Německo pořád se zavřenýma očima

Co o stavu německého státu a společnosti odhalil pondělní teroristický útok v Berlíně? Zprvu se zdálo, že se věci za posledních pár měsíců vyvinuly k lepšímu. Po sérii letních islamistických útoků, které, pravda, nebyly tak krvavé, v Německu a jinde po západní Evropě skoro s železnou pravidelností následovalo vysvětlení, že ten, kdo zaútočil, byl především psychicky narušený jedinec. Dokonce i když přitom křičel Alláhu akbar. Tentokrát policie ještě tentýž den v noci použila slovo útok a ještě v noci to potvrdil ministr vnitra. Kancléřka Angela Merkelová druhý den odpoledne šla na místo zločinu a dala se slyšet, že kdyby se ukázalo, že ten zločin spáchal nějaký žadatel o azyl, bylo by to „odporné“. Ale tím pohled pravdě do očí taky končí.

Už druhý den se v německých médiích šířil syndrom odcházení. Možná si u nás někdo pamatuje, jak když do kin přišel jediný film Václava Havla, natočený podle stejnojmenné hry Odcházení, zavládlo na kulturní frontě ticho. Film se, troufám si tvrdit, většině kritiků nelíbil, jen nebyli schopni to napsat (jeden dobrý důvod: Havel byl ještě naživu, ale už velmi nemocný a křehký, vědělo se, že natočeným filmem si splnil celoživotní sen). Metoda tedy byla: počkat, až film hloupě a útočně zkritizuje nějaký havložrout – ujal se toho například poslanec Vítězslav Jandák –, a už se místo filmu mohlo mluvit o Jandákově vulgaritě. Je to způsob, jak mluvit k tématu, ale nikdy o podstatě.

V Německu se takto už den po teroru mohla pozornost od odpovědnosti vládních politiků a od problému s islamistickým extremismem přenést na opozici, že chce z celé věci vytlouct kapitál. Europoslanec a čerstvě manžel předsedkyně Alternativy pro Německo (AfD) Frauke Petryové Marcus Pretzell si dovolil napsat, že je třeba skoncovat s pokrytectvím a že to jsou „Merkelové mrtví“. Rozpoutala se smršť – nikoliv proti kancléřce, která koneckonců v čele Německa stojí už dvanáctým rokem a na jejíž hlavu primárně jde neschopnost státu deportovat odmítnuté žadatele o azyl, ale proti Pretzellovi. Prokuratura začala Pretzellova slova trestněprávně zkoumat.

Na obranu Merkelové je třeba připomenout, že téměř každé navrhované zostření přistěhovalecké politiky blokují sociální demokraté a Zelení, mají k tomu horní komoru německého parlamentu. Teď po zabíjení na vánočním trhu dostala politika levice už naprosto sebevražedný charakter. Hlavní podezřelý je Tunisan Anis Amri, do Německa přišel loni v létě, zřejmě v červenci, tedy ještě před oficiálním zahájením politiky otevřených hranic. Ale letos mu byl azyl zamítnut, a on přesto dostal status trpěného žadatele (Duldung). Bezpečnostní složky pro boj s islamismem ho evidovaly, měly prý dokonce zachyceno, jak se komusi, zřejmě z Islámského státu, nabízel jako sebevražedný atentátník. Přesto se Amrimu podařilo zmizet policii, kontrarozvědce, o azylových úřednících nemluvě z očí. Na svou obhajobu úřady uvádějí, že salafistů se sklonem k terorismu pobývá v zemi už tolik, že je neusledují. Před pěti lety německá kontrarozvědka evidovala 3800, loni v létě 7500, letos v říjnu 9700 salafistů. Zhruba 1200 z nich považuje za jedince odhodlané k teroristickým činům. Tendence je jasná. A přesto i když „po Berlínu“ přicházejí politici zevnitř křesťanskodemokratické CDU s návrhem, že by nebezpeční salafisté měli nosit elektronické náramky, aby kontrarozvědka o jejich pohybu měla přehled, označí to místopředseda SPD Ralf Stegner za projev „politické demence“. Sociální demokracie, slavná tradiční a hlavně velká strana, mívala ve volbách přes 40 procent, dnes je nad dvaceti, ale zaslouží si spadnout pod dvacet.

Ale ani CDU Angely Merkelové není na výši doby. Dokud se křesťanští demokraté nerozhoupají k tomu, aby po vzoru ošklivého populisty – rakouského ministra zahraničí Sebastiana Kurze – zakázali financování mešit a náboženských spolků ze zahraničí, v tomto případě ze Saúdské Arábie a z Turecka, budou i velké razie proti salafistům jen odřezáváním symptomů, nikoliv léčbou. (Jedna taková před měsícem vzbudila nelibost ministryně pro integraci, samozřejmě za SPD. Doporučila policii, aby postupovala s mírou.) Zatím se prostě v Německu neděje téměř nic. Je to strašné, ale bude asi muset přijít další masakr, aby se začaly ve velkém otevírat oči.

Smutnou tečku obstaral případ řidiče kamionu Lukasze Urbana, jehož Amri nejprve přepadl v autě a pak, nejspíš těsně před útokem nebo během něj, v kabině zabil. Urbanovo tělo a kabina nesou známky boje, Polák se evidentně snažil teroristovi vraždění překazit. Je to příběh, notabene na pozadí pohnuté německo-polské historie, po jakém by se média normálně vrhla. Asi jako když letos v létě tři Syřané spoutali svého krajana teroristu na útěku. Celé Německo mluvilo o „hrdinech z Lipska“ a padaly návrhy na státní vyznamenání (na tomto projektu se potom práce nepohnula, všichni tři totiž přešli do ilegality, někdo říká, že kvůli výpovědi teroristy, podle něhož byli do plánu útoku zasvěceni, někdo říká, že se bojí msty ze strany Islámského státu). V případě Poláka Urbana zatím téměř nic.

Ještě hodinu po masakru veřejnoprávní ZDF hlásila, že „polský řidič“ vjel do lidí, což je vzhledem k praxi německých médií pokud možno neupřesňovat národnost pachatelů zvláštní. Když později Spiegel-Online citoval kondolenci polské premiérky Beaty Szydłové Německu, vypustil první větu, v níž Szydłová zmínila Urbana. Sbírku pro rodinu – po Urbanovi zůstali manželka a sedmnáctiletý syn – musel uspořádat jiný řidič kamionu, Angličan. Jedna Němka zorganizovala online petici, aby prezident Gauck udělil Urbanovi Spolkový kříž za zásluhy, většinu komentářů pod peticí píší Poláci sami. Je v tom podprahová nechuť vůči příliš konzervativním Polákům, nebo nedostatek empatie k Východoevropanům, kteří vypadají jako my, Němci, ale jež považujeme tak trochu za své nezdařené kopie? Evidentně jsou hrdinové a hrdinové.