1

Džihád už jen sklízí plody

Témata: ,

Khalid Masood, pachatel londýnských útoků, které už zase překryl pachatel stockholmských útoků, se radikalizoval v jedné z mešit v anglickém Birminghamu. Vyšly pak články, kde si odborníci lámali hlavu, proč právě Birmingham má „nálepku“ centra salafistů a proč má radikální islamismus tak silnou podporu právě v tomhle městě. Je opravdu hodně složité najít správnou odpověď. Ani náhodou to nebude tím, že je to velkoměsto s největším podílem muslimů v Británii, jichž je tam již skoro dvacet pět procent.

Podle doktríny radikálního islamismu jsou hlavními nepřáteli islámu malý a velký Satan, Izrael a USA. Tam by v ideálním případě měly směřovat útoky teroristů. Jenže Izrael je velmi těžké napadnout zvenčí, terorismus byl přenechán Palestincům. Na Spojené státy se podařilo zaútočit citelně vlastně jen jednou, 11. září 2001, a islamisté od dalších útoků na dár al-harb, dům války, ustoupili. Je to nejspíš tím, že muslimů je v USA stále ještě relativně málo, žijí rozptýleně a vedou si docela dobře – také díky tomu, že se nemohou spoléhat na sociální systém. A že jich není moc. Verbovat mezi nimi bojovníky není v USA nijak snadné.

Úplně jiná situace je v (západní) Evropě. Tam lze naopak dle všeho dobrovolníky nalézt poměrně snadno a vlastně se ani není nutné příliš namáhat. V mnohamilionové a stále rostoucí mase evropských muslimů lze spoléhat na efekt samovznícení. Lze mít téměř za jisté, že vzrušující myšlenky na vraždění nevěřících se líhnou v nejedné hlavě radikálního muslima, přičemž bohatě stačí, když k činu, nyní nejčastěji motoristickému, přistoupí jen zlomek z nich. Postupně se západní Evropa dostává do situace, kdy bude s vděčností pohlížet na muslimy, kteří od takových plánů upustí – a nechají to na jiných. Nebo skutečně někdo věří, že útoky přestanou? Až jich přijde víc? Až se stanou v evropských městech – mnohá k tomu mají nakročeno – většinou? Nepustí se pak do sebe? Anebo někdo věří, že to nepovede k napětí ve společnostech, k vzrůstu rasismu, k tzv. populismu, za což je považováno, že stále více Západoevropanů bude mít pocit, že tohle nechce? Ano, objevily se už návrhy, že řešením by bylo o tom neinformovat a dělat, že nic.

Čím si (západo)evropské země tyto útoky vykoledovaly? No ničím zlým. Především svou vlídností a naivitou. Tím, že se v nich tak skvěle žije, že veskrze vlídné a tolerantní obyvatelstvo se má většinou dobře a má z toho často špatný pocit. Dost lidí, kteří na to mají vzdělání, je totiž přesvědčilo, že by se za to měli stydět a že by měli mít pocit viny. Proto umožnili přistěhovalectví bez jakéhokoli výběru, přičemž vítáni byli i různí „aktivisté“, pronásledovaní ve svých původních zemích zlými režimy za islamistický fanatismus. V Evropě se pak bezpečně a dlouho i beztrestně (to se přece jen trochu změnilo) mohli věnovat šíření nenávisti k Západu, který jim k tomu poskytoval přístřeší, sociální dávky a v mnoha ohledech i duchovní podporu. Nic není na Západě v některých kruzích tak sexy jako masochismus.

Dlouhá léta se tato naivita se špatně pochopeným pocitem viny zaměňovala za humanismus. Signály, že něco není v pořádku, bylo vždy snazší a pohodlnější ignorovat a ty, kteří na ně poukazovali, stigmatizovat jako rasisty, xenofoby etc. Západ si dlouho ve věci islámského radikalismu vybíral „menší zlo“ a toleroval i zjevné džihádisty, když nebyli v akci a omezovali se jen na slovní štvaní. Dlouho to jakžtakž fungovalo. Útoků také dlouho nebylo tolik, ještě před deseti lety šlo o pár „spektakulárních“ akcí: 11. září, Madrid 2004, Londýn 2005… Zavedla se přísnější opatření, pak byl několik let zase klid, opatření se zrušila. Džihád také změnil formy: místo velkých věcí přešel na „práci drobnou“ a víru, že čas je na jeho straně. Dnes už může jen sklízet pomalu plody toho, co si Evropané zaseli. Člověk, který tu starou Evropu miloval a stále ji miluje, nemůže zažít bolestivější pohled.

K takovým Evropanům patřila i velká anarchistka s nepoddajným srdcem Oriana Fallaciová, která 11. září 2001 sledovala ze svého manhattanského bytu, jak se v prachu řítí newyorská dvojčata. Bezprostředně sedla a na jeden zátah napsala stostránkový text Hrdost a hněv, ve kterém emotivně vyzývá „svůj“ Západ, aby se probudil a uvědomil si, jaké mu hrozí nebezpečí. „Nemylme se, píše, oni nás chtějí zabít, chtějí nás zbavit našeho způsobu života, naší svobody, naší volnosti, našeho práva žít si podle svého.“

Už dávno má ta žena, která zemřela roku 2006, pověst xenofobky a ve vzdělané společnosti je pomalu nechutné její jméno zmínit v kladném smyslu.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.