1 Kam kráčí Česko?

Chybí nám vize i snaha vykročit správným směrem

Témata:

Redakce Týdeníku Echo mě oslovila s žádostí, abych se pokusil odpovědět na celkem šest otázek, které pro úplnost opakuji: „Mění se česká společnost? Ocitá se Česká republika opět na jakési křižovatce? Je pro nás ještě důležitá demokracie? Zapomínáme? Je současné klima v politice a společnosti znepokojující? Kam se můžeme posunout?“

Jako právník jsem velmi váhal s odpovědí na otázky, které jsou zjevně kapciózní, sugestivní, návodné a zavádějící, tedy v oblasti mé profesní působnosti nepřípustné, a tazatel evidentně zná „správnou“ odpověď, na niž očekává její potvrzení. Nuže – v pokušení tato očekávání nenaplnit – pokusím se o nástin vašich i svých odpovědí.

Mění se česká společnost?

Korektní odpověď na proměnlivost české společnosti a její směřování vyžaduje srovnání. S čím? Se kterou historickou etapou – s dobou před-, nebo pobělohorskou? S první republikou? S obdobím čtyřicetileté vlády komunistů? S nadějemi a realitou polistopadového vývoje? Pro všechny modality uvedených srovnání je v případě české společnosti příznačná značná setrvačnost, absence flexibility a jistá zatvrzelost v názorové homogenitě prostupující generacemi po staletí. Jejím typickým rysem byla a stále je nejen značná národní uzavřenost, ale i nedůvěra v instituce, specifická verze defétismu (nevíry v budoucnost), averze k vnějším podnětům a odpor ke všemu odlišnému – zejména k jiným etnikům. Tyto faktory samozřejmě představují živnou půdu pro nejrůznější mesianistické koncepce i falešné osobnosti, a negativním jevem je tedy především malá schopnost české společnosti k zásadním hodnotovým proměnám inspirovaným vnějším okolním světem a jeho duchovními podněty. Názorně to bylo vidět v období, kdy po francouzské revoluci Evropou prochází myšlenkový proud osvícenství inspirovaný Rousseauem a Voltairem, který byl v Čechách zredukován „na národní buditelství“. Odpověď je nasnadě: česká společnost se mění pomalu, nedostatečně a bez integrující vize.

Je současné klima v politice a společnosti znepokojující?

V odpovědi na tuto otázku se patrně všichni shodnou. Důležité je ovšem pojmenovat příčiny celkového úpadku politické kultury v naší zemi za uplynulých 25 let. Soudím, že prvotní příčinou byl již samotný rozpad Československa včetně způsobu, jakým k němu došlo. Krátká existence společného státu v demokratických podmínkách se právě díky tzv. zákazu majorizace ve Federálním shromáždění zasloužila o to, že si vynutila jako základní metodu tvorby většinové politické vůle dialog napříč pluralitním politickým spektrem, vzájemný respekt a toleranci odlišných ideových proudů a hledání společných kompromisů. To jsou elementární předpoklady fungování pluralitní demokracie založené na principech právního státu.

Rozdělení společného státu, navíc bez jakékoli účasti občanské veřejnosti, způsobilo příchod politiky konfrontace, postupné naplňování nepřijatelného principu, že „vítěz může vše“, což vyvrcholilo veřejně deklarovaným principem nulové tolerance (Topolánek). Rozdělení státu dvěma aktéry pod platanem na zahradě vily Tugendhat umocnilo všeobecný pocit veřejnosti o marnosti úsilí o možnostech její účasti na věcech veřejných. Tento pocit byl umocněn způsobem provedení privatizace, vytvářením propastných sociálních rozdílů a příchodem do té doby nepříliš zjevného fenoménu, který lze nazvat sociální úzkostí (strachem z budoucnosti). Za zmínku stojí i přímá a nepřímá privatizace elementárních funkcí státu. Kombinace těchto faktorů navodila patologickou situaci otevírající prostor pro vstup nesystémových (antidemokratických) politických subjektů na politickou scénu pouze za pomoci demagogie a populismu. V posledních dvou letech jsme svědky nárůstu xenofobních nálad, vyvolaných uprchlickou vlnou směřující do Evropy a podporovaných nejen většinovou částí politické reprezentace, ale i hromadnými sdělovacími prostředky, mezi nimiž zhoubnou roli hrají tzv. sociální sítě.

Kam se můžeme posunout?

Předvídat další směřování naší společnosti je obtížné. Vnitřní tenze hrozí další berlusconizací politické scény a vnější faktory – zejména příliv uprchlické vlny ze zemí Blízkého východu a části Afriky – představují reálnou hrozbu nárůstu všech forem extremismu, jimž naše společnost může účinně čelit pouze…

Toto je zkrácená verze článku. Celý text si můžete přečíst v aktuálním čísle Týdeníku Echo

Z nového čísla Konec thatcherismu. Jak volby změnily Velkou Británii

Echo týdne: Vkus Moniky Babišové ● Komentář: Zvrácení svobodných voleb ● Svět: Andrej Babiš na nás uvalil světovou zelenou revoluci ● Kauza: Skrytá, ale stejně reforma ● Civilizace: Hladem ku zdraví?

Anglické odcházení Co bude s Evropou, když Britové řekli exit
Klenot v čase snesitelném Rychlý běh s krumlovskou kartou