ANO, věřím. A vy byste měl taky!
Po otevření dnešních novin je nutno počítat s ovanutím českým poklidem, při pátku může jeho charakteristický odér být vlastně docela příjemný, slibuje povlovnost přechodu do víkendového režimu.
Mladá fronta Dnes otevírá žebříčkem měst, kde se v Česku nejlépe žije. Na prvním místě Jablonec nad Nisou, pak Prachatice a Humpolec. Klidně. Právo má na první straně titulek, jehož první část mě docela navnadila. „Hradní stráž dráždí doktory a piloty“, proud obrazů možných podob toho dráždění ovšem zastavil uzemňující dodatek. „Chce také příplatky“. Proč musí skoro vždycky nakonec jít o ty peníze? Podle stejného deníku „Šikana na internetu hrozí více mužům než ženám“, k tomu závěru došli výzkumníci z Gender Studies. „Muži se například častěji než ženy seznamují či komunikují s neznámými lidmi a následně se s nimi bez jakékoli předchozí zkušenosti či zjištění dalších informací scházejí‘. V reálném chování jsou to muži, kteří na internetu provozují více rizikových aktivit, mají vůči nim větší toleranci, ale cítí se přitom bezpečněji a méně ohroženě. Tento pocit posiluje skutečnost, že přes internet nemůže přijít fyzické napadení. Posiluje v tom ale i stereotyp, že jsou silnější než ženy, a to i v prostředí internetu. (...) Celkovou zkušenost s vystupováním pod falešnou identitou mají signifikantně více muži (51 procent) než ženy (31 procent). Nejčastěji si lidé mění věk a až poté vystupují jako fiktivní osoba, osoba jiného pohlaví, případně osoba z blízkého okolí.“ Ti nejrafinovanější se pak vydávají za osobu jiného pohlaví z blízkého okolí.
V Lidových novinách je rozhovor se Severokorejcem Sin Tong Hjokem, který se narodil v koncentračním táboře, vyrůstal v něm, podařilo se mu uprchnout. „Z tábora jsem utekl v roce 2005, ale svým způsobem jsem ho ani teď, po těch deseti letech, neopustil. Jezdím po světě a všude mluvím o životě v táboře. Moje tělo je venku, ale hlava a mysl zůstávají v táboře. Stále se cítím, jako bych tam byl. A mezi tělem a hlavou jsou proměny mého srdce. Změna může být velmi dlouhá cesta. (...) Bolest přetrvává, ale mírní se. Ještě před třemi lety mě trápily neustálé a nesmírně děsivé noční můry, každý den s sebou přinášel hrůzu a neodbytné vzpomínky. Hrozivé sny o táboře se mi zdají dodnes. Ale je jich o trochu méně.“ Jak asi tuhle situaci ovlivňuje to, že o zkušenosti tábora mluví téměř každý den? Udržuje to ty vzpomínky živé nebo se z nich tím neustálým líčením stává nějaká z distance vnímaná historie?
V Hospodářských novinách píše Adam Černý o výročí odjezdu tisíců východoněmeckých emigrantů ze zahrady západoněmeckého velvyslanectví v roce 1989 i nedávné výročí Mnichovské dohody. V dnešním Česku konstatuje „nedocenění stavu, kdy Česko se všemi svými sousedy přátelské vztahy. Protože Mnichovská dohoda byla mimo jiné možná právě proto, že tehdejší Československo mělo sice spojenecké smlouvy, ale žádného souseda, snad s výjimkou Rumunska, nemohlo pokládat za přítele. Současný stav není žádnou samozřejmostí a vzhledem k našim dějinám je stále ještě příležitostí, kterou by byla chyba promeškat. (...) Pokaždé, když někdo začne zhurta o národních, zvláště českých, měl by na několik vteřin pomyslet na to, jak by to vypadalo, kdyby se o národních zájmech ve stejném duchu a se stejnou argumentací začalo mluvit v Berlíně.“
Ve stejném deníku Jindřich Šídlo předkládá vlastní verzi toho, jak by mohl vypadat ten slavný manuál, v němž kandidáti ANO najdou instrukce pro případ, že by jim někdo položil nepříjemnou otázku. „Pro skutečně krizové situace doporučujeme následující postup. Věříte Andreji Babišovi, že skutečně nikdy nespolupracoval s StB? Samozřejmě a vy byste měl taky. Nemáte opravdu pochybnosti? Samozřejmě že nemám. A nemáte na to nějaký názor? Samozřejmě že nemám. Vlastně mám. A jaký? Stejně jako řada členů našeho hnutí jsem pracoval v podniku zahraničního obchodu a jsem si stoprocentně jist, že žádná taková podmínka nehrála v mé práci žádnou roli. Už před třiceti lety jsem to jasně řekl svému řídícímu důstojníkovi, který to také deklaroval jako svědek u soudu. Dáte si koblihu?“
Předávkování něhou hrozí čtenářům Blesku. „Jihlavská zoo slaví odchov dvojčat pandy červené. Pohlaví roztomilých medvídků, kteří si získávají stále větší přízeň návštěvníků, je nadále zahaleno tajemstvím.“ Nevinná mláďátka. Ale čas... vždy ho znáte. Nebude to dlouho trvat, vyrostou, závoj tajemství fuč a budou nám přes facebook posílat svoje polonahé fotky. Pandy!
