Čeho je moc, toho je příliš

Čeho je moc, toho je příliš. Ano, mluvím o krocích Evropské komise, která poté, co slovy svého předsedy Junckera slíbila, že se bude svým občanů méně plést do života, činí tak čím dál tím více.

Krokem, který je v současné době „na spadnutí“, je zběsilá snaha o prosazení směrnice Evropského parlamentu – novela 91/477/EHS o regulaci zbraní, stručně řečeno o odebrání legálně vlastněných zbraní bezúhonným občanům.

Snahou je tuto technicky a věcně nesmyslnou a terorismus neřešící směrnici prosadit do konce holandského předsednictví a to v ještě tvrdší formě než byl původní, posledních 6 měsíců diskutovaný návrh.

Evropská komise nás tímto návrhem vrací, pokud jde o regulaci zbraní, do dob Protektorátu „Čechy a Morava“ a doby „Reálného socialismu“.

Co s tím?

Rád bych připomenul, že jak Poslanecká sněmovna tak i Senát tento návrh odmítly „napříč politickým spektrem“. Nicméně, to je jen a jen první krok.

Stále hrozí, že směrnice bude prosazena silou, formou většinového hlasování ministrů vnitra, jako se stalo i v případě kvót na migranty.

Očekávám od našich zákonodárců, že alespoň v tomto případě nebudou „držet hubu a krok“ a podniknou proti tomuto nesmyslu další aktivní kroky. A že ti, kteří přispěli k podpisu Lisabonské smlouvy se alespoň zastydí a uvědomí si, čemu všemu „otevřeli dveře“.

Co by to mohlo být?

Především je nutno si uvědomit, že směrnici prostě nemusíme implementovat do našeho právního řádu, a nebo ji implementovat a neplnit. EK nás pak může dát k Evropskému soudu a mezitím vyhrožovat kde čím, podobně jako teď vyhrožuje Polsku a před tím vyhrožovala Maďarsku.

Nicméně na řadu možných „opatření“ ještě stále platí právo veta (nejsou v režimu většinového hlasování) a lze očekávat, že by nás V4 podpořila.

A odklad a získání času může v tomto případě znamenat mnoho, protože vývoj uvnitř EU je teď mimořádně nepředvídatelný. Pokud někdo bude tvrdit, že implementovat prostě „musíme“, lze se mu jen vysmát. Pravidly se dnes v EU neřídí nikdo… a něco reálně vynutit lze jen vojenskou okupací, což už jsme ostatně v roce 1968 zažili.

Dalším krokem by mělo být uspořádání referenda v této otázce, podobně jako bude vyhlášeno v Maďarsku v otázce kvót na přijímání migrantů.

Přiznávám se tímto k jisté naivitě, ale stále doufám, že i pro konání dnešních EUroelit existují jisté meze. A pokud ne, je v zájmu všech našich občanů a koneckonců i v zájmu zachování EU jako prostoru známých 4 svobod, tyto meze jasně definovat.

Nevím, jak se zachovají naši zákonodárci, vláda a občané v této a dalších podobných otázkách.

Ale sám za sebe mohu říci, že můj „pohár trpělivosti“ již přetekl.

A toho, kdo by snad podpořil tuto a podobné další směrnice a nařízení, ať již přímo nebo nepřímo, nepodpořím já ani na místo nosiče zavazadel na nádraží. A doufám, že nebudu sám.

P.S. tato glosa vyjadřuje jen a jen mé názory.