Hyundai i40: Korejsko-evropská cesta

Hyundai se v našich končinách v posledních letech výrazně rozvinul. Aut jihokorejské značky, kterých u nás v 90. letech i v následující dekádě jezdila pouhá minorita, začalo v posledních pěti letech přibývat ruku v ruce s tím, jak se rozvíjela samotná značka. A Hyundai začal navrhovat auta přímo pro náročný evropský trh, což je i případ modelu i40.

Model střední třídy, označený dle „filozofie“ Hyundaie písmenem a číslem, se objevil na trhu již v roce 2011, a přestože v průběhu času prochází drobnějšími úpravami, není žádnou novinkou. Nástupce modelu Sonata byl navržen v duchu designového jazyka „tekutých soch“ v německém vývojovém centru automobilky, aby přímo zacílil na potřeby evropských zákazníků. Je fajn, že si automobilka uvědomila, že pokud chce s novým modelem na starém kontinentu uspět, musí do jeho vývoje zapojit Evropany. Výroba byla ovšem zahájena v Jižní Koreji, v továrně Ulsan, odkud se vůz začal následně vyvážet.

V Evropě byl model nejdříve představen jako kombi (tzv. Tourer, v Česku běžně kombi), přičemž i testovaný vůz je nabízen v této praktičtější variantě. Na první pohled je patrný design vozu, který tvoří mnoho různých ploch a hran zkombinovaných do několika různých tvarových linií. Upřímně řečeno, mě tento roztříštěný styl hran a oblin příliš neoslovuje, ale rád přiznám, že mi připadá přitažlivá svažující se linie střechy a současně se snižující linie okenních skel.

Rodinné auto s pakety

Kombi je výrazně praktické – hluboký a široký zavazadelník nabízí základní kapacitu 553 litrů, sklopením zadních opěradel získáte až 1719 litrů objemu. V praxi i40 kombi v pohodě zvládne roli rodinného auta: kufr je prostorný, na zadních sedadlech je dostatek místa a všechny běžné věci se ovládají komfortně. Jediné, co bych si odpustil, je elektrické otevírání pátých dveří: tento prvek, vyhrazený zpravidla nejvyšším výbavám (v tomto případě je součástí paketu), vás po čase začne otravovat.

Hyundai i40 se v současné době (asi i vzhledem k neaktuálnosti modelu) prodává pouze v jedné výbavě Experience, která se dá doplnit a pozměnit pakety. Testovaný vůz byl vybaven rozsáhlým paketem Premium, který v sobě obsahuje nejen parkovací asistenty (dokonce s funkční a kvalitní couvací kamerou a poloautomatickým parkovacím systémem), ale hlavně adaptivní světlomety, kožené čalounění s ventilačním systémem, vyhříváním zadních sedadel či systém pro vedení vozu v jízdních pruzích. K tomu všemu dostanete ještě zmiňované elektricky ovládané páté dveře či efektní 18palcová kola s pneu 225/45 R18. Cena paketu 139 900 Kč posouvá cenu vozu ze 684 900 Kč na 824 800 Kč. A tím to ještě nekončí – nejsilnější turbodiesel v nabídce je spojen s příplatkovým automatem, takže je třeba připočíst dalších 40 000 Kč. Jak tedy jezdí a funguje auto s cenovkou 864 800 Kč?

Chce to nástupce

Co se týče nabídky motorů, kromě benzinového dvoulitru GDI můžete pod kapotou mít pouze čtyřválec 1.7 CRDi o výkonech 115 či 136 koní. V našem případě jde o silnější verzi. Nastartování prozrazuje nepříliš kultivovaný charakter motoru, ovšem při jízdě se objevuje ještě výraznější nedostatek: převodovka. Šestistupňový automat není vrcholem technického pokroku, právě naopak. Plynulé rozjezdy jsou spíše dílem náhody, změny rychlostních stupňů mají zdlouhavější, ač relativně hladký charakter. Bohužel mám také pocit, že automat bere motoru výkon a zvyšuje mu spotřebu. Dynamika motoru je průměrná, síla dostupná pouze v úzkém pásmu středních otáček a hluk relativně výrazný. Při běžném ježdění se spotřeba paliva ustálila na nepříliš příznivé hodnotě 7,8 l / 100 km, občas jsem jezdil i za 8,8 l / 100 km. Při vyzkoušení vyloženě ekologické jízdy jsem se stále pohyboval kolem hranice 7 l / 100 km.

Slabší dynamika není jediné, co mě od používání vozu odrazovalo. Bohužel mi nevyhovovalo ani nastavitelné řízení Flexsteer, které je velmi necitlivé a se zvláštně nastaveným posilovačem (v režimu Sport to ještě šlo). Podvozek se ukázal jako celkem příjemný i na velkých kolech, ovšem vyloženou chuť do zatáček jsem z vozu necítil. Obecně bych shrnul jízdní vlastnosti jako lehce podprůměrné, přičemž toto zásadně ovlivňovalo zejména řízení a neochota vozu měnit rozložení hmotnosti v zatáčkách.

Na modelu i40 je zkrátka již velmi dobře patrné, že je na trhu dlouhou dobu a už by potřeboval nástupce, u kterého budou nedostatky odstraněny. A navíc, v současné době se kvůli omezené nabídce motorů a výbav (i lehce nadprůměrnou cenou) dostává mimo hledáček potenciálních zákazníků.

Plusy:

prostorný zavazadelník, kvalitní audio, ovládání audia a navigace, směrová stabilita, místo pro cestující vzadu, relativně slušný komfort podvozku i na velkých kolech

Minusy:

dynamika, převodovka, necitlivé řízení, po delší vzdálenosti nepohodlná sedadla, hluk od pohonného ústrojí, reakce na brzdění v mezních situacích, jízdní vlastnosti

Verdikt:

Na i40 je vidět, že už jde o zastaralý koncept. Vůz v ničem výrazně nevyniká, kdybych měl chválit, musím se zamyslet a vyzdvihovat detaily typu skvělého audiosystému a ergonomického ovládání. Bohužel si myslím, že testovanému autu hodně ublížila i kombinace pohonného ústrojí a výbavy. Verze s benzinovým dvoulitrem o výkonu 177 koní, s manuální převodovkou a látkovým interiérem bude jistě přitažlivější nejen cenově, ale i svou celkovou funkčností. Testovanou verzi ale s čistým svědomím nedoporučím.