Jak poznat válku nové generace. 8 fází konfliktu

Vybavuji si, jak počátkem 90. let významný soudce – tuším, že to byl tehdejší předseda Soudcovské unie Jan Vyklický – líčil v článku v MF DNES, že v Holandsku o tom, zda se jeho ozbrojené síly smějí nebo nesmějí zúčastnit zahraniční mise, rozhodne okresní soud v Groeningen nebo kde. Líčil to jako příklad toho, jak to chodí ve vyspělé Evropě, do níž musíme dospět, a se zjevným stavovským uspokojením nad tím, jak jeden nízko postavený nevolený soudce může zvrátit vůli celé politické a exekutivní mašinérie.

Vzpomněl jsem si na to nad studií Janise Berzinse z Lotyšské akademie obrany Ruské válčení nové generace na Ukrajině – důsledky pro lotyšskou obrannou politiku. Uvádí v ní osm fází války nové generace (zde zkráceně):

- nevojenské asymetrické válčení (informační, morální, psychologická, ideologická, diplomatická a ekonomická opatření jako součást plánu na zabezpečení příznivé situace)

- speciální operace na zmatení politického a vojenského vedení koordinovanými „úniky“ falešných údajů, rozkazů a pokynů prostřednictvím diplomatických kanálů, médií a vládních orgánů)

- zastrašování, zmatení a uplácení vládních a vojenských činitelů za účelem, aby rezignovali na své povinnosti

- destabilizující propaganda zvyšující nespokojenost obyvatelstva posílená příchodem skupin ruských ozbrojenců stupňujících podvratnou činnost

- udržování bezletových zón nad zemí určenou pro útok, blokády, rozsáhlé využití soukromých vojenských oddílů ve spolupráci s vojáky

- začátek vojenských akcí, jemuž bezprostředně předchází průzkumná a podvratná činnost. Všechny typy, formy, metody a druhy sil, včetně zvláštních jednotek, využití elektronického válčení, tajných služeb, průmyslové špionáže

- kombinace cílených informačních opatření, elektronické války, průběžné letecké kampaně s použitím vysoce přesných zbraní odpalovaných z mnoha platforem

- podrobení si zbývajících ohnisek odporu

Není třeba velké fantazie k tomu, abychom v tom, co se dělo na Krymu a teď děje na Ukrajině, identifikovali několik fází této války nového typu. Aby bylo jasno – to není výplod paranoie nějakého Lotyše; autor si toto schéma nevymyslel, nýbrž převzal je z loňského článku autorů S. Čekinova a S. Bogdanova z časopisu Vojennaja mysl.

Je to realita ruské vojenské doktríny. Místo destrukce akcentuje vliv, místo fyzického zničení protivníka akcentuje jeho vnitřní rozklad, místo války zbraní akcentuje válku kultur, místo války ve fyzickém prostoru akcentuje válku v kyberprostoru a hlavách lidí, místo symetrické války akcentuje asymetrickou kombinaci politických, informačních, ekonomických a dalších kampaní, místo časově ohraničené války akcentuje permanentní válečný stav.

Berzins si pochopitelně klade otázku, co by se stalo, kdyby se scénář podobný krymskému začal odehrávat v Lotyšsku. Hned zkraje naráží na paradox, se kterým by mu mohl třeba pomoci soudce Vyklický. Jelikož operace byla oficiálně prováděna „místními dobrovolníky“, armáda by byla ze hry, neboť její zásah by bylo podle práva třeba považovat za zásah proti vlastním občanům, a tudíž nepřípustný. Zbývala by jen policie. To je jen jeden příklad, na kterém Berzins ukazuje, jak je normální západní země na válku nové generace nepřipravena. Úhelným kamenem jejich bezpečnostní politiky je NATO.

Pro něj ovšem platí stejný problém – článek 5 Severoatlantické smlouvy mluví výslovně o ozbrojeném napadení. Válka nové generace, v níž nic není tím, čím se zdá a klasický ozbrojený konflikt je odkládán na poslední chvíli, poskytuje bezpočet příležitostí, jak bezpečnostní garanci podle článku 5 obejít. Berzins zmiňuje (kriticky), že v Lotyšsku se diskutuje v této souvislosti o obranné strategii spočívající v tom, že by se menší „jednotka sebevrahů“ v případě kritické bezpečnostní situace pustila do konfliktu s ruskými jednotkami, který by si vynutil aktivování článku 5. Někomu může připadat tvrzení, že slabost je nebezpečná, jen jako laciný, nedomyšlený bonmot. Tady máte docela děsivý příklad toho, jak podceňování bezpečnostní politiky a investic do obrany může strhnout svět do války, ani by nikdo nevěděl jak. Přesně zapadá do letošní atmosféry připomínání výročí počátku první světové války, konfliktu, který si nikdo neuměl představit.

My naštěstí nejsme stát na hranici ruského impéria, nepatříme do „blízkého zahraničí“, ani u nás nemáme ze sovětských časů zděděnou ruskou menšinu (ani v Lotyšsku by Rusko podle Berzinse nejspíš nešlo za fázi 5). Většina toho, co Berzins doporučuje dělat, tak pro nás na první pohled není bezprostředně relevantní lepší přístup k menšinám včetně posilování identity rusky mluvících, ale etnicky neruských občanů, ekonomický rozvoj regionů, vojenská služba inspirovaná Izraelem, změny v legislativě posilující schopnost armády jednat). Vychází nicméně z univerzálně aplikovatelného východiska: země musí činit takové politické a ekonomické kroky, aby zamezila vzniku „příznivé situace“.

Pokud by se potvrdilo, že stát se rozložil na rejdiště zájmových ekonomických skupin, pokud by dál pokračoval pokles výdajů na obranu, pokud by energetická politika přestala brát ohled na diverzifikaci zdrojů, pokud by došlo k nepříznivým změnám ve vedení a zaměření tajných služeb, pokud by na oficiálních místech začal vítězit výklad dění na východě, který hodnotí chování menších zemí jako provokativní a zároveň mlčky přiznává Rusku právo na nadvládu nad nimi, pokud by se naše země měla v západních strukturách začít přiřazovat k ruským „trojským koňům“ - pak je to špatně, protože bychom se („objektivně“, jak říkají marxisté-leninisté) stali nástrojem úpadku Západu, což je součást válečného plánu nové generace.