Ruská tvář Pavla Landovského

V dětství jsem vídal Pavla Landovského na fotografii v bytě, kam jsme často chodili: snímek jej zachycoval v disidentském „bytovém divadle“ Vlasty Chramostové.

Stál na “scéně” v obýváku jednoho z proslulých “chartistických” bytů v pražských Čelakovského sadech na dohled od svatého Václava, vedle něj Vlasta Třešňák s kytarou na krku, v popředí paní domu Vlasta Chramostová s impozantním účesem – hráli v nejhorším období normalizace doma Macbetha.

Kdyby tehdy Landovskému někdo býval řekl, že za dvacet let bude režírovat v omském divadle na Sibiři a vystupovat v ruské televizi, asi by ho svým jadrným slovníkem poslal někam daleko. 

Různé formy náklonnosti

Mezi českými disidenty se projevovaly zároveň s přirozeným odporem k sovětskému režimu i různé formy náklonnosti k ruské kultuře. Ale případ Pavla Landovského je ojedinělý.

Nepatřil mezi disidenty, kteří v 50. letech  studovali na sovětských vysokých školách v Moskvě a byli během svého komunistického školení ruskou kulturou, včetně té, která nebyla oficiálně propagovaná, přirozeně zaujati, tak jako pozdější tajemník Dubčekova Ústředního výboru KSČ Zdeněk Mlynář nebo literární historik a znalec Dostojevského díla František Kautman.

Nepatřil ani mezi dočasné stoupence socialistického realismu jako Pavel Kohout. 

Někteří disidenti, tak jako pozdější politici a velvyslanci Karel Štindl a Luboš Dobrovský, v 60. letech ruské kulturní dějiny studovali a vyučovali v Praze na filozofické fakultě, tehdy vycházel a byl oslavován Alexandr Solženicyn, Varlam Šalamov, Andrej Platonov, Ivan Bunin – a bylo možné objevovat množství autorů, jejichž díla do té doby byla nedostupná. Pavel Landovský tehdy hrál s hostujícím Olegem Tabakovem v Činoherním klubu Revizora, síla praxe u něj ostatně vždy převažovala nad jejím rozborem, jemuž se věnoval jiný prominentní divadelní aktér té doby s ruskými kořeny: kritik a pozdější chartista Sergej Machonin.

Čtěte také: Zemřel Pavel Landovský. Herec, který byl u vzniku Charty

Někteří signatáři Charty 77 nikdy nepřerušili přirozený vztah k ruské kultuře “klasického období” – třeba básník a dramatik Josef Topol překládal divadelní hry Antona Pavloviče Čechova a jeho samozřejmé rozlišování mezi kulturními skvosty a odporem k politickému systému zdědili a dále pěstovali i jeho synové, Jáchym a Filip.

Další typ vztahu k ruské kultuře se odvíjel už před sovětskou okupací a pak i během ní prostřednictvím autorů v SSSR pozapomenutých nebo eliminovaných cenzurou, jejichž dílo se šířilo sovětským samizdatem a ve výjimečných případech se překládalo i do češtiny. Tak básník a publicista Andrej Stankovič studoval ruské myslitele, o kterých se za první republiky psalo ve vyhraněně katolické komunitě kolem Josefa Floriana ve Staré říši. Básník a předák kulturního undergroundu Ivan Martin Jirous miloval poetiku Alexandra Grina, modernisty Osipa Mandelštama, umučeného v sovětských lágrech, jehož básně překládal do češtiny nedávno zemřelý básník a historik Jiří Kovtun, a také se zajímal o Borise Savinkova, vynikajícího prozaika a účastníka teroristického hnutí počátku 20. století. Pár ruských autorů se objevilo i v publikacích poslední generace české neoficiální kultury, v původně strojopisném časopise Revolver revue.

Rodinná historie

Pavel Landovský se ve svém vztahu k ruské kultuře od všech československých disidentů nápadně odlišoval. Ruská kultura pro něj neznamenala nějaký zvláštní intelektuální objekt, nýbrž byla součástí jeho excentrické duše. Jeho otec vyrůstal na Ukrajině, byť pocházel z české rodiny, která do Ruské říše emigrovala v 19. století a v roce 1921 se dramaticky vystěhovala přes Finsko zpátky do Československa.

