Seriál Mad Men: osamělí běžci jdou do finiše

Do poslední sezóny vstoupil seriál Mad Men, jedno z vrcholných děl televizní dramatiky.  Existenciální drama, v němž se krásní lidé obklopení krásnými předměty ženou ve svých krásných auťácích za nepolapitelným předmětem touhy.

Titulková sekvence Mad Men se na obrazovkách poprvé objevila před osmi roky, krátký animovaný obraz ve stylu reklamní grafiky šedesátých let, který ducha a téma seriálu vyjadřuje v elegantní zkratce. Mezi mrakodrapy ozdobenými dobovými logy padá k zemi černá silueta dobře oblečeného muže, doprovází to podobně "cool" hudební motiv, trochu do jazzu, jeho sestupná kadence taky naznačuje nezadržitelný let dolů. Krása (trochu povrchní) a pád v jednom sourodém celku.

Tohle téma tým kolem hlavního scenáristy a tvůrce Matthewa Weinera varioval v několika sezónách, ta závěrečná je rozdělena na dvě poloviny o sedmi částech, druhá z nich se bude vysílat příští rok. Mad Men přitom nepůsobí vůbec monotónně, na to je v sérii příliš mnoho plasticky zachycených a zajímavých postav, dobře napsaných scén, momentů, v nichž seriál přesáhne příběh postav a obraz doby, v níž žijí, dotkne se čehosi ještě důsažnějšího.

Krásné strašné časy

Mad Men popisuje osudy zaměstnanců newyorské reklamní agentury v období přesahujícím dekádu - začíná koncem padesátých let,  poslední série startuje v roce 1969. Amerika v tom čase procházela zásadními změnami, starý pořádek (zachycený v úvodních dílech) skončil. Ty velké dějiny do děje pronikají jakýmisi ozvěnami, jsou vidět v konsternovaných tvářích diváků televizního zpravodajství, slyšet ve stísněných hovorech třeba během Kubánské krize.

Šik pánů v dobrý oblecích, kteří do sebe lijí bourbon od začátku pracovní doby, se samozřejmou lehkostí doplňuje drsný sexismus.

Autoři ukazují obrazy z toho času trochu jako sci-fi nebo naopak záznamy ze života dávno zaniklé civilizace. Věci, jež jsou duchu dneška naprosto cizí, jsou předváděny zcela samozřejmě, bez komentáře. Provokuje to zvláštní kombinaci údivu a nostalgie. Ti lidé se chovají v mnoha ohledech strašně a moc jim to přitom sluší. Šik pánů v dobrý oblecích, kteří do sebe lijí bourbon od začátku pracovní doby, se samozřejmou lehkostí doplňuje drsný sexismus. Autorům se při vší péči věnované kostýmům a dekoracím daří nesklouznout k "rekvizitaření", bezúčelnému pasení se na dobových detailech. Vytvářejí svět, který je plnoprávnou postavou jejich díla, podporuje jeho tah, smysl, navzdory realizačním omezením televizní produkce vyvolává dojem epické šíře.

Je to krásný svět - alespoň na první pohled. Často formovaný estetikou dobové reklamy, jež  ovšem s přidanou hodnotou historie, retra, ztrácí svou vlezlost a vulgaritu, stává se především stylovou. Když si hlavní hrdina Don Draper v úvodní části závěrečné série jde u losangeleského letiště zpomaleně vstříc se svou manželkou - šaramantní herečkou Megan - vypadá to jako zhmotněná reklama na kalifornský sen s krásným autem a vysokým nebem. Srdce až usedá.

Svedení svůdci

Hrdinové Mad Men jako kdyby sami podléhali svodům těch reklamních obrazů, jež tvoří. Jejich práce je vyvolat v publiku touhu, naději, že zakoupení si něčeho přinese ještě nějaké jiné uspokojení než to prchavé vlastnické, že umožní lidem být tím, čím by v hloubi duše být chtěli. Životy hrdinů Mad Men pohánějí podobné touhy, jež jsou nutně podobným způsobem zklamávány. Talentovaná textařka Peggy (Elisabeth Mossová) se s obtížemi prosazuje v mužském světě, daří se jí to, ale pořád trpí samotou a výčitkami. Požitkář a pohodář Roger Sterling (John Slattery) se zubí na svět a rozhazuje suché fóry, jeho hedonismus ale nabývá zničujících rozměrů. Únavný šprt Pete (Vincent Kartheiser) se úporně snaží, ale nikdy se mu nedaří tak, jak by si přál, věci se vždycky nějak vymknou. Ti lidé před sebe staví cíle, třeba jich i dosáhnout, předmět touhy ale vždycky odskočí někam za horizont, aby byl důvod běžet dát, nezastavovat, protože jinak by hrozilo, že se konstrukce jejich života zhroutí.  Mad Men utíkají dopředu a zároveň se točí v kruzích, věci se rychle mění a zároveň zůstávají stejné.

Rozumí potřebě iluzí a umí je prodat. Zároveň je sám ideální spotřebitel, nutkavě zkouší - ženy, různé styly.

Ve středu toho světa stojí Don Draper, mimořádně talentovaný reklamní kreativec. Jeho úspěch spočívá taky v tom, že utíká sám před sebou, skrývá před ostatními svou minulost, chce ji popřít, zbavit se jí. Rozumí potřebě iluzí a umí je prodat. Zároveň je sám ideální spotřebitel, nutkavě zkouší - ženy, různé styly. V jasnějších chvílích si toho všeho je vědomý, zápasí s tím - většinou neúspěšně. Je to velmi empaticky vykreslený antihrdina, dostatečně okouzlující, aby ho člověk zaujatě sledoval. dostatečně rozporný, aby se k němu dokázal vztáhnout ne jako ke "klaďákovi" (skoro tak sympatický jako bych měl být já), ale jako k člověku, který uvnitř prožívá podobné konflikty a třeba v nich i podobně plave.

V hrdinech Mad Men i jejich klientech a publiku je možné vidět oběti systému, mašinérie, která je udolává. Je to ale, myslím,  zjednodušující, trivializující pohled. Weiner a jeho tým svým hrdinům neupírají svobodu volby, třeba nějakými okolnostmi podmíněné, vposledku ale jejich. Reklama v jejich díle není jenom silou, která diktuje světu, po čem má toužit, ale i vyjádřením, manifestací touhy, neklidu, které tu byly před reklamou, a jež ji i přežijí.  

Běh Dona Drapera, jeho kolegů i soků už brzy ustane. Mad Men ale není ten typ díla, který by byl závislý na závěrečné pointě. Způsobů, jímž podobné příběhy mohou skončit není moc, dá se předpokládat, že autoři zvolili jeden z nich - Don bude zachráněn, alespoň jakž takž nebo ten elegán z titulků neodvolatelně dopadne na chodník pod mrakodrapem. Na výjimečném postavení Mad Men v produkci téhle pro televizní dramatiku výjimečné doby by se ale  nic nezměnilo, i kdyby byla poslední série od začátku do konce zvrtaná. A to se navíc jistě nestane.