Havel patří do Kyjeva. Jak Asanaci rozumějí Ukrajinci?

O tom, že režisér Břetislav Rychlík připravuje pro kyjevské Národní divadlo Ivana Franka Havlovu Asanaci, jsem věděl – díky blízkému vztahu k režisérovi, který tu přiznávám – od začátku, a trochu o výběru hry pochyboval.

Co má Asanace, ta spíše méně hraná a možná i méně „inspirovaná“ Havlova hra z druhé poloviny 80. let, společného se současnou Ukrajinou? Jak asi mohou Ukrajinci rozumět metafoře s projekčním ústavem, který na starém hradě projektuje nesmyslné plány na asanaci podhradí, přičemž střídavě jsou zásahem shora naděje „zaměstnanců“, že z nich snad ona nesmyslnost bude sejmuta, mařeny a zase živeny?

A jak je asi může oslovit jemná havlovská hra s ironií a sebeironií, s odkazy a narážkami, kterým už pomalu přestává rozumět i v kontextu dobře usazený Havlův spolurodák? Havel na Ukrajině, to je jistě záslužné gesto, ale bude to víc než gesto?

Teprve na místě děje, tedy v Kyjevě, v divadle pár set metrů od Majdanu, mi to došlo a Rychlíkově volbě jsem snad porozuměl.

K tomu pochopení přispěl možná ještě víc než samotná inscenace (tu jsem viděl českýma očima, takže mě zajímalo, jak z ní Havel ukrajinsky a jak hrají ukrajinští herci) zážitek z kyjevského Majdanu, procházka mezi symbolickými hroby, kterými je to obří náměstí obkrouženo. I v jasu letního slunce si člověk uvědomí, jakým bolavým stigmatem je tato země poznamenaná. Jak se jí dotýká násilí, bratrovražedná nenávist hnaná až do krve, sebeničivá nesvornost, ve které zaniká skoro každý pokus o nápravu.

Ale na druhé straně, jaká ta země plodí zase patetická gesta, ty nejušlechtilejší lidské a vlastenecké city, z kterých se rodí vzkříšení nadějí, že teď už to bude lepší, protože jaký by takové oběti potom měly smysl?

Tahle amplituda mezi zoufalstvím a vírou v lepší budoucnost určuje víc než dvacet let nelehký život ukrajinské nezávislosti. Těžko říct – respektive necítím se k tomu povolaný – v jaké fázi se nyní nachází. Řekl bych, že ve fázi, kdy euforie skončila a nyní je po „mejdanu“, ale nikdo neví, jestli ta hlavní kocovina je už pryč, nebo se – třeba zase – dostaví s ještě větší silou. Což pak v ukrajinské dějinné logice povede k dalšímu hrdinskému vzedmutí pokusu o nápravu. Jako za Oranžové revoluce 2004 nebo před necelými dvěma lety, jak máme v paměti.

A je svým způsobem fascinující a nečekané, jak právě tohle – samozřejmě v odstíněnější a česky tlumenější podobě – je přítomno v Havlově Asanaci. Ta samozřejmě není ani trochu prorockým opisem ukrajinské reality, jak by také mohla být?, a bylo by nesmyslné ji tak inscenovat. O to se ani Rychlík nesnažil, i když „něco“ z reálií se objevit přirozeně muselo a poznal to i Čech na představení: třeba rozházené pomeranče po třetím jednání, které končí velkolepou a zničující pitkou. Havlova metafora je nadčasová právě v tom, jak se v ní skepse a naděje, nihilismus a entusiasmus proplétají a jak rafinovaně a promyšleně autor dává promluvit různým variantám postojů a jejích konsekvencí.

Vždycky má člověk na výběr mezi mravním postojem a zbabělostí, mezi charakterem a konformitou. Havlovský projekční ústav je zkušební laboratoří společnosti, která je přitom stále něčím deformována a křivena. Sami „zaměstnanci“ se na tom podílejí, i když každý se snaží z této pasti uniknout. Rozehrávají přitom své strategie, jsou cloumáni svými ctižádostmi, sklony, vášněmi – a pohlavním pudem, jak z ní – v kruzích, které mají Havla přečteného – slavné Renatino zvolání, kterým se hra končí: „Já mám také pohlavní pud!“.

Komično je umocněno smutkem a pocitem absurdity, intelektuální analýza často slouží jako výmluva k pasivitě a rezignaci. Asanaci, tedy „přestavbu“, což bylo významné slovo v době vzniku hry, jíž má být podrobeno staré „nehygienické“ podhradí, potřebují především lidské charaktery. Aby k něčemu aktivnímu přispěly, musí najít samy sebe.

Tak myslím Rychlík chtěl pro Ukrajince Havla adaptovat. Toho Havla, který jako politik a angažovaný člověk podporoval nezávislou a demokratickou Ukrajinu a chápal její obtíže i ambice. Ano, lze předpokládat, že před dvěma lety by stál na straně Majdanu a možná by jej přijel osobně podpořit. To ale již nemohl.
Jako dramatik ale věděl, že každé konání má svou ambivalenci a je provázeno iluzemi, chybami a možnostmi selhání, které ale nemají být argumentem pro rezignaci na onu naději. Tak, měl jsem pocit: herci text hry přijali a snažili se hrát. A diváci na premiéře v pátek 10. června, jíž jsem měl čest se zúčastnit, pochopili.

Havel patří do Kyjeva.

Вацлав Гавел: Санація
Націона́льний академі́чний драмати́чний теа́тр і́мені Іва́на Франка́
Режисер-постановник – Бржетіслав Рихлік (Чехія)
Художник-сценограф – Мартін Черни (Чехія)
Художник по костюмах – Маркета Сладечкова-Ослзла (Чехія)
Автор оригінальної музики – Матєй Кроупа (Чехія)
Художник по світлу – Євген Головін
Асистент режисера – Діана Ковтуненко
Звукорежисер – Олег Чорний, Павло Наталушко

Cesta autora článku na Ukrajinu se uskutečnila díky Českému centru v Kyjevě.