Projděte se po lágru: Vzniklo online muzeum gulagu
ONLINE PROHLÍDKA GULAGU
ROZHOVOR
Že byly sovětské pracovní tábory gulag peklo, víme díky knihám Alexandra Solženicyna a dalších. Jak ale skutečně baráky v táborech pro tisíce vězňů, ze kterých nevzniklo žádné muzeum ani památeční místo, vypadaly, nyní představuje sdružení Gulag.cz. Ve čtvrtek totiž spustilo online muzeum sovětských lágrů na adrese gulag.online, ve kterém nabízí 3D prohlídku dnes zapomenutého a tajgou zarostlého tábora na Sibiři. Návštěvník online muzea se může virtuálně projít po zrekonstruovaném táboře a prohlédnout si vizualizaci 3D předmětů, nalezených v táboře. Podle předsedy spolku sdružení Gulag.cz a rusisty Štěpána Černouška jde v celosvětovém měřítku o jedinečný projekt.
Jaký je rozdíl mezi koncentrákem a gulagem?
Sovětský systém gulagů nebyl primárně vyhlazovací, nacistický ano. Gulagy trvaly déle, zemřely tam podle různých odhadů až dva miliony lidí. Jednotlivých táborů bylo okolo 30 tisíc, nacistické tábory takových čísel nikdy nedosáhly. Ale protože byly nacistické tábory vyhlazovací, dosáhly většího počtu obětí. Sovětské gulagy i nacistické koncentráky mají ale spoustu společných fenoménů. Třeba to, že tam zavírali lidi z politických i národnostních důvodů. Zvláště sovětský režim koncem třicátých let vedl cílené operace proti Polákům, německé menšině a proti Čechům žijícím na Ukrajině.
Nyní spouštíte online muzeum gulagu. Co návštěvníka čeká?
Nynější spuštění Online Gulagu je zásadní rozšíření toho, co jsme na webu měli dodnes a doplnění o detailní mapové podklady a kontext příběhů československých obětí sovětských represí. Jde o kompletní 3D model lágru podél železnice, kterou budovali vězni mezi městy Salechard a Igarka. Můžete se podívat do každého jeho baráku se všemi detaily, včetně výbavy, paland a tak dále. Jde o první muzeum svého druhu na světě, nikdy nikdo takhle virtuálně reálný gulag dle podoby, kterou měl, nezrekonstruoval. Příběhy pamětníků československých obětí, které ilustrují život v táboře, zpracovali kolegové z Ústavu pro studium totalitních režimů, který je vedle Gulag.cz spolupartnerem muzea. Plánujeme to rozšířit i o příběhy dalších národností, například Poláků a Maďarů. Pro online muzeum využíváme asi rok starou technologii WebGL. Umožňuje, abyste měli 3D prohlídku přímo ve vašem prohlížeči, což znamená, že si nemusíte stahovat nový program ani aplikaci
Jak ten model vznikal?
Rekonstruovali jsme gulag na základ našich expedic na místa dnes opuštěných táborů. Zjišťovali jsme, v jakém stavu tábor je, jak se zachovaly budovy, nakreslili si plánky, zaměřili tábor, udělali fotky a videa a našli, co se dochovalo. Jde vlastně o terénní a trochu archeologickou práci.
Nebylo to frustrující, být na místě takového pekla?
Místa gulagů jsou daleko od civilizace, zarostlé v tajze, se zbytky ostnatého drátu. Přesně nevíte, kde je tábor, tak moc je zarostlý. Jsou to temná místa, kde člověk pochybuje o tom, jestli má smysl na taková vůbec chodit. Během expedice věnuje veškerou energii tomu mapování, nalezení místa táboru, přežití v divočině, ve které je tři týdny bez známky civilizace. Člověk se tak soustředí na práci, že temnota těch míst na něj dolehne až ex post po expedici. Bývám z toho pár dní až týdnů po návratu trochu vyřízený.
Jak ty tábory dnes vypadají? Některé jsou opuštěné desítky let.
Některé tábory se zachovaly v poměrně dobrém stavu. Devět měsíců v roce tam mrzne, jsou dobře zakonzervované. Je to dáno i tím, že vedou podél železnice, která prochází polární pustinou. Poblíž nejsou žádná města ani vesnice, proto tábory místní dávno nerozebrali. Některé baráky v táborech jsou v překvapivě dobrém stavu, takže v online muzeu máte možnost podívat se na panoramatické fotky současného stavu těch baráků.
Kromě fotek a videí jste z expedic přivezli i hmatatelné památky po vězních.
Ano, překvapilo mě, že se v některých táborech dochovaly i věci denní potřeby vězňů, včetně písemných dokumentů, obálek a deníku vězně, některé jsou i čitelné. Ale v té tajze to podléhá zkáze, nikdy nevíte, kdy se propadne střecha a už to navždy pohřbí tyto předměty. Nebo se stane, že to lovci nebo rybáři použijí na podpal. Zažil jsem, že jeden rybář vzal kotle z táborové jídelny a udělal si z nich květináče u svého domu na břehu Jeniseje. Pomalu tak mizí hodnota těch památek. Některé jsme ale zdokumentovali a jejich podobu dali na web.
