Svobodu mají 15 let a už jim leze na nervy

Svobodu mají 15 let a už jim leze na nervy 1
Blogy
Tomáš Nídr
Sdílet:

„Chci věnovat tuto cenu svým krajanům Mexičanům. Modlím se za to, abychom dokázali najít takovou vládu, jakou si zasloužíme,“ pronesl před celým světem režisér Alejandro Gonzáles Iñárritu po té, co obdržel ve svém oboru Oscara za svůj vynikající film Birdman.

Spoluobčanům promluvil z duše, protože současné politika se jim hnusí. Zato prezident Enrique Peña Nieto mu řádně vyčinil. Ale co nadělá. Mexickým sloganem posledních měsíců je v ulicích i na internetu větička „Ya me cansé“ (Už jsem se unavil), kterou zoufale pronesl dnes už bývalý ministr spravedlnosti Jesús Murillo Karam loni v listopadu.

Novináři ho tehdy grilovali při tiskovce na téma, které republikou otřásá už půlrok: kam se podělo 43 studentů z internátu Ayotzinapa. Policie je zadržela při divoké demonstraci, ale z vězení zmizeli. Ví se, že je muži zákona na starostův rozkaz předali do rukou místní mafie, jejíž zabijáci mladíky doslova a do písmene vymazali z povrchu zemského. Jenže ministr se samým mlžením pod náporem otázek tak unavil, že ke své smůle vymyslel národu nové heslo.

„Ya me cansé“ se stalo vyjádřením mexické nechuti k politice, která srostla s organizovaným zločinem v jeden celek. Země je globálně největším překladištěm drog na cestě do USA a Evropy a při bojích o kontrolu nad tímto lukrativním trhem tu v posledních osmi letech zahynulo násilnou smrtí na sto tisíc lidí. V umění korupce by se od tamních představitelů státu mohli doučovat i naši Mazánek s Kolibříkem. Přes slušný makroekonomický růst posledních let stále miliony obyvatel žijí v bídě. Mexičané už jsou zoufale otráveni z toho, jak si je volení představitelé se svými kumpány z galerky natírají na tortillu.

Jenže co s tím? Demokracii mají na jih od Rio Grande velmi krátce, protože dominance jedné státostrany skončila teprve v roce 2000, ale všechny tři hlavní partaje se stihly umazat mimo jiné masivním nakupování hlasů v době voleb. Demonstranti volají po nových lidech v politice, ale jakmile se do ní někdo odváží vstoupit, hned se mu od ostatních dostane odsudků za hochštaplerství. Jenže kde jinde hledat životobudič pro unavenou mexickou demokracii?

Dění na druhé straně Atlantiku je jen vyhrocenější podobou trendu, který zasáhl tu část planety, kde si lidé skutečně mohou vybírat své vládce. Ekonomická krize, která už přece jen pominula, se nyní projevuje v epidemicky se šířícím únavovém syndromu. Zavedené strany, které si byly jisté svou nesmrtelností, se zdají pod jejím dopadem vyhořelé. Téměř bez odporu umírají před očima.

V jižní Evropě voliči sahají po radikálně levicových stranách, které se s upřímným nadšením hlásí k pozapomenutým poučkám marxismu. V Řecku už jsou u moci a ve Španělsku k ní mají nakročeno. I když z Venezuely, kde panují jejich ideologičtí compañeros, podle prázdných regálů vidíme, že podobné přerozdělovací režimy končí hospodářskou katastrofou.

V západní Evropě zase sílí xenofobní strany, jejíž nechuť k cizímu bývá maskována do společensky přijatelné formy odporu vůči EU. Nejviditelnější je francouzská Národní fronta, ale podobná uskupení si postupně ukrajují vliv i v liberálním Beneluxu nebo ve Skandinávii i s jejími sociálními vymoženostmi. I ve Velké Británii šlape konzervativcům na paty poněkud obhrouble působící Strana nezávislosti Spojeného království. Dalším projevem únavy ze starých pořádků je vzestup separatistických seskupeních, ať už se jedná o Skoty, Katalánce nebo Vlámy.

Ve střední Evropě, která se k demokracii vrátila teprve před čtvrtstoletím, je sešup její kvality ještě rychlejší. Nejvíce se to projevuje v autoritářských manýrách maďarského premiéra Viktora Orbána. A u nás dal národ najevo svojí napruzenost nad svobodou tím, jak naivně věří byznysmenovi Andreji Babišovi, že on není žádným politikem a že jako schopný manažer dá firmu „Česká republika a.s.“ rychle do kupy. Jen ho přitom musí všichni poslouchat na slovo a hlavně mu pořád nepřipomínat ty jeho mnohočetné střety zájmů.

Co z těchto modelů vybrat jako lék pro mexickou demokracii, jejíž struktury jsou prorostlé s podsvětím? Člověk se to skoro pro to poraženectví stydí na klávesnici naťukat, ale všechny výše popsané medikamenty k žádným dobrým koncům nevedou. Přes všechno špatné, co se dá o tradičních partajích napsat, jsou proti svým výše načrtnutým alternativám zlaté.

Spásné řešení odnikud nepřiletí. Demokracii je nutné vylepšovat malými krůčky v rámci už zavedených pořádků, které se po desetiletí ve světě ukazovaly jako funkční, ale v poslední době tak děsivě zdegenerovaly. Jenže říkejte to lidem, kteří jsou současnou formou správy věcí veřejných otrávení a proti systému masově brojí v ulicích i jednotlivě na předávání Oscarů. Jednodušší se je k nim přidat a volat „Ya me cansé“.

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit