1

Ticho kolem Islámského státu

Témata:

Ruské ministerstvo obrany v pátek uvedlo, že během náletu na poradu velitelů Islámského státu byl možná zabit i jeho nejvyšší představitel Abú Bakr Bagdádí. Islámský stát, největší strašák západního světa, je pseudostátní subjekt s mnohem větším počtem členů i rozsáhlejšími možnostmi, než kdy měla al-Káida, přesto se zpráva o možné smrti jeho šéfa na titulních místech českých i zahraničních serverů dlouho neohřála.

Důvodů pro to je víc: Bagdádí byl, podobně jako před ním bin Ládin, za mrtvého prohlášen už několikrát a samotný nálet se podle Rusů odehrál už 28. května. Od té doby prý zprávu o Bagdádího smrti prověřují a získat relevantní informace z nepřehledných válečných oblastí Sýrie je tradičně obtížné. „Neviditelný šejk“, jak lídrovi IS údajně přezdívají jeho vlastní bojovníci, také zdaleka není tak vděčná mediální figura, jako byla předchozí inkarnace globálního padoucha Usáma bin Ládin. Existuje pouze několik jeho fotografií a videozáznamů, na rozdíl od Usámy o něm nekoluje dobrodružná (byť, jak se ukázalo, chybná) legenda, že se skrývá někde v jeskyni na divokém pákistánsko-afghánském pomezí, nýbrž se pouze předpokládá (a možná opět nesprávně), že je vcelku fádně zalezlý kdesi v obklíčené syrské Rakce.

Kolem boje proti Islámskému státu vůbec panuje zvláštní situace. Zničení tohoto bizarního útvaru na syrském a iráckém území si kladl jako jednu z priorit Donald Trump, o nelítostném postupu proti islamistům jsme po pařížských útocích z roku 2015 slyšeli z úst francouzského prezidenta a dalších evropských politiků. Teď se zdá, že konec Islámského státu je skutečně na dosah: v Iráku drží radikálové z významných pozic už pouze část centra Mosulu, v Sýrii se utahuje smyčka kolem jejich hlavního města – Rakky. Přesto se v poslední době Islámský stát dostane na přední strany světového tisku prakticky jen v případě dalšího teroru na území Západu, jako byly poslední útoky v Londýně. Ty Islámský stát z propagandistických důvodů vždy označuje za vlastní operace, přímou souvislost se však ne vždy podaří dokázat.

Jinak, kromě občasných kusých zpráv z iráckých a syrských frontových linií, vládne ohledně války s IS v západním zpravodajském prostoru relativní ticho po pěšině. Důvodem nepochybně může být celková únava veřejnosti a koneckonců i médií z šestnácti let boje proti islámským fanatikům. Blížící se porážka IS – či zabití jeho lídra – se leckomu jistě zdají jen dalšími zastávkami na cestě bez konce. Přesto by si tato válka zasloužila větší pokrytí. Jde o konflikt s režimem či organizací, která svou nenávist ke svobodnému způsobu života vyjadřuje a realizuje způsobem, jenž v moderních dějinách jen těžko najde obdoby. Ani Adolf Hitler nebyl v Mein Kampf tak brutálně otevřený, co se vlastních záměrů týče, jako to činí propagandisté Islámského státu ve videomateriálech a tiskovinách (například v anglicky psaném magazínu Dabiq.)

Je také třeba připomínat, že přes veškerou leteckou podporu a technickou pomoc Západu a částečně i Ruska nesou tíhu boje proti fanatikům místní síly, často většinově rovněž složené z lidí muslimského vyznání. A krvácí u toho způsobem, jakým žádná z armád bohatých západních států nekrvácela minimálně od Vietnamu. V době, kdy byl Islámský stát ještě mediální atrakcí, postupoval na všech frontách a velká média s chutí informovala o každé další spektakulární ohavnosti, jíž se islamističtí bojovníci dopustili na zajatcích a civilistech, to bylo několik tisíc špatně vyzbrojených kurdských povstalců, mužů i žen, kteří Islámskému státu vyrvali pohraniční město Kobani a poprvé obrátili průběh války. Zemřela jich tam polovina. Ztráty iráckých bezpečnostních sil se od roku 2015, kdy tlačí islamisty zpátky, počítají na více než šestnáct tisíc mrtvých. To je za dva roky pětkrát víc než ztráty vojenské supervelmoci USA za šestnáct let intervence v Afghánistánu. Tato čísla a tyto události je třeba si uvědomit pokaždé, když uslyšíme věty o tom, že obyvatelé válkou a terorem nejvíce zasažených zemí utíkají do evropského bezpečí, místo aby se radikálům postavili se zbraní v ruce. Ano, mnozí skutečně prchají. Tak jako se z válečných oblastí utíkalo již mnohokrát. Ale nechávají za sebou desítky tisíc svých blízkých. A ti neutíkají, ale válčí v podmínkách, jaké si většina obyvatel Západu nedokáže představit. Pokud se jim povede tento či příští rok sprovodit se světa režim, který, jakkoliv to nebylo v jeho silách, otevřeně deklaroval za svůj cíl zničení západní civilizace a vyvraždění většiny jejích obyvatel, bude to především jejich vítězství. Jistá míra vděku a snad i respektu z naší strany by pak jistě byla na místě.  

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.