Říkal jste, že táborů existovalo skoro třicet tisíc. Existoval nějaký typický model lágru, nebo se od sebe lišily?
Gulag měl mnoho podob, trval čtyřicet let a geograficky byl rozšířen od Kavkazu po Čukotku. Jednotlivé tábory se od sebe lišily i v rámci jednoho období. Tábory, v nichž se dočasně těžilo dřevo, tvořily třeba jen stany a zemljanky. Jiné tvořily budovy z kamene či ze dřeva. Někde se těžilo dřevo, zlato, jinde se stavěla železnice. Některé tábory byly pro pět set vězňů, jiné pro deset tisíc. Rekonstrukcí jednoho tábora těžko vytvoříme obraz celého systému gulagů a represí. Snažíme se poskytnout reprezentativní podobu jednoho.
Takže je možné, že spousta táborů je dnes utopená v tajze a nikdo o nich stále neví?
Je možné, že o některých zapadlých táborech vědí jen obyvatelé nejbližších vesnic. Náš plán je tyhle informace postupně doplňovat. Ve spolupráci s ruským sdružením Memorial plánujeme do konce tohoto roku použít jejich databázi táborových správ, pod které spadaly desítky a možná stovky malých táborů.
A neztratily se ty gulagy i paměti lidí?
Ačkoli nejsem sociolog a těžko to mohu měřit, můj dojem je, že o nacistických koncentrácích toho víme strašně moc a povědomí o gulazích tak velké není. Kousek za hranicemi je Osvětim, jezdí se do Terezína i Buchenwaldu, informací je spousta. Ale já se občas setkávám s tím, že lidé mají pocit, že gulag byl jen jeden tábor, zatímco to byl velký systém.
Mluví se v Rusku o gulazích otevřeně?
V Rusku se otevřeně o gulazích hovoří ve vlnách. Poprvé se o tom systému začalo mluvit koncem padesátých let po Chruščovově období tání, vyšel například Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče. Další vlna byla za perestrojky koncem osmdesátých let. V roce 1988 vzniklo sdružení Memoriam, které mapuje politické represe i místa, kde se nacházely tábory. Do začátku devadesátých let panovalo období největšího zájmu o gulagy. Pak v souvislosti s velkou ekonomickou krizí ten zájem ustal, lidé měli jiné starosti. V odlehlých částech Ruska na Sibiři, kde byly tábory, jsou dnes vlastivědná místní muzea. Nějaká jejich část se vždy věnuje represím, ale nejsou zasazovány do širšího kontextu. Tedy že to byl přímý důsledek Stalinovy sovětské politiky. V muzeích to občas vypadá, jako by represe byly nějaká lokální živelná pohroma. V Moskvě je velké muzeum gulagu, které to téma relativně dobře zpracovává, i když k němu zaznívají i určité výhrady.
A nějaké muzeum z bývalého tábora…
V Rusku není z jediného bývalého stalinského tábora vytvořené muzeum tak, jako je třeba Buchenwald. Výjimkou je Perm 36. To byla trestanecká kolonie do osmdesátých let, ze které vzniklo muzeum. Ale teď to převzal od původních provozovatelů stát a úplně zlikvidoval expozice, které hovořily o tom, že tam byli zavření disidenti. Spíše tam jsou výstavy o těžké práci dozorců a o tom, že práce vězňů byla potřebná pro vítězství v druhé světové válce.
Házely vám ruské úřady při expedicích klacky pod nohy?
Překážky nám ruské úřady nikdy nekladly. Když jsme byli na expedicích, lidé z místních muzeí nám poradili, kam jít a co hledat. Stále spolupracujeme se sdružením Memorial. Ale mě z Ruska vyhostili, ale to nesouviselo s gulagem. Byli jsme natáčet pro portál Paměť národa pamětníky v Gruzii, Čečensku, Arménii, i v severní Osetii. Potkali jsme se i s lidmi z Beslanu, ve kterém se před lety stal ten teroristický útok na základní školu, což je citlivé téma. Myslím, že celou dobu nás sledovala FSB (ruská Federální služba bezpečnosti – pozn. redakce). Když jsou čtyři Češi týden ve Vladikavkazu, vyvolá to zájem. Poslední den jsme jeli na piknik do horských lázní, tam nás zadržela policie s tím, že jde o místo s omezeným přístupem cizích státních příslušníků. Nikde to ale nebylo napsané, jen taková vyhláška asi existuje. Tu využili to k tomu, aby nás vyhostili.
Gulagy jsou neveselé téma k výzkumu. Proč jste si je vybral?
To téma si mě našlo samo. Začal jsem jezdit ještě jako student gymnázia do Ruska v roce 1994. Ta země mě chytla, je zajímavá jinou kulturou i způsobem komunikace, žije zde přes sto národů a všechno se navzájem ovlivňuje. Je to multikulturní stát s nádhernou přírodou. Jezdil jsem rád na ta vzdálená místa jako je Kavkaz, Sibiř či Kolyma. Zároveň jsem četl knihy spojené s gulagem a navštěvoval ta místa. Ten zájem vygradoval expedicemi do táborů. Mám k Rusku vřelý vztah i přes to, co se tam teď děje. Politika a režim není totéž, co kultura té země.
