Co bude dělat nový prezident USA?

Seznam těch, kteří usilují o nominaci do amerických prezidentských voleb, se zkrátil na pětici ve složení Trump, Cruz, Kasich, Clintonová a Sanders. Mezi demokraty je už téměř jasno, ale v případě republikánů nemá favorit Trump úspěch stále zdaleka jistý. Nejistá je u něj vlastně i řada dalších věcí. Jaký prezident by vůbec byl z hlediska bezpečnostní politiky? A jaký postoj k této problematice zaujímají zbývající kandidáti?

Když se roku 2008 rozhodovalo o nástupci prezidenta George W. Bushe, kampaně a debaty se točily zejména kolem vnitropolitických témat. Ekonomická krize, banky, zaměstnanost, pojetí zdravotní péče či otázka (ne)rovnosti, to vše byly oblasti, v nichž Barack Obama přinesl velké vize a vzbudil naděje. A bylo veřejným tajemstvím, že zahraniční a bezpečnostní politika není zrovna jeho nejsilnější stránkou. Koneckonců proto pak přijal do týmu svou největší soupeřku Hillary Clintonovou, která jej nyní chce v Bílém domě nahradit.

V těchto prezidentských volbách však tematika bezpečnosti opět nabrala význam, což logicky souvisí s neklidnou situací ve světě. Když dnešní nájemce Oválné pracovny nastupoval do své funkce, mezinárodní situace měla k ideálu jistě daleko, určitě však byla mnohem klidnější než ta, kterou převezme Obamův nástupce. Války na Středním Východě, napětí ve vztahu Západu a Ruska (a to nejen kvůli Ukrajině) či ambice Číny, to budou nepochybně hlavní témata, jimiž se nový americký prezident bude muset od začátku zabývat.

S tím samozřejmě souvisí i problematika amerických ozbrojených sil. Pentagon musel nemálo šetřit, zátěž na něj kladená se však spíš zvětšovala. Od americké armády, letectva a loďstva se očekává, že budou útočit na teroristy po světě i odstrašovat potenciální soupeře, jako je Rusko a Čína. Stále častěji však zní varování, že americký vojenský náskok se zmenšuje a že přibývá oblastí, ve kterých Amerika ve skutečnosti zaostává.

Jaká tedy bude bezpečnostní politika budoucího amerického prezidenta? Zajisté nejjednodušší předpověď se týká Hillary Clintonové, která (pokud se nepřihodí něco opravdu mimořádného) získá nominaci za demokraty. „Obamova“ zahraniční a obranná politika totiž byla daleko spíš její, takže lze očekávat, že v případě jejího zvolení by nenastala takřka žádná změna. Amerika by se na Středním Východě angažovala jenom omezeně a zaměřovala by se hlavně na Pacifik, byť by částečně obnovila vojenskou přítomnost v Evropě.

To by zřejmě zahrnovalo i dislokování většího počtu amerických vojáků ve střední a východní Evropě, což koneckonců zohledňuje už rozpočet Pentagonu na příští rok. Určitě by však nešlo o síly tak početné, jak požadují pobaltské státy a Polsko. Boj proti Islámskému státu by nadále vedlo převážně letectvo, případně speciální jednotky, avšak rozsáhlejší pozemní operace by se neprováděly. Dá se ale očekávat větší podpora pro námořnictvo, které by mělo nést hlavní tíži mocenského soupeření s Čínou ve východní Asii a Pacifiku.

Možnost, že by se prezidentem stal Bernie Sanders, je podle většiny expertů téměř vyloučená, ale jelikož tyto volby již rozmetaly spoustu „jistot“, nelze ji zcela opominout. Senátor Sanders jakožto „socialista“ (přestože toto slovo má v USA trochu jiný význam než u nás) se zaměřuje skoro výhradně na vnitropolitická témata, zatímco bezpečnost a obrana u něj patří až na konec žebříčku priorit, byť své postoje nějak vyjádřit musel.

Zřejmě nebude překvapivé, že Sanders mluví zejména o diplomacii a mezinárodní spolupráci, kdežto nasazení ozbrojených sil označuje za poslední (a implicitně špatnou) možnost. Přislíbil sice pokračování boje proti terorismu a Islámskému státu, avšak podle jeho názoru by v tomto boji USA neměly hrát vedoucí roli. Obranný rozpočet by patrně hodně seškrtal a lze soudit, že pod jeho vedením by se Amerika z mezinárodní scény nápadně stáhla. V tomto smyslu je tedy oprávněné popsat Sanderse jako levicového izolacionistu.

Za izolacionistu, byť samozřejmě pravicového, je někdy označován také Donald Trump, který z tohoto hlediska představuje také největší „hádanku“. Hlavním tématem z oboru bezpečnosti, o němž Trump mluví, je ilegální imigrace, kterou by chtěl zablokovat pomocí zdi na hranicích s Mexikem. Jeho názory na další otázky jsou vesměs poněkud vágní, ale přesto lze také z nich vyvodit jakousi povšechnou koncepci bezpečnostní politiky.

