Likvidace města, ze kterého zmizela vůle žít

Likvidace města, ze kterého zmizela vůle žít
Dům určený k demolici Foto:

FOTO: Jiří Peňas

Komentáře

KOMENTÁŘ

Jiří Peňás

Málokoho asi dojme, natož nadzvedne ze židle sdělení o demolici jednoho zchátralého domu ve městě kdesi u hranic. Ale já o tom napsat musím. Jednak z osobních důvodů, protože jde o město, kde jsem prožil mládí a dobře to tam znám. A pak proto, že nejde o jeden dům, nýbrž jedná se o pokračující devastaci nejen tohoto města, ale o likvidaci kulturní paměti v této zemi. Týká se to i jiných měst, avšak nejohroženější, vlastně už skoro zlikvidované jsou ty ubohé Sudety.

To město na okraji Krušných hor se jmenuje Kraslice. Jeho zastupitelstvo ve čtvrtek rozhodlo, že k zemi má jít budova, která byla postavena roku 1885 coby radnice, po válce sloužila jako ředitelství státních lesů (kolem Kraslic jsou krásné lesy) a už je asi patnáct let pustá. Nejedná se o žádný barák na okraji (stojí v Havlíčkově ulici, dříve Rathaus Strasse), nýbrž o jednu z mála zbylých historických staveb v prořídlém centru města.

Nejde sice o žádný architektonický unikát, ovšem slušný ten dům je: solidní neobarokní stavba s bohatou štukovou fasádou, doklad prosperity města Graslitz koncem 19. století, kdy město zažívalo průmyslový rozkvět (hudební nástroje, krajky, hračky atd.) a kdy vznikaly nejhonosnější budovy toho tehdy ryze německého města: v roce 1921 měly Kraslice 12 526 obyvatel, z toho jen 33 Čechů. Dnes tam žije okolo 6700 obyvatel.

Podle zdrojů z Kraslic vím, že dům půjde zemi kvůli tomu, „že se pro něj nenašlo využití“. Není přitom ve stavu naprosto zdevastovaném, nepadá zatím na chodce a po opravě střechy před cca deseti lety do něj nezatéká.

Interiéry dosud skrývají pozoruhodné dobové prvky, v jednom sále by měla pod omítkou být freska zajímavého místního malíře Franze Grusse (1909–1979), expresionisty významem přesahujícího region. Město dům před pár lety vykoupilo, snad s nadějí, že pro něj najde využití. Nenašlo – a nyní převládl názor, že jednodušší bude jej demolovat. Na jeho místě prý má být parkoviště, což v pisateli vzbuzuje poněkud údiv, neboť již skoro nevěří, že existuje důvod se v Kraslicích zastavit.

Neboť skutečně to, k čemu tam v posledních dvaceti letech došlo, se nedá nazvat jinak než likvidací města v době hlubokého míru. Původně šlo o hustě zastavěné sídlo, v němž se kloubila typická architektura hrázděných domů (Fachwerk – zbyl v Kraslicích jediný, pár nadšenců ho zakrylo, aby se nerozpadl, a věří, že v lepších časech ho bude možné opravit) s honosnými gründerskými stavbami z přelomu století. Kdyby náhodou Kraslice zůstaly ve stavu jako před sto lety, byly by nepochybně skvostem Krušnohoří – trpce jsem se usmál, když jsem před dvěma lety viděl záznam z návštěvy Miloše Zemana v Kraslicích, kde si prezident liboval, jaké je to tam krásné... To se museli soudnější Krasličáci zastydět.

Krása Kraslic je bohužel pryč! Ještě z časů starého režimu pamatuju sice na omlácené, ale živé, zachovalé a kompaktní město. Katastrofa přišla se svobodou. Postupně z Kraslic mizela jedna hodnota za druhou. Krachovaly fabriky – Amati je stínem někdejšího velkopodniku, zavřela se nemocnice (budova chátrá dvacet let), krásné kino (předválečná budova – chátrá), unikátní koupaliště na Glassbergu, prý nejstudenější ve střední Evropě – zbyla z něj jáma, zavřely se tradiční hospody (srdce krvácí z výletní hospody U jelena, která zkrachovala jako nevěstinec, nyní ruina). Zmizely obchody a s nimi zpustly domy, které je živily: nahradily je herny a vysály krabice hypermarketů; jednu dobu jich bylo snad pět – to kvůli blízkému Klingenthalu, odkud se sem jezdilo nakupovat. To už ale skončilo, ceny v obchodech se narovnaly a nakupovat se jezdí do Saska.

S úpadkem nastoupily demolice. Postupně se v centru ukrajoval, tedy mizel jeden dům za druhým, z uzavřeného náměstí (Markt) zmizela třetina domů, důvodem prý byl i rychlejší průjezd, takže náměstí nyní vypadá jako ústa s vymlácenými zuby. Léta pak pustne někdejší chlouba města, ještě za komunismu docela ucházející hotel Praha, někdejší luxusní Kohlertův hotel U císaře rakouského – Zum Kaiser von Österreich, jemuž se ještě za mého mládí občas řeklo Kaizr, možná se ani nevědělo proč. V 90. letech byl privatizován a od té doby jen pustl. Před časem ho koupilo město – aby ho mohlo poslat k zemi. Co z takového města zbyde? Asi ty lesy.

O stavu bývalých Sudet (už je to sedmdesát let, co jsou „naše“) se občas napíše jako o sociálním problému a naznačí se, že je s tím třeba něco dělat. Neví se asi moc co. Možná je to ještě víc problém psychologický: jeho projevem je rezignace na hodnoty, které život činí takovým, že tam lidem stojí za to žít. Projevuje se to i vůlí chránit si své domy a předat je dalším generacím. Ta vůle je velmi, velmi oslabená, jestli vůbec existuje. Mělo by se jí nějak pomoci. Ví někdo jak?

Související články