S eurem si ODS může naběhnout. Anebo pomoct
ODS rozjela podepisování „petice pro korunu“ a její členové mohou mít pocit, že se konečně zas něco děje, že jejich těžce zkoušená strana ne snad zvedá ode dna – průzkumy nic takového nenaznačují – ale že se odhodlala se ozvat, oslovit veřejnost.
Petice za zachování české koruny jako marketingový nástroj pro evropské volby ovšem naráží na jednoznačně odmítavý názor politických sociologů. Ti upozorňují na paradox trvající již od 90. let: zatímco Václav Klaus dal straně do vínku euroskepticismus, který je u většiny aktivistů a lídrů strany autentický, voliči ODS byli vždy ve své většině největší eurooptimisté v Česku.
Čerstvá data potvrzují, že voliči, kteří ODS zbyli, jsou stále relativně největší eurooptimisté. Jenže co to dnes znamená? Podle aktuálního průzkumu STEM podporuje zavedení eura 35 procent příznivců ODS a 34 procent voličů TOP 09. Petici pro korunu by teoreticky mohli chodit podepisovat spíš příznivci komunistů (8 procent), ČSSD (20 procent) či okamurovců (21 procent). Stále platí, euro si přejí spíš lidé vzdělanější, bohatší, podnikavější, spokojenější – ale jsou v menšině. Takže je to amatérská umanutost, pokoušet se restartovat stranu exponováním tématu, kterým se strana i ve svých nejsilnějších letech míjela s voliči?
S rizikem toho, že potvrdím pověst novináře, „který fandil ODS“ (Andrej Babiš), si myslím, že postoj ODS je méně šílený a logičtější, než se ze statického pohledu na průzkumy zdá.
Zaprvé, stejně důležité jako aktuální rozdíly mezi příznivci stran je to, že podpora eura v celé české společnosti se za dobu, co ji sociologové měří, radikálně proměnila, a to směrem ke koruně. Zpočátku převažovali příznivci (52 procent ku 23 procentům v roce 2001, 58 procent k 31 procentům v roce 2003), pak začalo nadšení ochabovat, v letech 2006 až 2009 byly síly příznivců a odpůrců vyrovnané a od roku 2011 je novým normálem odmítání eura v poměru přibližně 70 procent ku dvaceti (údaje CVVM).
Zadruhé, vzdělanější a úspěšnější lidé, kteří sami sebe považují za racionálnější, se v určitých situacích mohou většinově mýlit. Klasickým příkladem byly názory vzdělaných Američanů na Ronalda Reagana; euro je velkým příkladem současným. Reportérka deníku evropských elit Financial Times Gillian Tetová zpytovala svědomí, když v roce 2012 napsala: „Otázka, kterou si dnes kladu, zní: proč tolik lidí (jako já) propadlo vlně poblouznění (eurem), zatímco někteří jiní (jako můj otec) ne? Proč byl jeho cynismus menšinou v moři naděje?“
Ještě dnes vnímají Řekové či Španělé euro především kulturně, jako potvrzení své civilizační vyspělosti, zatímco v odborné obci se pomalu, ale jistě stává běžným a (mimo Brusel) bezpečně vyslovitelným názorem, že zavedení eura byla historická ekonomická katastrofa, již se dalo vyhnout. Většinové postoje mívají velkou setrvačnost a často se radikálně změní až v obtížně předvídatelném „bodu zlomu“. Když se v roce 2001 chýlil k neslavnému konci argentinský experiment s kurzem měny fixovaným k dolaru, každý člověk mocný kupeckých počtů si mohl už dlouho spočítat, že je neudržitelný. V lednu 2002 taky padl a všem se ulevilo. Přesto si ještě podle průzkumu z prosince 2001 60 procent respondentů přálo jeho zachování!
Mladší jsou k euru chladnější
Poznatek, že vzdělanější, úspěšnější, a tudíž zřejmě lépe informovaní si obecně více přejí euro, je taky trochu zavádějící. Agentura Donath Business & Media spolu s firmou Herzmann nedávno uskutečnila průzkum pro CFA Society Czech Republic (sdružení finančních analytiků a investičních profesionálů) zaměřený právě na elity – členy sdružení, osobnosti světa financí a čtenáře newsletteru Erika Besta Fleet Sheet a serveru Ekonom.cz. Ti se sice ze 65 procent staví za přijetí eura, ale většina z nich podmíněně, „teprve až když se vyjasní další směřování eurozóny.“ To zní asi tak rozhodně, jako když se Irové z republiky vyjadřují ke sjednocení se Severním Irskem nebo Jihokorejci ke sjednocení se Severní Koreou: ano, bezpochyby, ale až někdy. Zajímavé jsou taky rozdíly podle profesí: finančníci, kteří by tomu měli rozumět nejvíc, jsou nejopatrnější, lidé ze školství a z veřejného sektoru jsou nadšenější. S věkem se kupodivu jejich názory vyvíjejí opačně než u většinové populace – mladší jsou k euru chladnější. A celkově postoje zaznamenaly oproti podobnému průzkumu z roku 2012 stejný sešup jako u celé společnosti.
Takže ODS staví svou kampaň na názoru, který se sice nenabízí jako prvoplánová volba, zato je to názor konsistentní, kterému čas dává spíš za pravdu. Ostatně se k němu, byť trochu na zapřenou, přibližuje celé politické spektrum. Jen si poslechněme, co řekl před čtrnácti dny lídr kandidátky do eurovoleb Babišova hnutí Pavel Telička: „Eurozóna je v jiné situaci, než když jsme jednali o členství a zavázali jsme se převzít euro. Je zcela legitimní říkat, že eurozóna čelí určitým problémům a že očekáváme, že se tyto problémy budou řešit.“ Do eurozóny za šest let? „Může to tak být, ale spíš bych řekl, že funkční období této vlády i Evropského parlamentu - byť ten o této otázce rozhodovat nebude - to nebude období, kdy se dostaneme blízko cíli. A to říkám jako člověk, který vidí převážně pozitiva, ale přístup musí být rozvážný, nesmí být uspěchaný, protože nemá smysl si přidělávat problémy.“ To mluví Pavel Telička v roce 2014, anebo Petr Nečas v roce 2011?
Jaký je v tom rozdíl oproti Petru Nečasovi cca 2011? Rozdíl je v tónu, ale z hlediska praktických politických kroků došlo na politické scéně k pozoruhodné konvergenci.
Lidé z ODS připouštějí, že jejich tah je riskantní. Uvědomují si, že mohou některé současné příznivce odradit – jde o jednotky procent. Ale taky prý mohou podle svých průzkumů získat část příznivců TOP 09 a ANO. Jde o dvouciferné procento, a to je vzhledem k počtu příznivců o dost víc lidí. Je to sice jen teorie. Ale co vlastně nabízí konkurence? Zrušení roamingu jako ANO? Sjednocení kvality potravin jako lidovci? Proti tomu má petice za korunu aspoň tu výhodu, že si volič může říct, že ODS sice nepřichází s názorem, se kterým souhlasí, ale aspoň ho neuráží banalitou.