Prezident Trump by asi opravdu byl (víceméně) izolacionistou, byť jiného druhu než Sanders, který by chtěl omezit zahraniční angažmá USA všeobecně a k vojenské síle by asi sahal velmi neochotně. Naopak Trumpův postoj lze shrnout asi tak, že USA by neměly ve světě zasahovat příliš, ovšem pokud se objeví ohrožení amerických zájmů, potom je třeba proti nepříteli udeřit zničujícím způsobem. Trump proto opakovaně požaduje zesílení bombardovacích náletů proti Islámskému státu, a to v úzké spolupráci s Ruskem.

Vztah vůči Rusku ale reprezentuje i téma, které Trumpa jasně odlišuje od ostatních kandidátů, jelikož ambiciózní miliardář dal nejednou najevo své sympatie vůči Vladimiru Putinovi a jeho krokům. Kritizuje americké postoje k Ukrajině a v Sýrii by preferoval spolupráci s Asadovým režimem (což je koneckonců postoj, který se na Západě šíří stále více). Vedle tvrdého postupu vůči islamistům však lze od Trumpa čekat i neústupnost ve vztahu k Číně, jež je častým cílem jeho slovních výpadů především kvůli ekonomické politice.

Dosud nejnovější Trumpův výrok v oboru bezpečnosti, který vzbudil rozruch, se týkal NATO. Titulky v médiích hlásají, že miliardář „zpochybnil“ členství USA v Alianci, což je ale značně zjednodušující. Amerika by podle Trumpa měla „přehodnotit“ členství a přispívat do rozpočtu NATO méně než nyní. Rovněž kritizoval evropské státy, že na svou obranu dávají příliš málo, s čímž se ostatně dá jen velmi těžko nesouhlasit.

Pokud jde o americké ozbrojené síly, Donald Trump zatím příliš konkrétní nebyl, jelikož i pro něj se zjevně nejedná o prioritní téma. Uvedl, že je zastáncem zrušení kontroverzního projektu letounu F-35, ale je otázkou, zda je takový krok v současnosti reálně proveditelný. Opakovaně ale přislíbil výrazné navýšení výdajů na obranu, v čemž se (zřejmě nikoli překvapivě) shoduje se svými dvěma soupeři v boji o republikánskou nominaci.

Nejvíc o své bezpečnostní a obranné politice uvedl Ted Cruz. Silně věřící Texasan si dokonce s Trumpem docela „notoval“, pokud jde o zesílení vojenských operací proti Islámskému státu. Podpořil i vyslání početnějších pozemních jednotek, staví se ovšem rezervovaně ke spolupráci s Moskvou. Celkově se však od izolacionisty Trumpa zásadně odlišuje tím, že volá naopak po silnějším angažmá USA na mezinárodní scéně. Amerika má být opět nepochybným globálním lídrem a nemá váhat s nasazením svých vojenských sil.

Podobné postoje deklaruje také ohijský guvernér John Kasich, ale mezi ním a Cruzem existují i některé důležité rozdíly. Cruz je (navzdory svojí ostentativní křesťanské víře) spíš pragmatik a realista, a proto by dbal zejména o hájení konkrétních amerických zájmů. Např. již uvedl, že pro arabské státy preferuje „stabilitu“, resp. sekulární diktátory. Kasich naopak zastává pozici, jež má povahu spíše idealistickou a preferuje obranu a šíření amerických hodnot. USA vedené Kasichem by se tak zřejmě dále snažily „exportovat demokracii“.

Rozdíl mezi Cruzem a Kasichem se dá zaznamenat také ve vyjádřeních, jež se týkají rozpočtu Pentagonu a úlohy amerických ozbrojených sil. Kasich totiž patří k „rozpočtovým jestřábům“, kterým jde zejména o úspory vládních výdajů, takže by vojákům asi nepřisypal tolik jako jeho texaský soupeř. Kasich často mluví o kooperaci se spojenci a zasazuje se, aby moderní zbraně z USA směřovaly do zemí, jako je Japonsko a Polsko.

Politika prezidenta Kasiche by tudíž byla (relativně) podobná politice prezidentky Clintonové, zatímco Cruz by přinesl znatelnou proměnu a Trump takřka revoluci. V případě excentrického miliardáře je však třeba dodat, že se všechny tyto úvahy mohou projevit jako liché. Není málo těch, kdo soudí, že Trump svou radikální rétoriku po vstupu do Bílého domu takříkajíc „nechá na prahu“ a bude vcelku konvenčním prezidentem. Nabízí se srovnání s Ronaldem Reaganem, který jako kandidát rovněž čelil extrémně silné „palbě“ médií.

Také bychom neměli zapomínat na faktor „černých labutí“, tedy nečekaných událostí. Vždyť i při nástupu George W. Bushe v roce 2001 se často tvrdilo, že Amerika s ním v čele vstoupí do jakési éry „nového izolacionismu“. A třeba by to tak i bylo, nebýt 11. září 2001, které změnilo úplně všechno. Takže také nový prezident USA bude možná muset čelit zcela novým výzvám, kvůli kterým z původních plánů mnoho nezůstane.