Landovský rád vyprávěl, jak jeho prastrýc Vjačeslav Vjačeslavovič Wagner, spolupracovník jedné z nejdůležitějších postav ruského a světového moderního divadla, Konstantina Staniskavského, a později hudební oponent  Zdeňka Nejedlého, říkával, že Dvořák je lepší a světovější, protože Smetana není "smetana", ale "kyselý mlíko”. I znalost sovětských dějin čerpal v dětství přímo od jeho účastníků. Otci Landovského vyprávěl o zvěrstvech stalinismu, Katyni a lágrech očitý svědek — důstojník Kravčenko, jeho ukrajinský kamarád, který se do Prahy dostal s Rudou armádou v roce 1945, kdy Landovskému bylo devět let. Členem Rudé armády byl po roce 1917 ostatně i Landovského otec, po válce jej dokonce na základě udání popotahovali za “dezerci” v souvislosti s repatriací rodiny do Čech a do Francie, kam odjela Landovského teta, provdaná za ruského lékaře.

Nejpozoruhodnější projev svobodného vztahu českého divadelníka k ruské kulturní scéně byla ovšem jeho inscenace Hodinového hoteliéra v sibiřském Omsku. Landovský byl pracovně v Rusku už na sklonku sovětského režimu, v období perestrojky, kdy působil v Rakousku jako herec v Burgtheateru — vystěhoval se na nátlak státní bezpečnosti po podpisu Charty 77 a následných perzekucích. V západním Německu natočil hlavní roli ve filmu Follow Me (Následuj mě), v němž hrála také francouzská herečka Marina Vlady, vdova legendárního ruského herce a autora písní Vladimira Vysockého. Film se uváděl na moskevském filmovém festivale v létě před zhroucením komunistických režimů ve východní Evropě, poté se Landovský vrátil do vlasti, kde se až do smrti intenzivně věnoval divadelnímu a především filmovému herectví.

Koncem 90. let odjel do Omska režírovat svoji hru Hodinový hoteliér, která byla poprvé uvedena v roce 1969 v pražském Činoherním klubu. V Omsku se pak představení hrálo devět let. Následovaly další pracovní návštěvy Ruska, kde se Landovský účastnil nejrůznějších seminářů, festivalů, přehlídek a workshopů.

Nebral si servítky

Na podzim 2007 přijel společně s Václavem Havlem do moskevského Divadla na Tagance na oslavy devadesátých narozenin jeho zakladatele, režiséra Jurije Ljubimova, který také zcela nedávno zemřel. Nevím, jestli to byla jeho poslední návštěva Ruska, rozhodně ale během ní dával najevo svůj ambivalentní vztah k ruské kultuře, který v jeho případě došel výjimečného uskutečnění. Snad nikdo z dramatických umělců jeho generace – a už vůbec ne z jeho okruhu lidí, kteří se ostře vymezovali proti sovětskému režimu - se nedokázal zároveň v rovině kulturních vztahů chovat tak svobodně a nepředpojatě a podstoupit zkušenosti zcela konkrétní spolupráce s ruskými kolegy, v propojení dvou divadelních světů.

V roce 1999 natočila omská televize o Landovském dvacetiminutový portrét v cyklu “Předmět pozornosti”, který je dnes dostupný na YouTube. V den Landovského smrti registroval 19 shlédnutí, dodnes jejich počet vzrostl na 24. Tento nenápadný, pozorně sestavený medailón nutí přinejmenším ke dvěma otázkám.

Zaprvé zda by někdo v Rusku pro státní televizi mohl ještě dnes natočit a odvysílat tak poctivý portrét umělce, který si vůbec nebral servítky před představiteli moci a jako “chuligánství” (nyní opět v ruské justici oblíbený paragraf) bylo možné označit skoro všechno, co v životě dělal a říkal.

A zadruhé jak by asi Landovský komentoval nynější situaci, kdy Charkov, kde žili jeho příbuzní, se stal místem, kde Rusové vedou proti Ukrajincům válku.