Přistěhovalcovy zápisky o sžívání s cizí kulturou

Jsem migrant. Přistěhovalec, který každý den řeší sžívání s jinou kulturou, než ve které byl vychován. Nomád z éry globalizace, který těžce nese, že situaci ve svém novém bydlišti nemůže příliš kritizovat, protože vždy ho starousedlíci mohou šlehnout: A kdo se tě prosil, abys tu s námi žil.

Na rozdíl od asijských či afrických uprchlíků, kteří odvážně riskují cestu na vratkých bárkách přes Středozemní moře, jsem do Peru dorazil pohodlně letadlem. Z České republiky mě nevyhnala válka, diktatura, ani bída, nýbrž láska k peruánské ženě. Jako její manžel jsem povolení k dlouhodobému pobytu sehnal po dlouhé, ale přeci jen běžné byrokratické proceduře, aniž bych se musel podrobit výslechům v utečeneckém táboře. Moje migrace je navíc jen na půl. Nikomu nezabírám pracovní místo, protože se živím publikováním textů v českých médiích a z hlediska berňáku jsem z domova, kam se na rozdíl od politického pronásledovaného uprchlíka pravidelně vracím, nikdy neodešel. Nemluvě o tom, že nikdo v Peru nemá obavy, že bych si na jeho účet uloupl z erárního rozpočtu. Je to dané za prvé tím, že obyčejně je průměrný Evropan bohatší než průměrný Peruánec, a za druhé tím, že pod Andami prozatím mají pouze náznaky sociálního státu, takže není z čeho odlupovat.

Přes tuto obrovskou řadu zásadních rozdílů mám pochopení pro to, jak složité je pro Syřany, Afghánce či Eritrejce začlenění do nové společnosti, do které člověka vrhly více okolnosti než vlastní touha po životě daleko od rodné hroudy.

Den zahájím tím, že se kouknu na české zpravodajské servery, abych se koukl, co zase vyvedl Babiš nebo Zeman. Až teprve před časem jsem se donutil umístit si na záložku prohlížeče místní deník El Comercio, abych byl více v obraze. Mimochodem také tu řeší dokola korupční aférky i na těch nejvyšších patrech exekutivy, ale případ peruánské první dámy, která záhadně zbohatla, znám přeci jen do menších detailů než kauzu Davida Ratha.

Přivandrovalec je v mnoha lokálních věcí úplně nezainteresovaný, což ho ze společnosti vylučuje. Když se hraje limské fotbalové derby, je mi úplně putna, jak to dopadne. Zato utkání pražských S sleduji alespoň na online přenosu. Sparťanem (byť dosti vlažným) jsem již od školky, ale nyní ve 34 letech necítím potřebu si tvořit citovou vazbu k Alianza Lima.

Více se snažím v poznávání místní kultury, především té filmové. Ale nestíhám sledovat debaty o osobních problémech místních hvězd telenovel, zatímco české celebrity z titulky Blesku stále umím minimálně zařadit k nějaké profesi. Zajímavé je, že jsem v „exilu“ nejspíše kvůli stesku po domově začal přes internet poslouchat českou hudbu, ač jsem se jí dříve vyhýbal.

Nejvítanější je projevovat svoji cizorodost v kuchyni. Kdo by se zlobil na Italy, že díky svému masovému vystěhovalectví z apeninské kozačky udělali z pizzy planetární pokrm. A až do čuníkovského nápadu Tomia Okamury jsem netušil, že v Česku někomu vadí kebab, který navíc Turci přizpůsobili našemu středoevropskému gustu. Integrace prochází žaludkem. I Peruánci posedlí vychvalováním vlastní gastronomie rádi vyzkoušejí náš bramborový salát, knedlo-vepřo-zelo nebo becherovku.

Osobně je pro mě nejtěžší hledat míru, se kterou si mohu dovolit komentovat místní poměry, neboť – zřejmě kvůli profesní deformaci – jsem zvyklý otevřeně a bez obezliček kritizovat svět kolem sebe snad ještě více než už i tak dost kritický český průměr. A že je v Limě co zepsout. Třeba jen ty strašné zácpy, které obyvatele metropole každodenně sužují, jsou způsobeny z poloviny tím, že řidiči nedodržují předpisy a policisté to tolerují.

Rovněž se přistihuji, že při rozhovorech s cizinci jsem k České republice najednou mnohem shovívavější, než když ji probírám s krajany. Takže se radši do opatrných komentářů pouštím, až když se mě někdo přímo ptá na názor. Případné hanění jejich vlasti, na které jsou její obyvatelé z úst přivandrovalce jako všude jinde přecitlivělí, dobře vyargumentuji a spojím s pozitivními příklady odjinud z Latinské Ameriky. Jen aby to nevypadalo, že se snad nad potomky Inků nepovyšuji z pozice Evropana.

A náboženské debaty? Ač přesvědčený ateista, cíleně ignoruji veškeré polemiky o Bohu, abych v katolické zemi nedělal dojem misionáře bezvěrectví. Zároveň se ale kostelům, pokud nemám turistický zájem o jejich interiér, k rozladění tchyně sveřepě vyhýbám. Ale v tomto ohledu jsou osobní postoje nad integraci.

V Česku nejsem zvyklý nechat si kálet na hlavu, ale tady se držím u zdi, abych nezaváděl evropské móresy tam, kde platí ty latinskoamerické. Za všechny příklady: chodec nemá na zebře přednost nikdy, ani když mu svítí zelený panáček.

Ale někdy člověku bouchnou saze. Když se do vagónu narvané nadzemky cpou další pasažéři, aniž by nejdříve nechali prostor vystupujícím, a narážejí do mé těhotné manželky, neudržím se a španělsky zařvu: „Idioti, nejdříve se vystupuje.“ I když jsem v právu, protože správné nastupování a vystupování Limanům připomíná v metru hlas z tlampačů před ohlášením následující stanice, hned se z hloubi vagónu ozve: „Zmlkni, gringo!“

Dvouslovný důkaz, že na poučování od přistěhovalce není nikdo zvědav, i když třeba má svůj fundament. Takže se své peruánské okolí snažím ovlivňovat, abych ho o kousíček přiblížil svým představám, více než kazatelstvím vlastním příkladem. Například ve veřejné dopravě si dávám větší pozor než v Česku, kdo nastupuje do vozu, aby nikdo kvůli mně nemohl zobecňovat: „Podívej, takoví jsou gringové, ani nenechají sednout tu paní. To je tím, že nemají respekt ke stáří.“

Jenže i takový vlastní příklad může být komplikací. Vezměme si výše zmíněnou dopravu. V tom všem zmatku, kde je nejdůležitější výbavou vozu klakson, očekávají řidiči od svých kolegů všechno možné. Jen ne to, že budou dodržovat předpisy. Místním bych tak v jejich předvídatelném chaosu svým lpěním na řízení po česku mohl způsobit opravdový chaos. Takže se nakonec se člověk přizpůsobí, ale neskousává to lehce.