Bez bikin můžeme hotely rovnou zavřít, zní z tuniské pláže

„Když jdu s manželkou k vodě, koupe se zahalená, ale vedle se sluní ženy v bikinách. To nikdo v Tunisku měnit nebude. Chceme, aby se návštěvníci u nás cítili jako doma,“ tvrdil mi čtyřicátník Faycal Naceur z tiskového oddělení tuniské umírněně islamistické strany Ennahda. To bylo při mé reportážní cestě v dubnu 2012. Více než rok poté, co obyvatelstvo malé země na severu Afriky překvapivě snadno od moci vyhnalo kleptokratického tyrana Zín Abidína bin Alího. Nastartovalo tím arabské jaro, které převrátilo Blízký východ naruby.

Tehdy se v Tunisku ve svobodných volbách dostala do vedení právě Ennahda. A proto všichni v republice, která je ekonomicky závislá na turismu, řešili, zda islamisté u moci nebudou omezovat cestovní ruch svoji morálkou. Zda nezakážou odvážné plavky, nezavřou pípy s pivem anebo neseparují pláže podle pohlaví.

„Bez alkoholu a bikin bychom mohli hotely rovnou zavřít,“ říkal mi v oblíbeném letovisku Hammámátu nedaleko metropole pan Ludovic, který v medíně vlastní malý krámek s rychlým občerstvením. „Jenže zakázat ho se žádná vláda neodváží. Vědí, že by pak měli na krku další revoluci. Jednoho diktátora jsme svrhli, tak bychom si troufli i na ty, co by nám nesmyslnými zákazy brali práci,“ horlil tehdy a Ennahda k překvapení mnohých hlasu lidu opravdu naslouchala.

Nikdo tehdy příliš neřešil bezpečnost, protože po turbulentním roku 2011 se vrátila k normálu. Návštěvníkům se doporučovalo, aby se vyhýbali některým částem metropole, kde v té rozbouřené době střídala jedna demonstrace za druhou, ale do letovisek politické dění nedoléhalo.

Zemi se s výjimkou útoku na synagogu na ostrově Džerba v roce 2002 (18 mrtvých) vyhýbal terorismus. Únosy cizinců tu byly neznámou praxí a rozhodně nebylo třeba, aby turistické autokary jako v Egyptě doprovázela ozbrojená stráž. Islamisté se dostali k moci spořádanou cestou, tak proč by se měl někdo odpaloval, říkala logika.

Od té doby se změnilo mnohé. Tunisko v budování demokracie jako jediný stát, který rozehřálo arabské jaro, uspělo. V dalších volbách vyhrála sekularistická opozice a členové Ennahdy soupeřům podle pravidel uvolnili kanceláře ve vládních budovách. Jenže další část arabského světa se pohroužila do chaosu občanské války, v nichž se jako nejsilnější bojující stranou ukazují skupiny muslimských fanatiků.

Takové mají i v Tunisku, kde jím souhrnně říkají salafisté. Jsou to lidé, kteří vyžadují vrátit společenské normy do doby Proroka Mohameda ze 7. století nebo alespoň srovnat s konzervativní Saúdskou Arábií. Šéf cestovky EXIM Tours specializující se na jeho rodné Tunisko Ferid Nasr, který v Praze žije už přes třicet let, mi před třemi lety říkal: „Salafisté jsou určitě extremisté, ale není třeba se jich bát. Představují to, co byli v Česku po listopadu 1989 sládkovci. Hrozně hlasití, ale nedůležití.“

Dost se spletl. Tihle „neškodní sládkovci“ z Tuniska představují podle zpravodajství tajných služeb nejpočetnější zahraniční posily pro jednotky Islámského státu, které terorizují obyvatelstvo Sýrie a Iráku, podřezávají západní rukojmí a likvidují památky na starověké civilizace. Další zůstávají doma a dělají vše proto, aby národ, jehož většina – soudě podle dění v posledních letech – chce žít v demokratických poměrech, zachvátil chaos.

A proto je nejlepší zaškrtit zdroj vcelku slušné hospodářské prosperity Tuniska, kterým jsou evropští turisté. V březnu přišel v metropoli útok na antickými mozaikami nabité muzeum Bardo (22 obětí) a pak před pár dny masakr na pláži v letovisku Súse (prozatím potvrzeno 38 obětí). Je pochopitelné, že se pak návštěvníci z ciziny rychle stahují.

Jenže tím teroristům dáváme pocit vítězství ve válce, kterou vyhlásili té obrovské většině mírumilovných vyznavačům Koránu a také všem ne-muslimům. Obyčejný člověk v takovém konfliktu nemůže proti nepřátelům zdánlivě nijak postavit. Ale je to omyl. Není hned potřeba lovit atentátníky se samopalem po Sahaře, stačí jim neustupovat. Tedy nerušit zájezd a stát se plážovým bojovníkem. Takovým, který těm obyčejným Tunisanům jako je pán Ludovic z počátku článku přispěje k lepšímu živobytí třeba zakoupením sendviče a pomerančového džusu v jeho obchodě v Hammámátu nebo prohlídkou ruin Kartága pomůže svým vstupným eráru k udržování bohatého historického dědictví, které by radikálové rádi vymazali z povrchu tak jako vzpomínky na Mezopotámii.

Není to navádění k tomu, abyste se stali kanónenfutrem pro islamistické fanatiky. Tunisko není země v rozkladu jako Libye, Irák nebo Sýrie. Má v čele vláda s jasnou podporou občanů a proti terorismu se snaží s rozhodností bojovat. Ale jak víme i z bohatých evropských zkušeností z posledních let, ani to největší nasazení bezpečnostních služeb není dostatečnou prevencí proti řádění mužů a žen s mozkem vymytým nenávistnou ideologií.

Cesta do Tuniska, které je zbytku Blízkého východu prezentováno jako příklad úspěšné demokratizace, nyní představuje větší risk než dříve, o tom není pochyb. Ale až se někdo odpálí před Eiffelovkou, také se nevzdáme cest do Paříže. A až to někdo udělá před orlojem, také budeme rádi, že nás turisté nenechají ve štychu.

Bez nás účastníků zájezdu nebo baťůžkářů zůstane letos spousta Tunisanů bez výdělku. To povede k dlouhé řadě hospodářských a sociálních problémů, které budou v dosud nestabilizované demokracii vyvolávat napětí a radikalizaci společnosti. Něco takového by mohlo skončit až svržením nedávno nastolené svobody. Pomožme k tomu jako plážoví bojovníci, aby tento teroristy roztáčený kolotoč neakcereloval a aby se zahalené manželky politiků nábožensky umírněné Ennahdy nadále mohly v Tunisku vyhřívat na sluníčku vedle Evropanek v bikinách.