tím musela být pro shromážděné pravičáky možnost poslechnout si předního ideologa eurasianismu, hlasatele nutnosti porážky atlantického liberalismu a propagátora „fašismu bez hranic jak naše země a rudého jak naše krev.“
Rakouská neutralita je specifická kultura – země je natolik zakotvená v západních institucích, aby byla považována za součást Západu, a zároveň natolik bezprincipiální, aby byla od dob studené války oblíbeným rejdištěm a útočištěm tajných služeb všech zemí i třeba arabských a íránských teroristů.
„Chceme mít například lepší vztahy s Rakouskem, protože jak máme velmi slušné vztahy se všemi sousedy, ty s Rakouskem zatím trochu zaostávají,“ řekl nedávno v rozhovoru pro Echo24 první náměstek ministra zahraničí Petr Drulák. „Já si dokonce dokážu představit, že bychom s Rakušany dokázali mnohem aktivněji spolupracovat i multilaterálně. Že bychom vedle Visegrádu, který se osvědčil a je dobrý, mohli vybudovat další uskupení, které by zahrnovalo Rakušany, Slováky, Chorvaty, Slovince. Tady je jasný společný jmenovatel: působení na Balkánu.“ Ale jsou tu i další společní jmenovatelé. Vedle i v rozhovoru zmíněné neochoty investovat do vlastní obrany je to (ostatně s tím logicky související) poddajnost vůči Rusku.
Na počátku devadesátých let, v době hodnotového usazování obnovené české demokratické státnosti, u nás vybublávaly všemožné alternativní ideje, jež ve veřejné diskusi nezvítězily. Vedle vlády poststranické demokracie nedefinovaných hnutí to byla i myšlenka zahraničněpolitické neutrality. Byla odmítnuta, zvítězila příslušnost k euroatlantickým strukturám reprezentovaným NATO a EU. Byla stvrzena jako konsensus, který přežil střídání několika politických garnitur. Na pokus snažit se nás byť jen částečně tahat nazpět do, jak ukazují dvě ruské návštěvy ve Vídně, značně zatuchlého prostoru středoevropské neutrality, není vhodná doba teď a ostatně ani jindy. S Rakouskem jistě je potřebné a přirozené mít lepší vztahy – zatím je to země, z níž k nám proudí korupce, a jež má bizarní primát jediné evropské země, jež proti nám v tomto století vedla za státní peníze nepřátelskou kampaň.
