Nezapomínejme na „Mirečky“. Mohou z nich být prezidenti

Vítězství někdejšího studenta brněnské vojenské akademie Filipe Nyusiho v prezidentských volbách v Mosambiku připomnělo, že Česko neumí cizinců z rozvojových zemí, kterým dalo šanci vystudovat, nijak využít.

Mireček je kultovní postava volné filmové série o „básnících“. Po něm dostal přezdívku téměř každému další černošský student, který se na jakékoliv české univerzitě objevil. Ale jeho herecký představitel Joseph Dielle, který se v Praze připravoval na režisérskou kariéru, po třetím díle z roku 1987 zmizel. Pro Čechy ho objevila až v roce 2008 novinářka Markéta Kutilová. Tehdy žil v konžském Pointe-Noire, kde šéfoval významnou soukromou televizi, a o své nehynoucí slávě pod Řípem neměl tušení. Jeho příběh skvěle ilustruje to, jak Česko občany z rozvojových zemí, kteří u nás vystudovali a kteří díky tomu dosáhli ve své vlasti významného postavení, ignoruje. K naší škodě.

V bolševických časech u nás studovalo dohromady na 20 tisíc osob z Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Měly tu být indoktrinovány úspěchy komunismu a šířit ho dál i ve svých domovinách. Jedním z nich byl i Filipe Nyusi, který získal v roce 1990 diplom na brněnské vojenské akademii a který nyní v polovině října vyhrál prezidentské volby v Mosambiku na jihovýchodě Afriky. Není jedinou českou akvizicí mezi politickými špičkami černého kontinentu. Část mládí u nás strávili třeba třeba bývalý ugandský premiér nebo zimbabwský šéf obrany. Ve vládách portugalské exkolonie Guinea-Bissau býval „český“ ministr pravidlem.

A nejde jen o ty nejvyšší posty. Lidé vystudovaní v Evropě mají doma větší šanci na společenský vzestup, takže další „znalci knedlíků“ jsou na významných úřednických postech ve státní správě nebo se řadí k byznysové špičce.

Jenže o jejich úspěších se dozvíme spíše náhodou tak jako o Josephovi Diellovi. Na ministerstvu zahraničí neexistuje žádný seznam Mirečků s jejich telefony či emailovými adresami. Nevíme, co dělají a jestli vůbec žijí v zemích svého původu. Přitom právě takový člověk na správném místě může pomoci našemu byznysu v Africe více než cokoliv jiného. Jistě se mosambickému prezidentovi, který měl v mládí díky výcviku na Moravě blízkou zkušenost s našimi zbraněmi a který dosud vykonával funkci ministra obrany, bude snáze nabízet české střelivo, než kdyby prošel vojenskými akademiemi ve Velké Británie nebo třeba Francii.

Aby to nevypadalo, že pod Saharou jdou na odbyt jen samopaly a granáty. Reputace Africe jako rozvráceného koutu planety plného bídy, občanských válek a nemocích je pokřivená. Přestože světadíl má závažné problémy, od počátku tisíciletí setrvale hospodářsky roste. A protože se na kontinentu dosud vyrábí pramálo strojírenských výrobků, je to velká šance pro zahraniční dovozce. Proč ne i ze státu, který díky nehynoucí nálepce „Československo“ má u rovníku stále skvělý zvuk.

Samozřejmě podniky musí počítat s konkurencí nejen z Evropy, ale hlavně z Číny a Indie. Firmy se mohou šermovat cenami nebo jakostí výrobku, ale pro vítězství ve veřejné zakázce nakonec můžeme být rozhodující i nostalgická vzpomínka na „český holky a pivo“, o kterých v naší mateřštině mluví bez výjimky všichni Mirečkové. Jenže to bychom museli vědět, kde je vlastně hledat.

To samé platí i pro byznys, ve kterém erár vůbec nefiguruje. Pro českou firmu, která se chce prosadit na (úšklebky stranou, prosím) perspektivních afrických trzích, je terno narazit na obchodního partnera, který bydlel na kolejích v Plzni či Olomouci. Jeho znalost obou světů a jejich hodně odlišných mentalit a jazyků pomáhá k tomu, aby se podnikání v komplikovaném teritoriu rozjelo hladčeji než, když se o to bude odvážný našinec pokoušet na vlastní pěst.

Jenže opět ta otázka: kde je hledat? Opečovávání vazeb s bývalými študáky nemá žádnou jasně danou metodiku a záleží v podstatě jen na osazenstvu jednotlivých ambasád, jak s Mirečky ze své oblasti komunikují. Situaci ještě zhoršilo razantní seškrtání počtu našich diplomatických zastoupení ve třetím světě. Nepomohou ani naše univerzity, které na rozdíl od vysokých škol v anglosaských končinách nemají zvyk udržovat si kontakty se svými absolventy. Naprostá většina Mirečků se tak bohužel ztratila nadobro.

Nyusiho mosambické vítězství je tak připomínka toho, že bychom osob, kterým jsme poskytnutím stipendií dali šanci na lepší život, mohli také lépe využít pro naši zemi. Od sametové revoluce vystudovalo v Česku dalších pět tisíc cizinců z rozvojového světa. V době internetu není nic jednoduššího, než si na každého z nich vzít jeho emailový kontakt. A pak je při příležitosti státního svátku pozvat na knedlíky a české pivo podávané při recepci na ambasádě. Takové gastronomické argumenty jsou pádnou pobídkou, aby se užitečná vazba republiky na Mirečky neztratila s předáním absolventského diplomu.